Je možné, že tehdy v osmdesátých letech zachránil Wabi Ryvola život Janu Buddeusovi zvanému Habešan. Bylo to tehdy, když seděl celou noc u telefonu a volal kamarádům trampům. Těžce popálený Habešan zatím bojoval ve vinohradské nemocnici o život. A čekal na krev. Tu mu přinášeli kamarádi. Přinášeli vlastní krev, kterou měli v žilách. 

Je to k neuvěření, že ten drobný modrooký kluk z Kladna, se spoustou ideálů a ztřeštěných plánů slaví v tomto kalendářním roce, konkrétně 12.dubna – ze všech stran kulaté osmdesátiny. Mikiho Ryvolu jsem poznala v první polovině šedesátých let, kdy jsme teprve objevovali kouzlo svobodného trampingu, ale on s bráchou Wabim už patřili mezi známé trampské osobnosti, ke kterým jsme vzhlíželi. A to hlavně díky jejich písničkám, naprosto odlišným od trampské klasiky, které se úspěšně rozbíhaly od ohně k ohni, od úst k ústům. O něco málo později jsem dostala hned několik příležitostí osobně mluvit s Mikim – někdy pro novinové články, ale daleko víc pro mne pak znamenaly osobní rozhovory na Fort Hazardu. Rozpravy plné jeho nevšedního, prožitky opuncovaného filozofování, životních objevů, smutných i bolestných pravd či malých osobních zpovědí.

Písničkář, muzikant, literát, keramik a grafik Miki Ryvola se 12. dubna dožívá 80 let

Seděli jsme takhle jednou s Mikim pod palmou, kterou jsem měl v libereckém bytě, byla hluboká noc a já předčítal z rukopisu nedokončené Zápisky z Garthu. (Teď si říkám: který rok to asi byl? Vychází mi snad 1965… Tudíž někdy před desítkami světelných let ve vzdálené galaxii.) Vyrušila nás hlučná a nevysvětlitelná rána…Teprve ráno jsme našli v koutě na podlaze skleněnou broušenou zátku od pětilitrové karafy, která odjakživa zdobí horní plochu mých dvoumetrových stojacích hodin zvaných Big Ben. Jak mohla těžká broušená zátka zničehožnic vyskočit sama z karafy, mi dodnes nedošlo – přisoudil jsem to tehdy gigantické fluktuaci, jak se nazývají jevy příčící se přírodním zákonům. Byla to prostě jakási magická moc, jaké přicházejí jednou za život.

Když nám nafackovali huby, uráželi a řvali na nás pivními hlasy, že jsou tu proto, aby udělali pořádek a zavedli slušné chování mezi trampy, kteří se umějí jen prát, krást, urážet, řvát a chlastat, mlčeli jsme a tiše se káli.

Wabi Ryvola s dětmi. Zleva Alan, Kuba, Karolína. Na snímku chybí nejstarší syn Robin, dnes žijící a podnikající v Táboře.

Letmá vzpomínka legendárního člena skupiny Hoboes, muzikanta, zpěváka a skladatele, člena osady Zlatý klíč, novináře. PhDr. Miroslav Navara (1939) je dodnes činný v mezinárodních novinářských strukturách, věnujících se cestovnímu ruchu. Mj. spolupracoval při vzniku dokumentárního cyklu České televize Zvláštní znamení touha (red.)

Jak tak koukám kolem sebe (a čtu Music Open – mimo jiné…), pozoruju, jak se naplňují slova Mikiho Ryvoly, uveřejněná nedlouho po revoluci (či jak ten zásadní obrat od totality k éře amorálnosti, korupce, nekulturnosti a zlodějny nazvat) v deníku Večerník Praha v rámci celostránkového rozhovoru. Na dotaz stran bratra Wabiho tehdy řekl: “…brácha Wabi skutečnou legendou trampského zpívání byl a pro dnešní trampy jím zůstává dodnes“. I když v době, kdy jsem osadu Zlatý klíč poznal a posléze se stal jejím členem (1963), to ještě tak markantní nebylo.

Miki Ryvola

Autor napadnutých ilustrací Miki Ryvola píše v předmluvě knihy: „Když začal časopis Puchejř před lety otiskovat Fredyho žánrové obrázky a humoresky ze života trampského, zpozorněl jsem, protože tohle téma pro mne vždy mělo a má velkou přitažlivost. A bavil jsem se náramně, už jen proto, že jsme vrstevníci a éru nadšeného experimentování, sběratelství a zlepšovatelství jsem si prožil a vychutnal ve stejných létech jako autor.

Fredy Schubert, tramp a dobrodruh, v maďarském úseku Dunaje

„S překvapením jsem se ve Fredyho knížce dočetl o úplně stejných věcech, kterými jsem se i já kdysi musel zabývat při svých dávných výpravách. Byl jsem ale i trochu popuzen: jak to, že nenapadlo mě, ale jeho, psát tak krásně třeba o tom, v čem nosit věci na zádech, v čem a jak přečkat na vandru noc, čím si svítit a v čem uvařit jídlo a čaj, o dalších pro poutníka veledůležitých věcech. Jeho vyprávění se musí líbit všem, kdo pěšky, na lyžích nebo na kole putovali horami a rovinami, kdo pluli po řekách. Trampům, skautům vodním i suchozemským, woodcrafterům“, napsal český zoolog, publicista, spisovatel a cestovatel Miloslav Nevrlý.

Podařilo se! Tvůrci tohoto malého zázraku Pupa Chromeček (zleva) a Jordán Vobora, členové významné brněnské osady Rowers. Skoro dva roky práce, dva roky nejistoty a překládání termínů. Za nimi zaplněný a rozjásaný parter Lucerny.

Lístky na megakoncert s názvem Hudba z Trampíria v pražské Lucerně jsem zakoupila už na začátku loňského roku. Původně se tahle hudební přehlídka trampských kapel měla odehrát v říjnu 2020, ale mezitím nás převálcoval covid a datum konání se ještě dvakrát změnilo. Naštěstí poslední termín zůstal v platnosti, a tak se v neděli 10.října velký sál Lucerny zaplnil vyznavači kouřových signálů, modrých dálek a trampských písniček. Myslím, že brněnskému Jiřímu Jordánovi Voborovi (společně s muzikantem a manažerem Pupou Chromečkem) v roli pořadatele a spíkra večera při pohledu do publika spadl hodně velký kámen ze srdce.

Letošní trapsavecký oheň byl stejně jako loni kvůli lockdownu přesunut z květnového data na termín zářijový. Místem konání se již podruhé stalo kempoviště v České Kanadě, v Lomech u Kunžaku. Zpočátku to vypadalo jako báječný tah, sluníčko hřálo, psavci a příznivci se sjížděli, i když jich nebylo zdaleka tolik jako v předchozích letech. Nicméně vše se vyvíjelo podle scénáře, od pátečních příprav až po první aktivity sobotního odpoledne.

Trampská kapela Verumka z Kadaně (Verumka znamenala zkratku – Velký rum a malý kafe)  měla v sedmdesátých letech minulého století svoje  fanoušky, co s ní jezdili na každé vystoupení po celém Severočeském,  Západočeském kraji i dál. Řehtačky, bubínky a píšťaly k tomu nezbytně patřily. Jedním z organizátorů těchto výprav by i kamarád Whisky.

Jednou je na nádraží v Chomutově kontrolovali přísslušníci SNB a zavedli je na jejich služebnu, která byla na každé větší stanici. Napřed chtěli tradičně občanské průkazy, kvůli zaměstnání – jestli nejsou tzv. příživníci - a pak museli rozbalit usárny, jestli nemají něco nezákonného (třeba tiskoviny), a nakonec jim udělali osobní prohlídku. Někdy odebírali nože, strhávali z oblečení americké nášivky, zabírali podobné vlaječky a hlavně skautské lilie. Ty jim byly opravdu trnem v očích.

 Na neznámé fotografii zleva Saša Ryvolová, Wabi Ryvola, Fedor Skotal

Napsal mi fotograf František Heřman: „Ahoj Ňufe, nevíš odkud to je?“ Franta Heřman byl kmenový fotograf skupiny Greenhorns. A protože byl zároveň smluvní autor mocného Supraphonu, podílel se na albech Hoboes, Pacifiku, Kapitána Kida, Wabiho Daňka a jistě i řady dalších. Rovněž stál před jedenácti lety u vzniku tohoto časopisu.

František je souputník; poznali jsme se na Folk a country festivalu v pražské Lucerně na závěr už tvrdě normalizačního roku 1970. S Kobrou Kučerou a Láďou Vencálkem jsme tam po tři noci připravovali festivalový bulletin, jaksi volné pokračování ústeckého Portýra. Skončila Porta v Ústí nad Labem, a už to vypadalo, že nikdy další ročník nebude. A přitom právě zde začal vznikat nový štáb, který tu Portu postupně dovedl k mocnému rozvoji několika hudebních žánrů, ke vzniku ojedinělého národního fenoménu, až ke vzniku respektovaného slovníkového hesla. Štáb se v čase měnil, ale aniž si to někdo uvědomoval, počátky toho nového vznikaly právě zde.