Peter Rowan Band - Chris Henry, Mike Munford, Peter Rowan

Středa: Chtěla jsem být už v osm ráno na Storytelling session s bluegrassovou legendou Tommy Edwardsem ze Severní Karoliny. Ale trochu jsem zaspala. Hop do Starbucks pro kafe, abych stihla aspoň poslední půlhodinku povídání. Moc mne mrzelo, že jsem tam nebyla od začátku, bylo to moc  zajímavé.

Jiřina Fikejzová na snímku s Janou Kratochvílovou

Natáčeli jsme s legendární textařkou Jiřinou Fikejzovou v malé kavárně na pražských Vinohradech. Ta šarmantní dáma má neuvěřitelných 86 let a podle všeho se tomu sama trochu diví. S nadhledem, ten jsem u ní vždycky obdivoval. Když už kameraman s technikem balili nádobíčko a my ještě chvíli seděli u kávy a skleničky vína, věnovala mi paní Jiřinka svou knihu pamětí Povolání textařka… v důchodu? Byl jsem trochu na rozpacích, mám pocit, že to byl její poslední autorský výtisk… Jenže, říkám plaše, my se nevídáme často, ale asi se máme rádi.

John Starling, Emmylou Harris a Lilly Pavlak

Řekněme si, co přináší Music Open v tyto dny: Kolem smrti národního písničkáře Karla Hašlera v německém koncentráku se vytvořila nehezká legenda. Měl být za mrazu poléván esesáky studenou vodou, až zemřel. Až se proměnil v ledovou sochu. Pravděpodobně tento strašný osud postihl novináře Františka Kocourka, je připisován trampskému odbojáři Ladislavu Brožkovi – Brochesovi. Ale s Hašlerem tomu tak opravdu nebylo.

Podzim v Brně. Dnešní ráno z našeho okna

Potkal jsem Marušku M., kamarádku z mládí, naši čtenářku, také matku známého televizního novináře Jana M., který nedávno vyměnil jednu televizi za druhou. Honza M. byl teď několik dní v Brně a strávil je v archívech. Matce, jež mu s nadšením zase vařila a prala, pravil na vysvětlenou  – „televize je náročná profese“. A pak asi zase odejel do Prahy, kde už léta žije a pracuje, pokud tedy není zrovna v zahraničí.

Všechno začalo nevinně a bez zlých úmyslů. Po emigrantském trailu přešla skupina nových usedlíků. Stalo se, že kulhavá a unavená kravka nestačila tempu. Dočista se zatoulala a žalostně bučela. To by nebylo nic zvláštního, takových zatoulání už viděli Brulé indiáni dost. Jenže tentoktát byl tábor Siouxů hladový, a tak není divu, že dostal chuť na hovězí. Zasvištěl šíp z luku statečného bojovníka a nebohé zvíře vyhodilo kopyta. Hodovalo se a všichni byli náramně spokojení. Až na toho majitele úplně sežrané krávy.

Vážení přátelé, máme rádi českou country hudbu, zvláště pak moderní country. Máme však důvodné obavy o její další vývoj.

Není tomu tak dávno, co české země byli v tomto žánru téměř velmocí. Dnes je situace téměř tristní. České kapely, které se pokoušejí o moderní country, můžeme spočítat již jenom na prstech. Nové kapely v podstatě nevznikají a vývoj hudební produkce se v tomto žánru téměř zastavil. Proč tomu tak je?

Vedro je nepochybně i Karlu Gottovi 

Tropy zalehly Česko, z čehož se do jisté míry raduji, protože jsou-li zde, nemusím za nimi tam. Ani bych nemohl, práce zhoustla a dosáhla tropické intenzity, není-li tedy toto konstatování pitomost. Nicméně chci vás z našeho příštího obsahu upozornit na autentickou vzpomínku Karla Gotta z roku 1968, jak ho kolegové z ČKD, kde byl elektrikářem, vzali na čundr. Na potlach. Zaslal nám ji plzeňský aktivista, kamarád a spolupracovník Petr Náhlík řečený Vokoun. Vychází v úterý 30. července a stojí za povšimnutí.

Už jsme si zvykli, že jubilea označující narozeniny kapely, skupiny, koncertu či festivalu slavíme nebo aspoň připomínáme. Spirituál kvintet nebo Olympici jsou tady půl století, Sekvoj či Kamelot ( a jistě mnozí další) oslavily třicítku, Porta vznikla před 45 lety, Zahrada se dožila dvacítky atd. Ale jsou i výročí, o nichž  se moc nepíše, ačkoliv se týkají řady lidí – a teď nemyslím na politiku, změnu režimu či vpád vojsk. Například je to třicet let, co v tehdejším Československu dostali zelenou ti, co nepotřebují ke koupáni plavky – nudisté. Člověk, který k tomu tenkrát hodně pomohl se jmenuje Miloš Smutný, ale navzdory svému jménu je veselý a plný životního optimismu.

Jmenovat se za minulého režimu Ztracená naděje a být k tomu ještě trampská osada, to nebyl dobrý nápad. Nicméně zvolená hovorová zkratka jména naší první trampské osady má i symbolický rozměr. Na Ztracenku se dostanete buď sítí lesních cest od Slap, nebo pěšky čtyři kilometry stoupající a padající lesní  pěšinou, po které se nikomu nechce. Ztracenka. Málokterá daleko mladší trampská nebo chatařská osada má tolik soukromí, jako právě ona. A na ztrácení nadějí už dávno zapomněli.

 

 Paní Nagyová dělala napřed prodavačku v kantýně fabriky Chodos, kde jsem také pracoval.  Kvůli Chartě 77 jsem musel odejít z Karlových Varů na Sokolovsko. Na příkaz Státní bezpečnosti jsem nikde jinde nedostal práci. Za politiku si už netroufli tolik zavírat a tak měl býtpoužit § 203 – příživnictví. Odmítl jsem se vystěhovat do Rakouska a tak jsem dostal nádenickou práci ve firmě Chodos v Chodově.

Jistě se mnou budete souhlasit, že indiánská tématika nebyla ani nám, Středoevropanům, nikdy cizí. Prolínala se do našich dětských her, vzorů a ideálů, hledali jsme ji v knihách, filmech, písničkách a nakonec svým způsobem se její odraz objevil i v trampingu a jeho filozofii. Proto není divu, že i Jerry Pupál Vecka, někdejší šéf brněnské kapely Mariňáci, který emigroval do námi kdysi vysněné Ameriky, se k tomuto námětu vrací – třeba ve svých ověřenými fakty podložených knihách.