Vedro je nepochybně i Karlu Gottovi 

Tropy zalehly Česko, z čehož se do jisté míry raduji, protože jsou-li zde, nemusím za nimi tam. Ani bych nemohl, práce zhoustla a dosáhla tropické intenzity, není-li tedy toto konstatování pitomost. Nicméně chci vás z našeho příštího obsahu upozornit na autentickou vzpomínku Karla Gotta z roku 1968, jak ho kolegové z ČKD, kde byl elektrikářem, vzali na čundr. Na potlach. Zaslal nám ji plzeňský aktivista, kamarád a spolupracovník Petr Náhlík řečený Vokoun. Vychází v úterý 30. července a stojí za povšimnutí.

Honza Dobiáš připravil moudrý rozhovor s režisérem Jiřím Adamcem – mimo jiné o natáčení právě reprízované televizní Sanitky tehdy před třiceti lety, kdy začínajícího režiséra postavili před tým skvělých herců, ale především barrandovských filmařských specialistů. Jiří Adamec také býval hercem a někdy vraždil herečky. Vysvětlení vychází ve středu posledního července.

Je to svým způsobem týden Honzy Dobiáše. Vstup do příštího víkendu nám přinese jeho letní návrat do 70. let minulého století a slavné rubriky Táborový oheň v týdeníku Mladý svět, kterou redigoval. Honza rovněž připravil facebookovou vzpomínku českého právníka a dobrodruha na jeden večer v rychlém příchodu noci v africké buši. Na pocit samoty a písničky Wabiho Ryvoly.

Auditorka a fotografka Stáňa Koucká Nodlová napsala rozhovor s muzikantem Lubošem Stráníkem. Velmi rozumím jedné věci: Luboš říká (volně citováno) –„ naší kapelou prošla spousta muzikantů. Než pochopili, že je to vlastně o Verunce a o mně.“ Myslím, že totéž prožívala Zuzana Michnová, když zemřel Petr Kalandra a Oskar Petr byl v zahraničí. Nové příchozí měli pocit, že oni jsou teď Marsyas. Je to už dlouho, co jsem jí v Malostranské besedě řekl – Zuzano, nedej na ně. Ty jsi Marsyas! Taky se už ta skupina vlastně pořádně nevrátila na scénu. Cítím, že už se ani nevrátí, i když by to spousta diváků chtěla. I když bych si to taky hodně přál.

Natáčeli jsme teď v týdnu na Kárově na okraji Prahy, sem kdysi pronikali první trampové a stopy po nich zde stojí dodnes. O počátcích trampingu a jeho rozvoji povídali neposedný reportér Stanislav Motl a historik sportu Marek Waic. V čele s režisérem Vaškem Křístkem, s kameramanem Karlem Slachem a motorem Gábinou Schüllerovou se chystáme za Marko Čermákem na staroslavný brdský Westend. Pojede s námi badatel a muzikant Jaroslav Čvančara, mimochodem Markův žák ve hře na pětistrunné banjo. Pokud se nepletu, zprostředkoval mu to jeho žižkovský soused Josef Šimek, s Markem Čermákem a Honzou Vyčítalem spoluzakladatel slavných Greenhorns. Marko opravdu své tehdy neobyčejné znalosti docela ochotně předával – mj. naučil na banjo Jarku Čapkovou, manželku Jana Krisťáka Čapka a matku geniálního stavitele hudebního nástrojů Rostislava. Nehrající kapelník Krisťák a jeho žena Jarka se tehdy na úsvitu 70. let stali zakladateli Schovanek (původně Krisťákových Schovanek), které v několika podobách hrají dodnes.

Seriál Zvláštní znamení touha není muzikantský, je trampský, ale hudba s trampingem vždy úzce souvisela. Důkazem budiž další účinkující Jindra Vrbenský, ve své době kapelník Michala Tučného, dlouholetý šerif staroslavné Askalony na Hadí řece Kocábě. Jindra dnes hraje s Taxmeny, ale to jistě víte.

A tak se mi v té tropické noci pod hvězdami v jevanském lese vlastně podařilo napsat editorialy dva – i ten natáčecí. Rozlište, co s ničím nesouvisí. Všechno spolu souvisí, přišel na to i C.G.Jung.

Seděl jsem na zahrádce restaurace v Ivani na Pálavě. Vedle dva Brňané. – „V tom Chorvatsku“, pravil jeden, „to bylo fakt betelný. Teplo asi jako tady.“ Rekreační areál v Pasohlávkách má takový chytrý slogan –„ Zdá se vám to k moři daleko? Tak přijeďte k nám!“ V přístavu v Pasohlávkách kotví jachty a o pobřežní promenádu se tříští příboj. Největší příboj je ovšem na první Novomlýnské nádrži, tam je až moc veliký. Kam byste jezdili.

Wabi Ryvola chodíval na pražská nádraží a na spěchající cestující volal – kam všichni pořád jezdíte! Seďte doma!!!

Ahoj, Wabi, mám tě rád. A vám přeji krásné tropy.