Redakce Portýra na devátém ročníku festivalu Porta v Třebíči. Rok konání připomíná velký programový plakát na dveřích redakce. Rok 1975. Uprostřed šéfredaktor Jan Krůta, kulturní redaktor týdeníku Mladý svět, zády sedící  Dagmar Sedlická, kulturní redaktorka deníku Mladá fronta, vlevo stojící spolupracovník Miloslav Jakub Langer, významný člen štábu Porty zastupující ministerský ÚDLUT, velká postava Porty od jejího počátku v 60. letech až po Mildův odchod do emigrace v 80. letech minulého století. Ještě předtím stačil s Ivanem Doležalem napsat, časopisecky publikovat i knižně vydat v nakladatelství Práce záslužný titul Porta je brána. A vpravo s rukopisem Fedor Skotal, v té době redaktor Brněnského večerníku. Za ním stojící hráč brněnských Hráčů Norbert Tomek se slečnou, kterou si buďto vzal, nebo nevzal. Ze slečny stejně není moc vidět. Všichni jsou mladí a hezcí.

Britští vojáci, kteří uprchli ze zajetí, pózují s vlajkou Velké Británie v kasárnách na náměstí Republiky. Fotografie vznikla v době Pražského povstání.

Dva odvážní Britové a více než 120 zesměšněných a obelstěných esesmanů…To je ústřední charakteristika skoro neuvěřitelného a dnes již zapomenutého příběhu. Příběhu z Pražského povstání v roce 1945. Hlavními aktéry tu jsou, kromě dvou Britů, také dva velitelé bojů o rozhlas, dnes již rovněž neznámí. Čtyři stateční muži, kteří ve snaze zachránit lidské životy vymysleli neskutečně drzou lest. A právě s její pomocí se rozhodli, bez jediného výstřelu, odzbrojit dokonale ozbrojené a hlavně všeho schopné esesmany.

Jan Krůta je novinář, spisovatel, básník, písňový textař, nakladatel. Napsal tři desítky knih, asi 1300 textů, mezi nimi ty největší hity Dalibora Jandy. Jako vedoucí kulturní rubriky v Mladém světě připravoval Zlaté slavíky, soutěž vysmívanou i respektovanou, v každém případě tehdy ještě významnou. Napsal o tom pozoruhodný knižní dokument Klec na slavíky. Vážím si Honzy jako tvůrce i jako člověka. Má v sobě vizionářství i určitou posedlost. V roce 1990 se úspěšně rozjetá firma Bonton, jejímž byl Jan Krůta spoluzakladatelem, rozhodla porušit platnou legislativu a natočit první svobodný československý film. Byl to slavný Tankový prapor podle Škvoreckého předlohy a v režii Víta Olmera.

Národní park Denali, Aljaška

(podle podkladů Jerryho Pupála Vecky, Colorado, US)

Jsou lidé, kteří potřebují k životu nejen početné lidské společenství ve své blízkosti, ale i pohodlí se spoustou technických vynálezů. Ale jsou naopak takoví, kteří se vracejí zpátky k přírodě, k jednoduchému, na hmotný majetek nenáročnému životnímu stylu. Anebo jsou i tací, kteří utíkají před civilizací, před lidmi, do samoty a tiché opuštěnosti.

Malá jihočeská obec Dobčice na Netolicku se zviditelnila zejména tím, že zde byly natáčeny Troškovy filmy Babovřesky 1-3. Známá je také svou malebnou návsí s kapličkou, rybníkem, domy ve stylu selského baroka a středověkou tvrzí. Ta se také stala dobře zvoleným zázemím pro nově zřízené soukromé muzeum, věnované vojenské výstroji a vybavení americké armády ve druhé světové válce. Zmíněné muzeum, evidované pod hlavičkou Spolku přátel vojenské historie, založil inženýr Vladimír Záluský společně s dlouholetým přítelem Václavem Čejkou a manželkou Jarmilou. Veřejnosti ho zpřístupnil v květnu letošního roku. Ačkoliv oficiální propagace této naprosto jedinečné expozice je poměrně malá, zájem o ni se lavinovitě šíří a láká příznivce novodobé historie z různých koutů republiky i ze zahraničí.

Zatelefonoval mi mladý muž. Představil se jako Lukáš Brožek. „ Pátrám po tajemství své rodiny a také po jednom ztraceném obrazu“ řekl mi tenkrát. Pak jsme se potkali osobně.A já se postupně dozvídal ten tajemný příběh, jeden z mnohých, které se u nás v době nacistické okupace odehrávaly.
Nedalo mi, abych si při té příležitosti znovu nevybavil nejrůznější články těchto dnů zveřejněné v našich novinách. Vybavil jsem si rovněž vystoupení mnohých veřejně známých lidí, včetně některých politiků, historiků či publicistů, kteří dnes často a rádi hovoří o tom, že Češi v době nacistické okupace vlastně ani moc nebojovali, spíše, jak se rovněž někdy říká, kolaborovali.

Třetí ukázka ze stejnojmenné knihy nakladatelství Academia

Do Jihlavy

V jedné bufalobilce se uvádí: „Kdekoliv jsem se ve Spojených státech setkal s Čechy, byli to mužové chrabří...“ – prohlásil Buffalo Bill – „...a kdykoliv v nebezpečí jsem si přál mít po ruce nějakého Čecha!“ Mohli bychom proto očekávat, že tento znalec bojových tradic husitské slávy vzdá hold potomkům Žižkovým přinejmenším tím, že se z Brna vydá do žírných krajů Českého království, předvede své umění v Českých Budějovicích, poputuje do české Plzně a odtud do zlaté matičky všech Čechů.

Autoři knihy Miroslav Čvančara a Jaroslav Čvančara

Druhá ukázka ze stejnojmenné knihy nakladatelství Academia

V Brně

Časně ráno v sobotu 11. srpna zahlédl strojvůdce prvního vlaku vzdálené obrysy hradu Špilberku a sbíhající se řečiště Svitavy a Svratky. A zanedlouho již lokomotiva vjížděla do svahy obklopené kotliny, v níž se rozkládalo historické jádro Brna. Živé středisko mnoha továren, křižujících se železničních tratí a místních tramvajových linek.