Z knihy cestovatelky a publicistky Saši Ryvolové

V dávných dobách se mělo za to, že země je placatá jako vdolek a na její spodní straně NIC není (neboť se tam logicky nic neudrží). Dnes už dávno víme, že Země je koule (byť i mírně zploštělá) a aby se nám na ní lépe orientovalo, rozdělili jsme si ji pomocí poledníků a rovnoběžek na spoustu menších částí. Potom máme ještě severní a jižní pól a dva obratníky – Raka a Kozoroha.

Zatelefonoval mi mladý muž. Představil se jako Lukáš Brožek. „ Pátrám po tajemství své rodiny a také po jednom ztraceném obrazu“ řekl mi tenkrát. Pak jsme se potkali osobně.A já se postupně dozvídal ten tajemný příběh, jeden z mnohých, které se u nás v době nacistické okupace odehrávaly.
Nedalo mi, abych si při té příležitosti znovu nevybavil nejrůznější články těchto dnů zveřejněné v našich novinách. Vybavil jsem si rovněž vystoupení mnohých veřejně známých lidí, včetně některých politiků, historiků či publicistů, kteří dnes často a rádi hovoří o tom, že Češi v době nacistické okupace vlastně ani moc nebojovali, spíše, jak se rovněž někdy říká, kolaborovali.

Jak mi Václav Havel vypil pivo a stal se prezidentem

Sluníčko svléká děvčata, slečny a paní z kalhot a dlouhých sukní. Protože mám zablokovaný krk a musím se otáčet za krásnýma nohama celým tělem, tak se strašně nadřu. Jsem totiž, na rozdíl od pana Párala, který je horňák, dolňák. Vyklenutá lýtka, půvabná stehna a sice zakrytá, ale nádherná prdélka jsou silným estetickým zážitkem. Pravda je, že minisukně se objevují už v předjaří. To se odhalují ty dívky a ženy, které nemají nohy jako manekýny, aby přilákaly naše pohledy, než přijde čas krasavic.. Jaro bývá někdy krásné, někdy aprílové. Jedna vlašťovička jaro nedělá. Pokud tedy přiletěla v první teplé dny, musel ji následný chlad zaskočit.

Jak se redaktor stal 21. srpna 1968 kolportérem a pomáhal podpalovat tank.

Často jsem chodil spát v pět hodin ráno. Dvacátého srpna 1968 jsem šel do postele dřív a v době mezi psem a vlkem mě vzbudila moje stará milá bytná: „Pane redaktore, obsadili nás Rusáci!“ Inu v pětasedmdesáti letech mívá člověk všelijaké sny. Vyšel jsem před dům a Praha se probouzela do světla a podivně, leč intenzivně hlučela.

Redakce Portýra na devátém ročníku festivalu Porta v Třebíči. Rok konání připomíná velký programový plakát na dveřích redakce. Rok 1975. Uprostřed šéfredaktor Jan Krůta, kulturní redaktor týdeníku Mladý svět, zády sedící  Dagmar Sedlická, kulturní redaktorka deníku Mladá fronta, vlevo stojící spolupracovník Miloslav Jakub Langer, významný člen štábu Porty zastupující ministerský ÚDLUT, velká postava Porty od jejího počátku v 60. letech až po Mildův odchod do emigrace v 80. letech minulého století. Ještě předtím stačil s Ivanem Doležalem napsat, časopisecky publikovat i knižně vydat v nakladatelství Práce záslužný titul Porta je brána. A vpravo s rukopisem Fedor Skotal, v té době redaktor Brněnského večerníku. Za ním stojící hráč brněnských Hráčů Norbert Tomek se slečnou, kterou si buďto vzal, nebo nevzal. Ze slečny stejně není moc vidět. Všichni jsou mladí a hezcí.

Britští vojáci, kteří uprchli ze zajetí, pózují s vlajkou Velké Británie v kasárnách na náměstí Republiky. Fotografie vznikla v době Pražského povstání.

Dva odvážní Britové a více než 120 zesměšněných a obelstěných esesmanů…To je ústřední charakteristika skoro neuvěřitelného a dnes již zapomenutého příběhu. Příběhu z Pražského povstání v roce 1945. Hlavními aktéry tu jsou, kromě dvou Britů, také dva velitelé bojů o rozhlas, dnes již rovněž neznámí. Čtyři stateční muži, kteří ve snaze zachránit lidské životy vymysleli neskutečně drzou lest. A právě s její pomocí se rozhodli, bez jediného výstřelu, odzbrojit dokonale ozbrojené a hlavně všeho schopné esesmany.

Jan Krůta je novinář, spisovatel, básník, písňový textař, nakladatel. Napsal tři desítky knih, asi 1300 textů, mezi nimi ty největší hity Dalibora Jandy. Jako vedoucí kulturní rubriky v Mladém světě připravoval Zlaté slavíky, soutěž vysmívanou i respektovanou, v každém případě tehdy ještě významnou. Napsal o tom pozoruhodný knižní dokument Klec na slavíky. Vážím si Honzy jako tvůrce i jako člověka. Má v sobě vizionářství i určitou posedlost. V roce 1990 se úspěšně rozjetá firma Bonton, jejímž byl Jan Krůta spoluzakladatelem, rozhodla porušit platnou legislativu a natočit první svobodný československý film. Byl to slavný Tankový prapor podle Škvoreckého předlohy a v režii Víta Olmera.

Národní park Denali, Aljaška

(podle podkladů Jerryho Pupála Vecky, Colorado, US)

Jsou lidé, kteří potřebují k životu nejen početné lidské společenství ve své blízkosti, ale i pohodlí se spoustou technických vynálezů. Ale jsou naopak takoví, kteří se vracejí zpátky k přírodě, k jednoduchému, na hmotný majetek nenáročnému životnímu stylu. Anebo jsou i tací, kteří utíkají před civilizací, před lidmi, do samoty a tiché opuštěnosti.