Písničkář, muzikant, literát, keramik a grafik Miki Ryvola se 12. dubna dožívá 80 let

Seděli jsme takhle jednou s Mikim pod palmou, kterou jsem měl v libereckém bytě, byla hluboká noc a já předčítal z rukopisu nedokončené Zápisky z Garthu. (Teď si říkám: který rok to asi byl? Vychází mi snad 1965… Tudíž někdy před desítkami světelných let ve vzdálené galaxii.) Vyrušila nás hlučná a nevysvětlitelná rána…Teprve ráno jsme našli v koutě na podlaze skleněnou broušenou zátku od pětilitrové karafy, která odjakživa zdobí horní plochu mých dvoumetrových stojacích hodin zvaných Big Ben. Jak mohla těžká broušená zátka zničehožnic vyskočit sama z karafy, mi dodnes nedošlo – přisoudil jsem to tehdy gigantické fluktuaci, jak se nazývají jevy příčící se přírodním zákonům. Byla to prostě jakási magická moc, jaké přicházejí jednou za život.

Když nám nafackovali huby, uráželi a řvali na nás pivními hlasy, že jsou tu proto, aby udělali pořádek a zavedli slušné chování mezi trampy, kteří se umějí jen prát, krást, urážet, řvát a chlastat, mlčeli jsme a tiše se káli.

Wabi Ryvola s dětmi. Zleva Alan, Kuba, Karolína. Na snímku chybí nejstarší syn Robin, dnes žijící a podnikající v Táboře.

Letmá vzpomínka legendárního člena skupiny Hoboes, muzikanta, zpěváka a skladatele, člena osady Zlatý klíč, novináře. PhDr. Miroslav Navara (1939) je dodnes činný v mezinárodních novinářských strukturách, věnujících se cestovnímu ruchu. Mj. spolupracoval při vzniku dokumentárního cyklu České televize Zvláštní znamení touha (red.)

Jak tak koukám kolem sebe (a čtu Music Open – mimo jiné…), pozoruju, jak se naplňují slova Mikiho Ryvoly, uveřejněná nedlouho po revoluci (či jak ten zásadní obrat od totality k éře amorálnosti, korupce, nekulturnosti a zlodějny nazvat) v deníku Večerník Praha v rámci celostránkového rozhovoru. Na dotaz stran bratra Wabiho tehdy řekl: “…brácha Wabi skutečnou legendou trampského zpívání byl a pro dnešní trampy jím zůstává dodnes“. I když v době, kdy jsem osadu Zlatý klíč poznal a posléze se stal jejím členem (1963), to ještě tak markantní nebylo.

Miki Ryvola

Autor napadnutých ilustrací Miki Ryvola píše v předmluvě knihy: „Když začal časopis Puchejř před lety otiskovat Fredyho žánrové obrázky a humoresky ze života trampského, zpozorněl jsem, protože tohle téma pro mne vždy mělo a má velkou přitažlivost. A bavil jsem se náramně, už jen proto, že jsme vrstevníci a éru nadšeného experimentování, sběratelství a zlepšovatelství jsem si prožil a vychutnal ve stejných létech jako autor.

Fredy Schubert, tramp a dobrodruh, v maďarském úseku Dunaje

„S překvapením jsem se ve Fredyho knížce dočetl o úplně stejných věcech, kterými jsem se i já kdysi musel zabývat při svých dávných výpravách. Byl jsem ale i trochu popuzen: jak to, že nenapadlo mě, ale jeho, psát tak krásně třeba o tom, v čem nosit věci na zádech, v čem a jak přečkat na vandru noc, čím si svítit a v čem uvařit jídlo a čaj, o dalších pro poutníka veledůležitých věcech. Jeho vyprávění se musí líbit všem, kdo pěšky, na lyžích nebo na kole putovali horami a rovinami, kdo pluli po řekách. Trampům, skautům vodním i suchozemským, woodcrafterům“, napsal český zoolog, publicista, spisovatel a cestovatel Miloslav Nevrlý.

Podařilo se! Tvůrci tohoto malého zázraku Pupa Chromeček (zleva) a Jordán Vobora, členové významné brněnské osady Rowers. Skoro dva roky práce, dva roky nejistoty a překládání termínů. Za nimi zaplněný a rozjásaný parter Lucerny.

Lístky na megakoncert s názvem Hudba z Trampíria v pražské Lucerně jsem zakoupila už na začátku loňského roku. Původně se tahle hudební přehlídka trampských kapel měla odehrát v říjnu 2020, ale mezitím nás převálcoval covid a datum konání se ještě dvakrát změnilo. Naštěstí poslední termín zůstal v platnosti, a tak se v neděli 10.října velký sál Lucerny zaplnil vyznavači kouřových signálů, modrých dálek a trampských písniček. Myslím, že brněnskému Jiřímu Jordánovi Voborovi (společně s muzikantem a manažerem Pupou Chromečkem) v roli pořadatele a spíkra večera při pohledu do publika spadl hodně velký kámen ze srdce.

Letošní trapsavecký oheň byl stejně jako loni kvůli lockdownu přesunut z květnového data na termín zářijový. Místem konání se již podruhé stalo kempoviště v České Kanadě, v Lomech u Kunžaku. Zpočátku to vypadalo jako báječný tah, sluníčko hřálo, psavci a příznivci se sjížděli, i když jich nebylo zdaleka tolik jako v předchozích letech. Nicméně vše se vyvíjelo podle scénáře, od pátečních příprav až po první aktivity sobotního odpoledne.

Trampská kapela Verumka z Kadaně (Verumka znamenala zkratku – Velký rum a malý kafe)  měla v sedmdesátých letech minulého století svoje  fanoušky, co s ní jezdili na každé vystoupení po celém Severočeském,  Západočeském kraji i dál. Řehtačky, bubínky a píšťaly k tomu nezbytně patřily. Jedním z organizátorů těchto výprav by i kamarád Whisky.

Jednou je na nádraží v Chomutově kontrolovali přísslušníci SNB a zavedli je na jejich služebnu, která byla na každé větší stanici. Napřed chtěli tradičně občanské průkazy, kvůli zaměstnání – jestli nejsou tzv. příživníci - a pak museli rozbalit usárny, jestli nemají něco nezákonného (třeba tiskoviny), a nakonec jim udělali osobní prohlídku. Někdy odebírali nože, strhávali z oblečení americké nášivky, zabírali podobné vlaječky a hlavně skautské lilie. Ty jim byly opravdu trnem v očích.

 Na neznámé fotografii zleva Saša Ryvolová, Wabi Ryvola, Fedor Skotal

Napsal mi fotograf František Heřman: „Ahoj Ňufe, nevíš odkud to je?“ Franta Heřman byl kmenový fotograf skupiny Greenhorns. A protože byl zároveň smluvní autor mocného Supraphonu, podílel se na albech Hoboes, Pacifiku, Kapitána Kida, Wabiho Daňka a jistě i řady dalších. Rovněž stál před jedenácti lety u vzniku tohoto časopisu.

František je souputník; poznali jsme se na Folk a country festivalu v pražské Lucerně na závěr už tvrdě normalizačního roku 1970. S Kobrou Kučerou a Láďou Vencálkem jsme tam po tři noci připravovali festivalový bulletin, jaksi volné pokračování ústeckého Portýra. Skončila Porta v Ústí nad Labem, a už to vypadalo, že nikdy další ročník nebude. A přitom právě zde začal vznikat nový štáb, který tu Portu postupně dovedl k mocnému rozvoji několika hudebních žánrů, ke vzniku ojedinělého národního fenoménu, až ke vzniku respektovaného slovníkového hesla. Štáb se v čase měnil, ale aniž si to někdo uvědomoval, počátky toho nového vznikaly právě zde.

Legendární skupina Příboj ve své nejslavnější sestavě. Zleva sólový kytarista Žanek Němeček, Lampa, za ním kapelník Fony Pochop. Po roce 1981 se už takhle na pódiu nikdy nesešli.

Nad ránem mě vzbudila Jana. „Promiň“, říkala, „volají kluci z Kanady, prý je to naléhavé!“. Doklopýtal jsem k telefonu v kuchyni. Volal Zdeněk Matoušek z Edmontonu, zvaný Zdeněk Em. „Vstávej, zabil se Lampa. Budeš točit dokument“.

Už jsme tu zprávu věděli. Večer Janě volali kluci z Nezmarů, chvíli po nich mi to sdělil Wabi Daněk. Vraceli se z Hluboké z oslavy padesátin, a v plné rychlosti trefili strom. Na místě zahynul Lampa i majitel luxusního jeepu K.; třetí v autě byl známý jihočeský muzikant, říkejme mu Viki. V hlubokém bezvědomí byl převezen do českobudějovické nemocnice. Bůh byl aspoň k němu milostiv. Viki si nic nepamatuje. Nic. Okno. Bylo ráno třetího července 2004.

Odešla Alena Kennedy, trampka a nadaná spisovatelka, jejíž osud se uzavřel na severu Kanady v yukonském Klondiku  

Sedím u psacího stolu, zapaluji další pamětní svíčku a listuji v objemném fasciklu tiskovin a dopisů od Mývaly (Alenka Kennedy), kamarádky a trampky z kanadského Yukonu. Před několika hodinami jsem se dozvěděla o tom, že vzdala svou pozemskou pouť a odebrala se na nebeskou stezku. Ještě pár hodin před smrtí mi ale v noci ze šestého na sedmý duben poslala řadu mailů se svými obvyklými osobitými minikomentáři. Ani zdaleka jsem netušila, že jsou poslední... Až teď, v tuhle přesmutnou chvíli, mi bolestně došlo, že už nikdy od ní nedostanu ani mail, ani dopis nebo vzkaz, že je to konec – navždy a bez výjimek... A tak se moje zarmoucená duše vrací ke vzpomínkám, z nichž mnohé zákonitě vybledly, ale všechny ty řádky na bílém papíře je dokážou zase alespoň na chvíli vzkřísit k životu a vdechnout jim kouzlo minulosti.