Dlouhá léta jsem si novoročenky od přátel schovával. Byly tištěné, některé blbé, mnohdy však s výtvarnou i intelektuální hodnotou. Ta byla vítaná, dokonce očekávaná, ale v důsledku o ni snad ani nešlo – v té sbírce byl lehký sentiment radosti z přátelství.

Byl to opravdu dobrý rok. Režisér Václav Křístek dokončuje ve střižně poslední dva díly třináctidílného dokumentárního cyklu České televize Zvláštní znamení touha. Asi není náhoda, že se na něm podílela celá plejáda tvůrců Music Open – Hanka Hosnedlová, Lilly Pavlak, Jana Skotalová, na jednom natáčení si zahrála i Kobrova Růženka Kučerová… Opakovaně v dokumentu vystupují Honza Dobiáš, Josef Kobra Kučera, Míra Navara, Petr Vokoun Náhlík (znovu náměstek plzeňského primátora, blahopřejeme), historik a spisovatel Jindřich Marek, publicista Stanislav Motl, velký byl přínos kapelníka a badatele Jaroslava Čvančary...

Zdála se vám krajina ve filmech s Pánem prstenů neskutečná? Opak je pravdou – taková místa s neuvěřitelnou spoustou vodopádů, gejzírů, sopek, ledovců, zeleně a skalních útvarů spolehlivě najdete na Novém Zélandu. Je to skutečně kouzelná země, ale i tady žijí lidé a mají své problémy, tak jako kdekoliv jinde. Zdejší historie novodobé civilizace, trvající zhruba dvě stovky let,  je převážně odvozena od vězeňství. Bílí kolonizátoři sem přiváželi z Anglie vězně, a ti byli nuceni stavět zde svá vězení, pevnosti, městečka. Byli mezi nimi i malí kluci ve věku deseti, jedenácti let, kteří z hladu ukradli třeba kus chleba...

Ta dlouhá kolona aut sjížděla pomalu od Hradišťka do Štěchovic, přejela památný most a seřadila se na nábřeží levého břehu Vltavy. Tři mikrobusy s logem České televize, čtyři americké jeepy ze dvou různých válek, osobní auta mimopražských účinkujících. Z náplavky dole se zvedl statný rybář a školeným hlasem volal – „to jsou ti filmaři! Nenechají člověka v klidu!“ Tomáš Töpfer, herec a ředitel Vinohradského divadla.

Prvního června začalo meteorologické léto, to astronomické přichází o tři týdny později. Vzduch voní prázdninami, tábory, čundry, vzdálenými moři. Nevoní prací, pro nás v Music Open poprvé za čtyři roky. Je přece léto.

Jiří Černý

Byl vysoký a krásný. Rodák z amerického Denveru, který prošel jako muzikant Jižní Amerikou, z Itálie byl snad vyhoštěn kvůli drogám, slavně byl přijat v Sovětském svazu a usadil se v tehdejší NDR. Dean Reed, dezertér ze svobodného světa do světa totality. Na rozdíl od svého krajana Pete Seegera ale nebyl politicky nevidomý.

Pro deváté setkání trampů z celého světa byla tentokrát zvolena Klokánie – vlastně na ni takovým pravidelným koloběhem vyšla řada. Oproti předchozím potlachovým zvyklostem se však australské trampské setkání konalo nikoliv za pět, jak tomu bylo doposud, ale za necelé tři roky od předchozího světového potlachu (stejný časový odstup zvolili Australané i v roce 2001).

Další dopis z Indonésie. Z baru v Indonésii.

Šel jsem naslepo po Hlavní ulici. Ostatně jiná tu skoro ani nebyla. Jen tmavé uličky se zapadáky a bordely s čísly popisnými označenými X. Bar Modrý ptáček byl otevřený do ulice a když jsem se před ním zastavil a díval se do lokálu, ozvala se vřískavá trubka. Čím horší putyka, tím lepší muzika, opakoval jsem si svůj oblíbený žvást.

Básník a novinář píše z Indonésie. Z baru v Indonésii

Podařilo se vyjet. A kam jinam, než do Tramtárie. Už v tom slově jsou fanfáry. Je to svátek. Z kotrmelců a těžké hlavy se vyspíš a vylezeš v zemi, o které sis ani neodvážil pustit biják v hlavě.