Vzpomínka na srpnovou okupaci z pera básníka, recitátora, pedagoga a tehdy v srpnu rozhlasového redaktora

Každý rok kolem výročí srpnových  okupačních dnů  přemýšlím, zda jsem – tenkrát  čtyřiatřicetiletý - v onom legendárním týdnu  neprožil něco jako vrchol života.  Bylo to v severních Čechách, v Litvínově,  kde mne ta zpráva zastihla:  kolem čtvrté 21. srpna  k ránu  mne volal  kolega Honza Dušek z ústeckého rozhlasu:“ Pusť si rádio a rychle přijeď. Já už jsem tady!“  Nebylo těžké pro mne, svobodného mládence, sbalit pár švestek a seběhnout do města na nádraží. Už cestou jsem vnímal, že se děje něco, nač budeme asi jednou vzpomínat. Jak? V dobrém či zlém?  Podnes nevím, co z toho převládá…

Budou vůbec jezdit vlaky? napadlo mne, když jsem dorazil na pustý  perón stanice Litvínov-město, ale výpravčí už věděl z vysílání, oč jde. Ostatně v noci se ozývaly zvláštní zvuky z krušnohorských lesů nad městem, jako by se tam s praskotem lámaly skály. Kdo mohl tušit, že jde o ozvěny tankových pásů čerstvých  okupantů  přejíždějících hranice z NDR?

„Do Oldřichova tě sveze za chvíli náklaďák, stopnu ho, až bude projíždět. A tam už bude  čekat od Mostu ústečák“,  rozhodl nádražní přednosta, když jsem mu vysvětlil, oč běží. Naštěstí jsem pro něj nebyl neznámým  člověkem  jako šéf v té době docela už zavedeného divadla. Ale i moje rozhlasové  angažmá trvalo už několik let v týdeníku Klub, v té době na Severu nejposlouchanějšího pořadu ústeckého studia. Svým způsobem se mi splnil sen být podílníkem programů média, které jsem miloval. A teď se mi onen sen zvláštním způsobem zúročil .

Rozhlas jsem vnímal vždycky spíš jako kulturně kultivujícího partnera a čekával na své oblíbené pořady. V 50. letech, v oné tak zvané „budovatelské  fázi“ poúnorového temna , to byly hlavně  koncerty klasické hudby v neděli po osmé ráno –zvěst jakoby z jiného světa dopovala  mne v dimenzích krásy,  která dokáže hojit bolesti a inspirovat  zároveň.  Jednoduše řečeno: pomáhala rozcitlivělé duši adolescenta, který se v oné době také poprvé setkal s poezií svého srdce, přežít měsíce a léta „malomocenství zhoubnějšího než lepra tropická“,  jak je portrétoval ve Znamení moci,  jedné z nejodvážnějších  básní české poezie,  posléze uvězněný básník Jan Zahradníček. Pochopitelně jsem tohle všecko vnímal spíš intuitivně, teprve dnes mohu o tom psát s nadhledem životní bilance.

Ale na litvínovském nádraží jsem onoho srpnového rána mohl už celého Zahradníčka přednášet zpaměti, byla to shodou okolností  poslední premiéra našeho divadla osvobozeného od cenzurních  dohledů, jak se za Pražského jara  dostalo darem všem. Aktivně jsem účinkoval  v rozhlasových studiích  v Praze  a v Ústí nad Labem od poloviny let 60. jako externí spolupracovník  redaktorů,  k nimž mne vázaly stejné hodnoty nazírání na současný svět. Nemohu tu nevzpomenout na Josefa Podaného, který mne přizval do svých pražských Mikrofór jako aktéra i znalce severočeského kulturního dění. To už bylo litvínovské Docela malé divadlo zavedený pojem, objevili jsme poezii Václava Hraběte a spojili ji repertoárově s rebelskou vlnou amerických beatniků.  Od roku 1967 jsem v tomto duchu  pravidelně vyplňoval  hodinový týdeník Klub společně s redaktorem Janem Duškem a po jeho vynuceném odchodu v roce 1969 pak už sám … až do jeho zániku .

Velké chvíle mé rozhlasové historie měly se odehrát  vzápětí: do Ústí jsem dorazil přesně podle předpovědi. Byl to zvláštní pocit, když poměrně dlouhý nákladní vlak vyklopil v železničním uzlu jediného človíčka spěchajícího přes koleje do otevřených  dveří vagónu  ranního dělnického  osobáku směr Teplice - Ústí. Tam už bylo všude rušno – cesta do rádia kolem  stánků  čerstvě kolportovaných novin s prohlášením dubčekovského vedení partaje o přepadení země… A v rozhlasové hale plno neznámých lidí – provoz stanice bude chráněn armádou i policií, dověděl jsem se a byl posléze zařazen do vysílacího plánu.  Jako svobodný muž  bez vazby k rodině mohl jsem v rádiu zůstávat večer i přes noc. Netušil jsem, že tenhle režim „nočních směn“ u mikrofonu bude trvat celý týden, což se dalo vydržet právě jen v takovémto vypjatém čase.

Moje hvězdná chvíle nastala v noci ze středy na čtvrtek, kdy „Severní Čechy 2“, jak jsme se hlásili v rozhlasové štafetě, měly ohlásit odlet prezidenta Svobody do Moskvy k jednání se strůjci okupace a vězniteli našich politiků. Zpráva přišla v podvečer z Prahy jako tzv. avízo, byli jsme jediná stanice, co měla ve štafetě svobodných vysilačů  fungovat do půlnoci, jak bylo dohodnuto. Bylo nutno především  pravdivost tak důležitého sdělení ověřit,  což se dělo  několikerými informačními proudy přes armádu, dopravní  dispečink  komunistického aparátu a snad i přímo na  letišti  v Ruzyni, kde bylo pro prezidenta  připraveno letadlo k odletu. Netušili  jsme jakými  technickými prostředky  se ověřování dálo, všecko bylo utajeno, aby okupační  strana nemohla zneužít odposlechy: jednalo se na úrovni armádních vysílaček a sítě  policejních centrál v té  době velice aktivních…

Vyzbrojeni prověřeným  zpravodajským materiálem zformulovali jsme ohlášení a já je nesl do hlasatelny, zatemnělé místnosti v prvním patře budovy rozhlasu, honosné vily na stráni nad městem, na níž ovšem mířily hlavně ruských tanků z protější  Mariánské skály - proto jsme nechtěli být viděni. Jak mi to připomínalo válečné noci doma v Praze s černými tabulemi vkládanými po večerech do oken!

Usedl jsem k mikrofonu, zprávu ohlásil a v jakémsi opojení, že se cosi hnulo v oné bezvýchodnosti prvých okupačních dnů, dodal jsem s troufalostí, která mne ovšem tenkrát  asi nikterak  netížila:  „Pane prezidente,“ - ano, tenkrát se  už  moc nesoudruhovalo –„ jste hrdinou naší země i té, kam odjíždíte, buďte statečný!“

Jak to dopadlo víme, statečný na naší straně byl pouhý jeden člověk, bohužel nikoli prezident, ale politik a lékař v jedné osobě, František Kriegel statečně odmítnuvší  sovětskou okupaci nejen  v tam  Moskvě , ale posléze i při hlasování v tehdejším parlamentu.

Ale abych nezapomněl na to hlavní: když jsem za pár minut sešel dolů do redakce, přivítalo mne osazenstvo noční směny s euforií: Právě teď to od nás převzala BBC!!! I oni si chtěli ověřit, zda mohou zprávu poslat do světa. A skutečně se poté Ústí nad Labem, jako svobodný vysilač „Severní Čechy 2“   té noci skloňovalo ve všech jazycích.  Na to jsem hrdý podnes. Kdosi mně po létech poslal záznam oněch srpnových hlášení , jak  je bylo možno natáčet tenkrát  hlavně na kazety magnetofonů a  bylo mi všelijak, když jsem si postupně vybavoval, v jakých podmínkách to všechno probíhalo. Končíval jsem několikrát i naše  noční  vysílání básní:  pamatuju se, jaký jsem měl problém s tím, mám-li v Nerudově slavném „Jen dál“  říci nebo vynechat ! „dost v zemi železa na dobré meče“, aby to nebylo považováno za výzvu k ozbrojené  akci proti okupantům. A podnes vlastně ani nevím, co jsem zvolil…

Stejně tak nelze zapomenout  na několikeré spoluúčinkování v Mikrofóru v před - i pookupačním čase. Z Ústí jsme vysílali pochopitelně Karla  Kryla – pořád ještě to byl „náš  člověk z Teplic“, odkud vyšla jeho písničková  cesta právě přes naše nahrávací mikrofony, jak nedávno vzpomněl  i tady  kamarád Kobra-Kučera … A byl to náš krajský  rozhlas, který posléze v pookupační dohře, pokud to šlo – a šlo to ještě asi rok poté! –  pořádal v našem  porťáckém Domě kultury veřejné nahrávky  koncertů  se Šimkem a Grossmanem, novináři Pražského jara, slavnými  československými  hokejisty po dvojnásobné porážce Rusů zjara 1969.

Poslední dějství mého předlistopadového rozhlasového angažmá  mělo několik etap: po Husákově nástupu počalo postupné vytlačování od mikrofonu nás, srpnových protiokupačních hlasatelů, až po naprostý zákaz  působení v médiích podle seznamu s pitvorným výčtem našich hříchů. Už název toho dokumentu  je svědectví samo o sobě: Jednotná centrální evidence představitelů, exponentů, nositelů  a organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní a akcí --- ano, tak jsem si to opsal, nuže tam jsem zanesen spolu s velkými esy tehdejší rozhlasové scény, Karlem Jezdínským a  Slávou Volným, ale také s Arnoštem Lustigem a Ludvíkem Vaculíkem a řadou dalších. Moje jméno figuruje v pětici reprezentantů těchto novým režimem neodpustitelných prohřešků spáchaných v ústeckém rozhlase a musím přiznat, že se skutečně po celých těch následných dvaceti letech v rozhlase ani televizi neohřálo ani na pár vteřin…

To, že se po dlouhém mediálním půstu vrátím po Listopadu do rozhlasu, byť opět jenom jako externista, bylo pro mne samozřejmostí, i když s určitými komunikačními bloky – nemohl jsem se dlouho smířit s tím, že někdo mohl po tak dlouhý čas v rozhlase celá ta dvě potupná normalizační desetiletí vydržet a  přežít… a za jakou asi cenu. Ale to už by byla jiná kapitola…           

Miroslav Kovářík, 15.srpna 1934 - 4. března 2020