Letošní trapsavecký oheň byl stejně jako loni kvůli lockdownu přesunut z květnového data na termín zářijový. Místem konání se již podruhé stalo kempoviště v České Kanadě, v Lomech u Kunžaku. Zpočátku to vypadalo jako báječný tah, sluníčko hřálo, psavci a příznivci se sjížděli, i když jich nebylo zdaleka tolik jako v předchozích letech. Nicméně vše se vyvíjelo podle scénáře, od pátečních příprav až po první aktivity sobotního odpoledne.

Trampská kapela Verumka z Kadaně (Verumka znamenala zkratku – Velký rum a malý kafe)  měla v sedmdesátých letech minulého století svoje  fanoušky, co s ní jezdili na každé vystoupení po celém Severočeském,  Západočeském kraji i dál. Řehtačky, bubínky a píšťaly k tomu nezbytně patřily. Jedním z organizátorů těchto výprav by i kamarád Whisky.

Jednou je na nádraží v Chomutově kontrolovali přísslušníci SNB a zavedli je na jejich služebnu, která byla na každé větší stanici. Napřed chtěli tradičně občanské průkazy, kvůli zaměstnání – jestli nejsou tzv. příživníci - a pak museli rozbalit usárny, jestli nemají něco nezákonného (třeba tiskoviny), a nakonec jim udělali osobní prohlídku. Někdy odebírali nože, strhávali z oblečení americké nášivky, zabírali podobné vlaječky a hlavně skautské lilie. Ty jim byly opravdu trnem v očích.

 Na neznámé fotografii zleva Saša Ryvolová, Wabi Ryvola, Fedor Skotal

Napsal mi fotograf František Heřman: „Ahoj Ňufe, nevíš odkud to je?“ Franta Heřman byl kmenový fotograf skupiny Greenhorns. A protože byl zároveň smluvní autor mocného Supraphonu, podílel se na albech Hoboes, Pacifiku, Kapitána Kida, Wabiho Daňka a jistě i řady dalších. Rovněž stál před jedenácti lety u vzniku tohoto časopisu.

František je souputník; poznali jsme se na Folk a country festivalu v pražské Lucerně na závěr už tvrdě normalizačního roku 1970. S Kobrou Kučerou a Láďou Vencálkem jsme tam po tři noci připravovali festivalový bulletin, jaksi volné pokračování ústeckého Portýra. Skončila Porta v Ústí nad Labem, a už to vypadalo, že nikdy další ročník nebude. A přitom právě zde začal vznikat nový štáb, který tu Portu postupně dovedl k mocnému rozvoji několika hudebních žánrů, ke vzniku ojedinělého národního fenoménu, až ke vzniku respektovaného slovníkového hesla. Štáb se v čase měnil, ale aniž si to někdo uvědomoval, počátky toho nového vznikaly právě zde.

Legendární skupina Příboj ve své nejslavnější sestavě. Zleva sólový kytarista Žanek Němeček, Lampa, za ním kapelník Fony Pochop. Po roce 1981 se už takhle na pódiu nikdy nesešli.

Nad ránem mě vzbudila Jana. „Promiň“, říkala, „volají kluci z Kanady, prý je to naléhavé!“. Doklopýtal jsem k telefonu v kuchyni. Volal Zdeněk Matoušek z Edmontonu, zvaný Zdeněk Em. „Vstávej, zabil se Lampa. Budeš točit dokument“.

Už jsme tu zprávu věděli. Večer Janě volali kluci z Nezmarů, chvíli po nich mi to sdělil Wabi Daněk. Vraceli se z Hluboké z oslavy padesátin, a v plné rychlosti trefili strom. Na místě zahynul Lampa i majitel luxusního jeepu K.; třetí v autě byl známý jihočeský muzikant, říkejme mu Viki. V hlubokém bezvědomí byl převezen do českobudějovické nemocnice. Bůh byl aspoň k němu milostiv. Viki si nic nepamatuje. Nic. Okno. Bylo ráno třetího července 2004.

Odešla Alena Kennedy, trampka a nadaná spisovatelka, jejíž osud se uzavřel na severu Kanady v yukonském Klondiku  

Sedím u psacího stolu, zapaluji další pamětní svíčku a listuji v objemném fasciklu tiskovin a dopisů od Mývaly (Alenka Kennedy), kamarádky a trampky z kanadského Yukonu. Před několika hodinami jsem se dozvěděla o tom, že vzdala svou pozemskou pouť a odebrala se na nebeskou stezku. Ještě pár hodin před smrtí mi ale v noci ze šestého na sedmý duben poslala řadu mailů se svými obvyklými osobitými minikomentáři. Ani zdaleka jsem netušila, že jsou poslední... Až teď, v tuhle přesmutnou chvíli, mi bolestně došlo, že už nikdy od ní nedostanu ani mail, ani dopis nebo vzkaz, že je to konec – navždy a bez výjimek... A tak se moje zarmoucená duše vrací ke vzpomínkám, z nichž mnohé zákonitě vybledly, ale všechny ty řádky na bílém papíře je dokážou zase alespoň na chvíli vzkřísit k životu a vdechnout jim kouzlo minulosti.

Australská buš a v ní František se svou ženou Vilkou

Narodil se před dost dlouhou dobou na Starém Brně. Na Oltecu. Tato okolnost může být v životě člověka významná. Poznali jsme se začátkem šedesátých let na čundru, začínal opravdu brzo, ale mužové na Oltecu dospívali rychle, své o tom věděli především brněnští kriminalisté. No a pak jsme se potkali o patnáct let později.

Wabi Ryvola

Byla osmdesátá léta, byl komunismus, byli jsme na střední škole a počítali jsme se do širokého proudu trampského hnutí. Neměli jsme klasické trampské vybavení, usárny nám přišly děsivě nepraktické, ale jezdili jsme ortodoxně ven. Každý víkend. A chodili jsme po různých festivalech trampských písní a písničkových ligách. Poslouchali jsme a třídili. Ne podle kvality. Podle toho, jestli ta kapela jezdí nebo nejezdí. Poznali jsme to šestým smyslem a nikdy se nemýlili.

Moderátor Petr Pěknic (zleva), František Hacker, Fedor Skotal

Zatímco se jevy blízké trampingu vyskytovaly na území Českého království už před první světovou válkou, za oficiální vznik trampingu bývá označován konec války v roce 1918. Je to nesprávné tvrzení, pozdější zakladatelé první trampské osady (a nejen oni) jezdili do Svatojánských proudů už začátkem druhé dekády 20. století, a tamtéž pak založili (nepochybně první) trampskou osadu Ztracená naděje. Jenže – jak říká v následující epizodě úspěšného televizního cyklu emeritní šerif Ztracenky František Hacker, osada vznikla na přelomu jara a léta 1918, tedy ještě před rozpadem Rakouska - Uherska. Je to detail, ale zajímavý.

V nedožitých jednaosmdesáti letech zemřel trampský písničkář Tony Linhart

Těch chytrých písniček napsal snad sto padesát. Jsou rozeznatelné – mají dokonalou harmonickou stavbu, inteligentní texty, a hlavně – jsou melodické. Hrával je se skupinou Pacifik, s níž se poprvé objevil na celostátní Portě, která už vlastně ani být neměla – na té v Karviné v roce 1971.

O australské Botany Bay se zpívá v mnoha písních. Do této zátoky nedaleko dnešního Sydney totiž směřovaly první lodní transporty zločinců z Velké Británie.

Na podzim 2015 byl po dvouletém natáčení odvysílán na programu ČT2 třináctidílný dokumentární cyklus Zvláštní znamení touha, věnovaný století trampingu. Cyklus měl mimořádný ohlas ve veřejnosti, vysílán byl skoro tři měsíce a každý díl měl v následujících dnech dvě reprízy. V roce 2016 byl nominován na Českého lva jako nejlepší televizní dokument roku.