Jan Krůta je novinář, spisovatel, básník, písňový textař, nakladatel. Napsal tři desítky knih, asi 1300 textů, mezi nimi ty největší hity Dalibora Jandy. Jako vedoucí kulturní rubriky v Mladém světě připravoval Zlaté slavíky, soutěž vysmívanou i respektovanou, v každém případě tehdy ještě významnou. Napsal o tom pozoruhodný knižní dokument Klec na slavíky. Vážím si Honzy jako tvůrce i jako člověka. Má v sobě vizionářství i určitou posedlost. V roce 1990 se úspěšně rozjetá firma Bonton, jejímž byl Jan Krůta spoluzakladatelem, rozhodla porušit platnou legislativu a natočit první svobodný československý film. Byl to slavný Tankový prapor podle Škvoreckého předlohy a v režii Víta Olmera.

Malá jihočeská obec Dobčice na Netolicku se zviditelnila zejména tím, že zde byly natáčeny Troškovy filmy Babovřesky 1-3. Známá je také svou malebnou návsí s kapličkou, rybníkem, domy ve stylu selského baroka a středověkou tvrzí. Ta se také stala dobře zvoleným zázemím pro nově zřízené soukromé muzeum, věnované vojenské výstroji a vybavení americké armády ve druhé světové válce. Zmíněné muzeum, evidované pod hlavičkou Spolku přátel vojenské historie, založil inženýr Vladimír Záluský společně s dlouholetým přítelem Václavem Čejkou a manželkou Jarmilou. Veřejnosti ho zpřístupnil v květnu letošního roku. Ačkoliv oficiální propagace této naprosto jedinečné expozice je poměrně malá, zájem o ni se lavinovitě šíří a láká příznivce novodobé historie z různých koutů republiky i ze zahraničí.

Pigeon Forge

On the road…

Kolem 100 km západně od Nashvillu láká k návštěvě ranč jedné z hvězd country music – Loretty Lynn, i u nás díky stejnojmennému filmu známé pod přízviskem „coal miners daughter“ – horníkova dcera. Je to rozlehlý přírodní areál, kde kromě muzea, sídla Loretty, westernového městečka, občerstvení a obchodu je k dispozici ubytování a rekreačně sportovní vybavení. Kdo má zájem vybrat si z více než deseti hlavních událostí, jako je koncert majitelky nebo dalších umělců, motokrosový závod, tématické vyjížďky do okolí apod., zvolí dobu pobytu dle programu, připraveného na celý rok dopředu…

Nashville

Mekka country – Nashville

Z Memphisu sem dorazíme po necelých 400 kilometrech po dálnici VSV směrem. Už první kroky městem nás nenechají na pochybách – zcela právem se Nashvillu říká Music City USA. Svědčí o tom hned na první pohled shluk nahrávacích studií ve čtvrti Music Row, kudy prošly desítky dnes již proslulých hvězd. Jejich úspěch z Nashvillu udělal druhé největší produkční centrum USA.

Memphis - Graceland, sídlo Elvise Presleyho

Rock´n roll – to je Memphis

Po zážitcích z New Orleansu je na řadě další žánr, snad ještě populárnější, než blues. Po highwayi urazíme něco přes 600 km směr SSV, abychom se ocitli v rodišti rock´n rollu, Memphisu. Tady kroky všech míří – jak jinak a neomylně - nejdříve do sídla krále tohoto žánru, Elvise Presleyho. Pravda, jde o objekt, kde vše tančí na hranici kýče, avšak kdo by se nad tím pozastavoval, Elvis svým významem a uměním takové myšlenky vymazává a jeho legenda ročně do Gracelandu přiláká více než 600 000 návštěvníků ze všech koutů světa.

New Orleans - jazz vítá už na letišti

Aneb atraktivní jihovýchod USA   

Známe to všichni – ať věku dětského, teenagerského, dospělého či důchodového, všichni jsme zasaženi. Když se odněkud ozve blues, rock´n roll, či country muzika, začneme se pohupovat, podupávat, pokyvovat – zvolna anebo rychle, ale vždy. Vždycky se musím v duchu usmívat, když se začnou kývat i batolata. Jinak řečeno – tyhle žánry mají tu velkou moc strhnout, přilákat a potěšit. Nejsou odsouzeny k zapomnění, žijí a budou žít i nadále. Jedno mají společné – stopy jejich původu můžeme objevovat na jihovýchodě Spojených států severoamerických. Při jejich odkrývání si navíc zážitky můžeme okořenit ještě množstvím dalších dojmů, na které můžeme narazit cestou… Tu je možné pojednat způsobem, kterému se dnes módně říká road show – tedy takovým potouláním za volantem. Věřte, stojí to za vynaložené náklady a přípravu.

Ministr národní obrany, gen. Alexej Čepička zahajuje vojenskou přehlídku v Praze v roce 1952 

Překvapivý pohled na Gottwaldova zetě a ministra národní obrany

Jméno málokterého ministra obrany a vojenského činitele zůstalo v povědomí široké veřejnosti tak silně a tak dlouho zakořeněné, jako jméno armádního generála Alexeje Čepičky. Členem komunistické strany se stal už v roce 1929, tedy v době, kdy to rozhodně nebyla propustka do ráje prominentů. Navíc byl v letech 1942-45 vězněn v koncentračních táborech Osvětim a Buchenwald. Ale nejen proto odmítali lidé z jeho okolí uvěřit, že byl spoluzodpovědný za nezákonnosti a zločiny páchané státní mocí v letech 1948-1955. Také Josef Uhlíř, který narukoval do armády ze šumavského venkova a dostal se v průběhu času na místo osobního Čepičkova řidiče, viděl postavu generála Čepičky a jeho rodiny v poněkud jiném světle.

„Véčko“ Winstona Churchilla

Aneb poněkud ujeté novoroční variace na nápad trampské duše…

Můžete se o tom přesvědčit kdykoli a kdekoli – tak jak jsem to zkusil na mnoha místech světa já – tramping, jak ho známe a jak ho kromě jiných autorů zdokumentoval takřka dokonale TV seriál Zvláštní znamení touha z dílny Fedora Skotala (Ňufa),  je opravdu ojedinělý fenomén, domovem u nás. I v samotné Americe, jejíž romantika byla tohoto hnutí jednou z prvořadých motivací, trampují v pravém slova smyslu jen naši emigranti. A považte – ač se názory na pravé datum vzniku trampingu u různých autorů drobně rozcházejí, nic to nemění na faktu, že existuje už více než století. Asi tedy na něm něco bude…

"Abych nikoho neurazil, nepřeji lidem, ale postavičkám z Betléma:

Přeji volům, aby neřvali z plna hrdla na všechny kolem sebe,
oslům, aby nebyli paličatí a tupí,
ovečkám, aby nešly slepě za prvním lepším pastýřem,
pastýřům, aby si nemysleli, že ty ovečky jsou tak tupé, jako vypadají,
andělům, aby méně lítali a víc chodili po zemi mezi lidmi,
králům, aby nezůstali nazí jen s korunou na hlavě
a Svaté rodině, aby našla teplé místo v srdcích lidí."

Zbigniew Czendlik, farář

Rybářská vesnička Agonda v jižní Indii ve státečku Goa

Úplně nejlepší zpráva je, že vydavatelství Galén vydává novou sbírku mých básniček pod jménem AGONDA. Píšou k tomu tohle: „Indická Agonda, Francie, šumavské podhůří, Praha — to jsou některá z míst, v nichž vznikaly verše nové básnické sbírky Jaroslava Hutky. A stejně jako jsou tato místa od sebe vzdálená v prostoru, i básně zde obsažené jsou různorodé, pestré — a současně v promyšlené kompozici sbírky držící pevně pohromadě. Veršované skladby mohou připomenout písňové texty, básně psané volným veršem rozvíjejí Hutkovo dílo básnické, krátké, minimalistické básně kontrastují s rozsáhlejšími veršovými útvary. Sbírka Agonda představuje v Hutkově tvorbě novou, originální etapu. Verše dotýkající se nekonečna zde sousedí s postřehy aktuálními, věčnost se současností, orientální příroda s všední lidskou každodenností. “