• Chtěl jsem s tebou bojovat rozumem, ale vidím, že nejsi ozbrojený.
• Dneska jsem přemluvil manželku, že si budeme hrát na doktora. Souhlasila a dala mi termín na červen.
• Ještě jednaosmdesátkrát večer nikam nepůjdeme, a bude jaro.
• Blíží se doba, kdy přežije ten, kdo má brambory, ne ten, kdo má ferrari.
• Dejte pozor na roušky, žerou lidi. Teď jsem jednu viděl na zemi, a člověk nikde.

Náš americký spolupracovník Jerry Pupál Vecka žije se svou ženou Danou v Connifer ve Skalistých horách nahoře nad coloradským Denverem. Poslal nám fotografii jelena, který je přišel navštívit na zlatou neděli 20. prosince. Pupál říká, že se vzájemně slušně pozdravili. Mimo tuto okolnost připravujeme ukázky z nové Jerryho knihy, která se věnuje životním příběhům legendárních amerických průkopníků – např. Jima Bridgera, Jeremiaha Smithe či společnosti Hudson Bay Company. Začneme po Novém roce, jelen nejelen.   (ň)

Poslední díl knihy Janouška, Redla a Lenka My tři a já

Nikdy jsem žádnou knihu psát nechtěl. To jen ambice mých souputníků — Vlasty Redla a Slávka Janouška — mě dovedly až k tomuto dílku. A vlastně jenom proto, že když už toho měli napsáno tolik, báli se, že by museli něco obětovat a vyhodit. A protože každý raději něco dělá sám pro sebe nežli pro ostatní, rozhodli se stát spisovateli sami.

Měl jsem v 70. letech minulého století zvláštní štěstí – byl jsem členem dramaturgické rady brněnského Vysokoškolského klubu, který byl nepochybnou jedničkou v husté síti jihomoravských klubů. Zajímavé je, že tomu tak bylo i v Bratislavě – do VŠ klubu v samém centru města chodili zpěváci, muzikanti, herci, hvězdy z Elánu, pánové Lasica i Satinský, mladé sestry Vášáryovy…

Kdy letos povolí ledy Yukonu? O čekání na jaro píše Alena Kennedy

Oranžová trojnožka, nápadná na první pohled, je zamrzlá uprostřed řeky ... Už při prvním pohybu ledu se napne drát připojený k hodinám v budově bývalé banky na břehu a zastaví je. Siréna pak oznámí celému městu konec této zimy. 

Z knihy cestovatelky a publicistky Saši Ryvolové

V dávných dobách se mělo za to, že země je placatá jako vdolek a na její spodní straně NIC není (neboť se tam logicky nic neudrží). Dnes už dávno víme, že Země je koule (byť i mírně zploštělá) a aby se nám na ní lépe orientovalo, rozdělili jsme si ji pomocí poledníků a rovnoběžek na spoustu menších částí. Potom máme ještě severní a jižní pól a dva obratníky – Raka a Kozoroha.

Zatelefonoval mi mladý muž. Představil se jako Lukáš Brožek. „ Pátrám po tajemství své rodiny a také po jednom ztraceném obrazu“ řekl mi tenkrát. Pak jsme se potkali osobně.A já se postupně dozvídal ten tajemný příběh, jeden z mnohých, které se u nás v době nacistické okupace odehrávaly.
Nedalo mi, abych si při té příležitosti znovu nevybavil nejrůznější články těchto dnů zveřejněné v našich novinách. Vybavil jsem si rovněž vystoupení mnohých veřejně známých lidí, včetně některých politiků, historiků či publicistů, kteří dnes často a rádi hovoří o tom, že Češi v době nacistické okupace vlastně ani moc nebojovali, spíše, jak se rovněž někdy říká, kolaborovali.

Redakce Portýra na devátém ročníku festivalu Porta v Třebíči. Rok konání připomíná velký programový plakát na dveřích redakce. Rok 1975. Uprostřed šéfredaktor Jan Krůta, kulturní redaktor týdeníku Mladý svět, zády sedící  Dagmar Sedlická, kulturní redaktorka deníku Mladá fronta, vlevo stojící spolupracovník Miloslav Jakub Langer, významný člen štábu Porty zastupující ministerský ÚDLUT, velká postava Porty od jejího počátku v 60. letech až po Mildův odchod do emigrace v 80. letech minulého století. Ještě předtím stačil s Ivanem Doležalem napsat, časopisecky publikovat i knižně vydat v nakladatelství Práce záslužný titul Porta je brána. A vpravo s rukopisem Fedor Skotal, v té době redaktor Brněnského večerníku. Za ním stojící hráč brněnských Hráčů Norbert Tomek se slečnou, kterou si buďto vzal, nebo nevzal. Ze slečny stejně není moc vidět. Všichni jsou mladí a hezcí.