Jasný favorit letošních filmových Oscarů: s dvanácti nominacemi drama režiséra A.G. Iňárrita REVENANT Zmrtvýchvstání s L. DiCapriem v hlavní roli. Přímý přenos udílení Cen Akademie uvidíte v noci na pondělí 29. února od 2:30 na ČT2. Kdo ale byl skutečný Hugh Glass?

Leonardo DiCaprio ve filmu The Revenant Zmrtvýchvstání

Zeptalo se mě už pár přátel, co proti nim v redakci máme, že jim neposíláme editorialy. Zpozorněl jsem, když mi něco podobného řekl Mirek Černý, legendární průkopník české country, zasvěcený tvůrce countryových samplerů Supraphonu, rozhlasový tvůrce a obecně Balíček karet. Vážím si Mirka, a proto jsem zvážněl. Nelze ho nechat v nejistotě, a proto po čase zase píši editorial. Důvod pauzy je prostý – proti nikomu nic nemáme, nemáme to ani v povaze, jen práce máme hodně a naše cíle jsou velebné.

Obec Fort Bridger

Kdo se zajímá o historii amerického západu, tak snadno zjistí, že místo zvané Fort Jim Bridger je dokonalý souhrn určité části americké historie a snůška vědomostí. Navíc se v pevnosti koná již čtyřicáté setkání horalů – Mountain Man Randezvous. Setkání je druhé největší z akcí tohoto druhu, které se koná ve státě Wyoming. První místo drží pověstné Cheyenne Frontier Days – Dny hraničářů ve městě Cheyenne.

Podívejte se na tento zdánlivě obyčejný obrázek. To je potok, který teče vlevo do Pacificu a vpravo do Atlantiku. Je ve státě Wyoming v pohoří Teton. Odtud byli Indiáni zvaní Teton Sioux, mezi nimi i slavný náčelník a jezdec v Cirkusu Bufallo Billa - Sitting Bull (Sedící Býk). Když si stoupnete jednou nohou vlevo a druhou vpravo, tak vlastně stojíte ve vodách rozdílných oceánů. S notnou dávkou představivosti! Potok vlevo má jméno Pacific Creek a ten vpravo Atlantik Creek. Potok nad rozdvojkou je Teton Creek. Nebyl jsem tam a lituji toho.

Legendární Fort Hazard, sídlo osady Zlatý klíč

První polovinu roku 1971 jsem dělal zvláštně smutnou činnost: balil jsem v redakci už zastaveného měsíčníku Kurýr rukopisy a fotografie, a vracel je autorům. Ostatní písemnosti jsem balil do velkých balíků. Pak někdy na začátku léta přijel náklaďák a pár chlapů v montérkách to literární dědictví naházelo na korbu a někam to vyvezli.. Nemusel jsem už tuto práci dělat, mohl jsem se na to vykašlat, ale bylo to pořád lepší, než se dát k dispozici pracovnímu úřadu. Redaktor ze zakázaného časopisu.

Jiří Kabeš

Čtrnáctý ročník soutěže ve vaření guláše na ohništi pořádá rocker, tramp a veterán Cizinecké legie Richard Nemčok už 4. července na Propasti. 

Každé léto pořádá tvůrce legendárního rockového klubu Bunkr Ricci Nemčok na svém pozemku na Propasti u Stříbrné Skalice velkou soutěž ve vaření Chlapguláše. Někdy předloni jsem vzal kytaru a šel povzbudit soutěžící.

Jiří Černý (v pozadí) a Fedor Skotal, redakce Portýra v Plzni, 80. léta minulého století. Předmětem zkoumání v rukou klasika české hudební kritiky je láhev rumu. (foto Jiří Hampl)

Před několika dny vstoupil ing. Pavel S. z Jevan do tamní restaurace Na statku a oznámil, že na hrázi rybníka našel přejetou rybu. Rozpoutala se debata o tom, kam asi ta ryba šla. Elektrikář Honza H. říkal, že ty ryby pořád někam chodí, že je tam potkává, zvláště pak navečer.

Unikátní dokument o Jaroslavu Foglarovi natočil v osmdesátých letech historik Jaroslav Čvančara, který sám sebe spíš označuje za publicistu - badatele.. Chtěl jím vzdát poctu svému skautskému vedoucímu a legendárnímu autorovi Rychlých šípů. Jaroslav Čvančara už snímek pokládal za ztracený poté, co jeho filmový archiv vyhořel. Jenže film nakonec unikl zkáze a ukázky z něj vám dnes můžeme předvést.

V průběhu loňského léta jsem především ve vodáckých campech podél českých řek dozrál k děsivému zjištění – kdo nemá pruhované námořnické tričko, je out. Co out, je trapnej. Na nádraží v Ledči nad Sázavou jsem dokonce uviděl plný vagon předškolních dětiček v pruhovaných minitričkách a s bílými mariňáckými miničepičkami na hlavičkách. Byla mi hanba.

To takhle jednu sobotu v polovině ledna roku 1990 mi zazvonil telefon. Volal Kapitán Kid: „Ahoj! Prosím tě, navštívili mě tady dva kamarádi, kteří vydávají takový trampský samizdatový časopis, a chtěli by to teď začít dělat tak nějak oficiálně. Tak mě přišli požádat o pomoc. Ale já toho mám hodně a nemám na to čas. Ale ty se v tom vyznáš také, nemohl bys jim pomoct?“

Dlouhá léta jsem si novoročenky od přátel schovával. Byly tištěné, některé blbé, mnohdy však s výtvarnou i intelektuální hodnotou. Ta byla vítaná, dokonce očekávaná, ale v důsledku o ni snad ani nešlo – v té sbírce byl lehký sentiment radosti z přátelství.