Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Ludmila Zítra má svátek Naděžda

Je možné, že tehdy v osmdesátých letech zachránil Wabi Ryvola život Janu Buddeusovi zvanému Habešan. Bylo to tehdy, když seděl celou noc u telefonu a volal kamarádům trampům. Těžce popálený Habešan zatím bojoval ve vinohradské nemocnici o život. A čekal na krev. Tu mu přinášeli kamarádi. Přinášeli vlastní krev, kterou měli v žilách. 

Wabi Ryvola by se v těchto dnech dožil 82 let. Honza Buddeus oslavil v mrazivé noci na Brdech své pětasedmdesáté narozeniny. Nevím to, ale možná si každé své narozeniny na Wabiho vzpomene. A třetí muž z tohoto povídání se dožívá malého jubilea 12. dubna. Miki Ryvola bude mít pětasedmdesát let.

Následující text publikoval v roce 1995 v týdeníku Reflex jeho tehdejší redaktor Stanislav Motl. Kamarád trampů, kamarád můj i Wabiho Ryvoly. Pracovitý a talentovaný člověk, souputník.    

Fedor Skotal

 

Žil jako dravá řeka, která často pohltila vše, co se ji postavilo do cesty. Naplno miloval, naplno nenáviděl. Měl rád krásné ženy, pivo, rum a hlavně svět trampských ohňů. Okusil chuť slávy. Hejno vran, Island, Hobo, Tereza, Rychlé šípy ... Jeho písně zlidověly, ale popularita ho nezajímala. Kašlal na ni. A uměl to dát patřičně najevo. Nosil tvar drsňáka. V nitru však úzkostlivě skrýval pocity snadno zranitelného kluka.

Vždycky jsem mířil za obzor. Cesta k horizontu je cestou k něčemu. Vždycky tam za tou čárou musí zas něco být. Nevědět co je možné, ale vědět je krásné ... - napsal v roce 1990 Jiří Wabi Ryvola a mimoděk tak vyjádřil i svůj celoživotní neklid, jenž byl příčinou jeho vzestupů a pádů. Tento neklid mu ale zjevně vyhovoval. Wabi neuměl být jiný.

A hlavně - nechtěl být jiný.

První akord

Vyrůstal na Kladně, kde se 4.dubna 1935 narodil. Jeho otec Josef Ryvola byl technický úředník, sokolský cvičitel - v Sokole působila i jeho žena - a hlavně velmi dobrý muzikant a zpěvák. Své syny (12. dubna 1942 přibyl do rodiny i Mirko - pozdější Miki) vedl ke sportu a k hudbě. Miki Ryvola dodnes vzpomíná na "zpěvy vanové". "Táta mě koupal, Wabi byl u toho a všichni jsme zpívali. Už tenkrát jsme se vlastně učili stavět hlasy...".

Údajně chybělo málo a z Jirky mohl vyrůst talentovaný sportovec. Bavila ho gymnastika, hlavně cvičení na nářadí. Hudba mu však byla bližší. Jako malý kluk chodil, stejně jako Miki, do houslí a později ho zaujala kytara. Učil se rychle, a hlavně rád. Hrál trampské písně - byť ho v té době tramping ještě příliš nezajímal - ale čím dál víc ho bavil jazz... Tedy swing.

V osmačtyřicátém roce - coby student reálného gymnázia - roznášel sociálně demokratické letáky (Josef Ryvola byl přesvědčený sociální demokrat), které odmítaly a odsuzovaly chystané sloučení této strany s komunisty. Věc se provalila a Jirka dostal ze školy vyhazov. Jeho otec byl odsouzen k osmnácti měsícům podmínečně.

Mladý Ryvola se začal učit frézařem. Na Kladně tehdy vznikl dvousetčlenný hudební soubor Siréna. Jiří se tam stal - zásluhou svých muzikantských schopnosti - sbormistrem. Byla to doba svazáckých košilí a staveb mládeže. Na tuto svou životní epizodu vzpomínal Wabi s úsměvem, někdy i s nostalgii ... Hlavně když vyprávěl o tom, jak uprostřed mamutího souboru vytvořil malý orchestr, který hrál swing, a hlavně černošské spirituály, které Wabi miloval.

Bráchové

Už od klukovských let byl Jirka známý pod přezdívkou Wabi. Jak jméno vzniklo a co vlastně znamená, o tom koluje řada dohadů. Wabi, který své okolí velmi rád mystifikoval, říkával, že jde o doslovný překlad z jazyka indiánského kmene Šošonů. Tento překlad prý zní : Muž, který přichází zdaleka a nese s sebou průser... Původ přezdívky je však zřejmě prozaičtější. Jméno Wabi se totiž vyskytuje v knize Jamese Olivera Curwooda Křik šedých vlků.

V roce 1952 obdržel Wabi Ryvola výuční list a začal studovat strojní průmyslovku. Po čtyřech letech odmaturoval a získal pozoruhodnou kvalifikaci konstruktéra silničních strojů. V těchto letech se hodné věnuje - hudebně - i mladšímu bratrovi.

Miki Ryvola si dodnes vybavuje "kytarové snídaně", kdy musel ještě před odchodem do školy hrát Wabimu nové akordy a písničky, které se naučil. Wabiho metody byly až drastické. To třeba vzal bratrovy prsty levé ruky a párkrát jimi projel po rozpálené plotně. Prsty časem znecitlivěly a mohly lépe mačkat akordy...

V roce 1956 Josef Ryvola umírá, Miki odchází do Bechyně studovat keramickou uměleckoprůmyslovou školu a Wabi rukuje na vojnu.

Blues dřevorubce

Cejch z osmačtyřicátého roku Wabimu nikdo nesmazal, čekala ho služba u pétépáků. Stavěl silnice, dělal na polích, kácel stromy. Ve volných chvílích četl Londona, Hemingwaye, Dostojevského. A hlavně zpíval a hrál. V roce 1957, uprostřed šumavských lesů, skládá svou první píseň - Blues dřevorubce. "Mejch svalů blues pro nás zpívám / můj život dávno přestal slastí bejt / po nocích teď zašlý fotky líbám / a to co chci je pořádně se zlejt / Menuju se Džordž a musí to tak bejt..."

0 několik měsíců později se vojín Ryvola vrací do Kladna. Podepisuje pracovní závazek a stává se horníkem na Dole Nosek. Dělá na předku, když vyfárá, zajde někdy s novými kamarády na pivo a rum, chodí za holkama a - skládá nové a nové písně.

Jeho mladšího bratra mezitím oslovuje tramping. Už v roce 1956 založil s kamarádem Jindřichem "Pedrem" Pitrou trampskou osadu Zlatý klíč. Prvními členy osady se stává i několik Mikiho spolužáků z Bechyně. Nedaleko Kaplice objevují mladí romantici kouzelný kout, který pojmenují Země Tří Sluncí. Zrenovují tu polorozpadlé stavení a začnou mu říkat Fort Hazard.

V roce 1960 je do osady přijat i Wabi Ryvola. Tramping mu dává novou inspiraci. V rychlém sledu vznikají jeho dalši písně: Bilá, bílá, Kamarád les; Z vysokejch hor, Stopař... Inspiraci tu získává i Miki. Výsledkem jsou i jeho první písně - Poslední míle a Osado, osado.

Homo toulalis

Začátek šedesátých let se odvíjí ve znamení společenského tání. Vznikají divadélka malých forem. Lidé zpívají písně Suchého a Šlitra. A znovu se začíná probouzet český tramping - fenomén, který vznikl na konci první světové války, aby byl po únoru osmačtyřicátého roku odsouzen k zapomnění... Jenže na přelomu padesátých a šedesátých let se na nádražích a silnicích opět čím dál častěji objevují mladí lidé v kostkovaných košilích a s kytarami na zádech. Neláká je jen příroda, ale především možnost zbavit se alespoň na nějakou chvíli organizovaného života, jak byl nalinkován ve škole, v Pionýrské organizaci, v ČSM nebo na účilištich.

Nová generace Homo toulalis - jak svého času Miki Ryvola nazval české trampy - se už nemínila spokojit s mnohdy sentimentálními písněmi svých předchůdců. Nová doba s sebou přinesla i potřebu nové trampské hudby.

"Byli jsme odjakživa švihnutý hlavně swingem," popsal zrod nové hudby Wabi Ryvola v polovině osmdesátých let. "Zpívali jsme repertoár Osvobozeného divadla, Půl párku a tak... Potom došlo na kovbojárny, ale u těch jsme nebyli spokojený s texty, už jsme mysleli jinak. Nejdřív jsme naráželi na odpor zastánců tradice, když jsme si staré věci upravili do jiných rytmů a harmonii. Později z toho logicky vyplynulo, že jsme to začali se skládáním zkoušet sami."

Ryvolové vyrukovali s gibsony, které byly symbolem jazzu. Ortodoxní trampové se chytali za hlavy. Kdo to kdy slyšel, aby se u ohňů hrálo na gibsony! Kdo to kdy slyšel, aby tu někdo zpíval písně, ze kterých je cítit na sto honu jazz, Ježek, Semafor! A ty rytmy! Skoro jako když po kolejích uhání vlak...

Mnohé ryvolovky opravdu připomínají jízdu vlaků. Jenže nejde o náhodu, nýbrž o záměr. A je příznačné, že první hudební skupinu, kterou dali Wabi, Miki a Pedro Pitra dohromady, pojmenovali Hoboes. Což bylo označení pro americké tuláky typu Jacka Londona, kteří na vlakových tendrech procestovali křížem krážem Spojené státy americké.

Bouře v Lucerně

Prvního listopadového dne třiašedesátého roku se ve velkém sále Lucerny koná za mimořádných bezpečnostních opatření Večer trampských písní. Sejdou se tu takřka tři tisíce lidí. Na pódiu koncertují Lumíci, Duo Červánek, Settleři... Veřejnosti se představuje i skupina Hoboes a bratři Ryvolové.

Obecenstvo bouří nadšením a odmítá vyklidit sál. Muzikanti přidávají další písně. Lidé se rozcházejí až v časných ranních hodinách.

Potlach v Lucerně se stává - bez nadsázky - přelomovou událostí. V Mladém světě vzniká pravidelná rubrika Táborový oheň. Podobnou rubriku zakládá redakce Obrany lidu. Režiséři natáčejí filmy o trampském hnutí, o trampské písni. Rodí se nová generace trampských písničkářů. Vedle Ryvolů to jsou především Kapitán Kid, Tony Linhart, Míra Navara, později Honza Vyčítal a další.

V roce 1967 zahajuje v Ústí nad Labem první ročník festivalu trampské a folkové písně - Porta. V průběhu příštích let tu budou Ryvolové sbírat jedno ocenění za druhým. Například už na třetím ročníku Porty získává jeden z největších trampských hitů historie - Mikiho píseň Bedna od whisky - cenu publika.

Sláva

"Do posledního Wabiho dechu jsme se upřímně smáli tomu, jak z nás udělali ještě zaživa legendy" přiznává Miki Ryvola. "Často se o nás píše, že jsme udělali moderní trampskou písničku. Jenomže něco takového jsme vůbec neměli v úmyslu. Vznikla tu pouze přirozená potřeba, protože dosavadní písničky nám nestačily."

Popularita Ryvolů, zejména charismatického Wabiho, byla koncem šedesátých let mimořádná. Koncertovali, vystupovali v televizi, v rozhlase. Ocitli se i na prknech divadla Rokoko, kde účinkovali společně s Waldemarem Matuškou a Evou Pilarovou.

V osmašedesátém stojí Wabi Ryvola u zrodu České tábornické unie, je spoluzakladatelem časopisu Stezka. Srpnové události mu však berou iluze, tábornická unie je zrušena. Wabi je nějakou dobu bez práce a pak se živí, jak se dá: pracuje v JZD, opravuje železniční koleje, je svářečem, montérem, vodohospodářem v motolské nemocnici.

Miki pracuje jako nakladatelský grafik a společně s Wabim a dalšími členy skupiny Hoboes vystupují v různých klubech. Díky Portě, ale zejména díky jejich novým písním, které v podtextu často obsahují opovržení k tomu, co Čechy a Slováky v normalizačních letech obklopuje, si Ryvolové stale udržují nadstandardní popularitu. Výsledkem jsou i vydávané LP desky: Písně dlouhejch cest. Hoboes, Zvláštní znamení touha...

Život plný zvratů

Jaký je Wabi Ryvola v šedesátých a sedmdesátých letech? Vousatá tvář, nezbytná džínsová kšiltovka, džínsy, kostkovaná nebo džínsová košile, na nohou špičaté kovbojky. Kouří až čtyřicet cigaret denně a o jeho flámech se mluví i v nejvzdálenějších trampských osadách. Odmítá se chovat podle společenských konvencí. Obecenstvo - především ženy - ho však milují. Hlavně pro jeho nespoutanost a okázalé chlapáctví. Každá z těch, které mu někdy vstoupí do cesty, je ovšem předurčena k tomu, aby společně s Wabim prožívala jednu dramatickou událost za druhou. Se svou první ženou, Hanou Kolářovou (potkal ji v osadě Hazard), žije Wabi necelé dva roky. Odchází od ní, když je jejich synovi několik měsíců ... S druhou manželkou, Janou Koutskou, se kterou se seznámil rovněž v osadě Zlatý klíč, prožije devět let. Pak se rozvede, aby se k ní (a ke druhému synovi) po nějaké době znovu vrátil. Ale pouze na několik málo let, než potká svou třetí ženu, Sašu Tompichovou.

"Wabiho písničky jsem znala mnohem dříve než jeho samotného," vypráví Saša Ryvolová. "Jednou jsem si šla Wabiho poslechnout do Malostranské besedy a po představení jsem ho našla u baru. Pil. A hodně. Když mě uviděl, podíval se na mě svýma modrýma očima a pronesl: Ahoj, dívko! V tom okamžiku jsem si řekla, že s tímhle chlapem nechci mít nic společného."

Bylo jí však souzeno, aby s ním přece jenom cosi společného měla. Mimo jiné dvě děti.

"Vzbuzoval ve mně pocit bezpečÍ. Působil jako člověk, který si vždycky ví rady. Prožila jsem s ním bouřlivé roky... Rozchody, smiřování. Nedělám si iluze, že mi byl, alespoň v prvních letech, absolutně věrný. Ale věděla jsem, koho si beru. A rozhodně jsem se nenudila... "

Se Sašou, která je o sedmnáct let mladší, Wabi začíná žít v roce 1974. V té době prožívá, co se tvorby týče, úspěšné období. Vznikají písně Zvláštní znamení Woodcraft, Padá láska, a zejména Rychlé šípy, kde se Wabi vyznává nejenom z lásky k dílu Jaroslava Foglara, ale rovněž ze svého přesvědčení, že mu nikdy a nikdo nevezme naději: "... snad jednou, až se jaro navrátí můj život píseň Vontů obrátí / já svobodný a čistý půjdu dál / a směšný bude ten, kdo se mi smál..."

Na koncertech bývá neukázněný; občas zapomene text své písně, trému, která ho po celý život při veřejných vystoupeních provází, se někdy snaží přehlušit arogantním a vyzývavým chováním. Má vzácný dar urazit i nejlepší kamarády. Mnozí lidé považují Wabiho za nevyléčitelného sobce, ještě víc lidí je však ochotno odpřísáhnout, že je Wabiho písně dokázaly dostat z depresí, ze životních traumat. Jednoho dne se Wabi dozví, že jistý kamarád utrpěl těžké popáleniny. V následujících hodinách, po celou noc, telefonicky svolává všechny možné trampy a žádá je o pomoc. Příští den se v pražské vinohradské nemocnici, v oddělení popálenin, objeví zástup trampů - v čele s Wabim. Jdou dát kamarádovi svou krev.

Rakovina

Počátkem roku 1988 zjišťují lékaři u Wabiho Ryvoly rakovinu. Operují ho a odeberou mu půlku plic. Wabi ze dne na den přestává kouřit a neuvěřitelně rychle se zotavuje. Lékaři to považují za zázrak. Pár týdnů po operaci odjíždí společně s Mikim do Švýcarska - na celosvětový potlach českých a slovenských exilových trampů. Ve chvíli, kdy tam Ryvolové zpívají Mikiho Drátěné ohrady, ostřílení světoběžnici mají v očích slzy: "... dál všichni tlačíme svý káry / někdo málo někdo víc / A každej ze svý strany čáry / koukáme se na měsíc / Zelenej zvon lesů zelenej / Jednou řečí zazvoní / Pod jednou oblohou se sejdem / jeden oheň zavoní..."

Přichází Listopad. Wabi jako by nasál novou sílu. V předmluvě ke sborníku svých písní napíše: "Teď je mi čtyřiapadesát a blbej jsem pořád jako za mlada. Takže něco člověk řiká a jinak žije? Ba ne. Rozumný podvědomý kompromis je to, co je potřeba.... cesta k dálkám za modravé obzory po bílých písčitých cestách, kroutících se údolíma našeho krásného, trochu snad jiného, ale pořád ještě českého světa. Nejlíp bos a dost pokorně. Život je kupodivu dost krátký." V květnu 1990 prožívá v Plzni, společně s tisícovými davy, oslavy osvobození Pattonovou armádou. Později bude na tyto jedinečné chvíle vzpomínat na stránkách časopisu Pátek (1/93). kdy Janu Vyčítalovi řekne: "... byl podvečer, my byli pod kostelem, celý náměstí nabitý lidma... a ty všechny lidi s námi zpívali starý trampský páky i moje přiblblý hity. Ale vod začátku do konce!"

Vydává u Pantonu svou první a zároveň poslední profilovou LP desku - Můj názor na věc. Jiří Černý na přebalu píše: "... obyčejnská výslovnost holešovického Kladeňáka, a do toho sem tam samohláska jako z Neumannových Poděbrad. Handrkování hlasivek ... a trochu zvuku a dech a najednou jako kdyby tudy prošel sám velký Armen  Aznavourjan ... nahořklé melodické vzpomínky, drsňácká samozřejmost pódiového parda a podvědomý vnitřní stud před mikrofonem usazený až kdesi za hlubokýma očima..."

Wabi je u znovuobnovení České tábornické unie.

Začátkem listopadu 1991 odjíždí společně s Mikim - na pozvání exilových trampů - do Austrálie. V zemi protinožců procestují tisíce mil, denně koncertují. Domů se vracejí až před vánocemi.

Poslední roky

Wabi Ryvola žije tak, jako by příští den měl být poslední. Tuší, že mu už nezbývá příliš času? V létě třiadevadesátého roku se účastní celosvětového potlachu českých a slovenských trampů v americkém Coloradu.

Opouští tábornickou unii. Je doslova, pár roku před důchodem, vyhozen. Někteří jeho kolegové argumentují jeho neukázněností a bohémstvím. Trampský bard ale považuje svůj odchod za osobní křivdu. Přestává koncertovat. Z koncertních pódií odchází i Miki, který se vrací ke své původní profesi - umělecké keramice.

Na Wabiho přichází další krize, která končí rozvodem. Nikoliv rozchodem. Žije však i potom se Sašou a oběma dětmi v jednom bytě. Lékaři mu přiznávají invalidní důchod. Cítí se zbytečný. Připadá si jako raněný lev, pro ostré slovo nejde daleko a leckdy zasahuje i své nejbližší.

Ve středu 22. února 1995 se účastní koncertu v Malostranské besedě. Když ostatní zpívají jeho písně, sedí jako čestný host na pódiu.

0 pár dnů později se mu přitíží - má čím dál větší dušnost. Ve středu 28. února 1995 umírá.

"Celý život jsme k sobě hledali cestu," svěřuje se Miki Ryvola. "Těšili jsme se na stáří. Na to, že konečně přestaneme být velkými Ryvoly, jak nás znalo okolí, a opět budeme Mirkem a Jirkou. A konečně si všechno řekneme. Úplně všechno... Už to nestihneme."

Po Jiřím Wabi Ryvolovi zůstalo na tři sta písní, z nichž mnohé dosud čekají na vydání. Kromě toho stihl napsat desítky povídek a esejů.

Výstižnou tečkou za jeho bouřlivým a zároveň obdivuhodným životem jsou slova královéhradeckého rozhlasového redaktora a folkového pábitele Václava Součka: "Hodně se díval s nadhledem člověka, kterému celý život protéká voda mezi neobratnými prsty. Od svého bráchy byl severnější, drsnější a písničky stloukal po kovářsku. Zapsali ho mezi klasiky už po třicítce a lidi mu odpouštěli všechno, včetně rumu v žíle. Bral život hákem a harpunou. Pronásledoval umanutě svou bílou velrybu, až ho dostala... Wabi Ryvola. Achab... Teď by se ten rum hodil. Nějak mě škrábe v krku"

Reflex 19/1995

Foto: František Heřman a Tali

 

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

5987384

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz