Vzkazy

  • Hudba z trampíria

    Na další ročník Hudby z trampíria se můžete vypravit 20. října od 18,30 hodin do Společenského centra Sýpka v Brně-Medlánkách. Sir Jordán & přátelé tam pokřtí svoje CD V očích stáda koní. Pozvání přijali kmotři a hosté - Karabina, T. E. Band, T. O. Rowers a Pavel Žalman Lohonka.

    Celý článek...
Dnes má svátek Vendelín Zítra má svátek Brigita

Zatelefonoval mi mladý muž. Představil se jako Lukáš Brožek. „ Pátrám po tajemství své rodiny a také po jednom ztraceném obrazu“ řekl mi tenkrát. Pak jsme se potkali osobně.A já se postupně dozvídal ten tajemný příběh, jeden z mnohých, které se u nás v době nacistické okupace odehrávaly.
Nedalo mi, abych si při té příležitosti znovu nevybavil nejrůznější články těchto dnů zveřejněné v našich novinách. Vybavil jsem si rovněž vystoupení mnohých veřejně známých lidí, včetně některých politiků, historiků či publicistů, kteří dnes často a rádi hovoří o tom, že Češi v době nacistické okupace vlastně ani moc nebojovali, spíše, jak se rovněž někdy říká, kolaborovali.

Málokdo z těchto novodobých soudců ale ví, že počet Čechů, popravených v letech 1939 až 1945 byl mnohem vyšší než počet všech našich vojáků, včetně letců, kteří ve  stejné době padli. Pod gilotinami umírali naši nejlepší lidé, opravdová elita národa, která této zemi po válce zoufale chyběla. Muži, ženy, často i děti… O nich se už dnes takřka nemluví, a přesto měli své příběhy, osudy. Byli různí. Co je spojovalo ? Především nenávist k nacistickým okupantům a hluboké vlastenecké cítění. Následující příběh je o jedné dnes už zapomenuté ženě, matce malého syna. O její obětavosti a odvaze, o tom, že když přišel její čas, dokázala zemřít s mimořádným odhodláním. Věděla totiž, proč a za co umírá.

Dívám se na starou fotografii. Je na ní zachycen obraz v bohatě zdobeném rámu. Obraz…lépe řečeno – portrét.Portrét československého prezidenta doktora Edvarda Beneše. Prezident sedí v křesle a má sepnuté ruce. Oblečený je do tmavého obleku a vesty ze stejné látky. Má rovněž bílou košili a světlou kravatu. Ten obraz, který je vysoký téměř dva metry, vznikal po dva roky. Neznámá švadlena z Prahy-Nuslí…

Pojďme nyní pátrat a odkrývat jeden zapomenutý příběh. Příběh ztraceného obrazu.

Zpráva Československé tiskové kanceláře z 22. října 1946:

Na Pražském hradě přijal president republiky dr. Edvard Beneš skupinu pozůstalých a příbuzných po manželech Otakaru a Anně Šrámkových…a rodiny Bláhových…Manželé Šrámkovi byli za nacistické poroby s jinými členy svého příbuzenstva popraveni. Šrámek v roce 1943 v Osvětimi a Šrámková roku 1944 v Drážďanech – pro ukrývání zbraní a přechovávání parašutistů, mezi nimiž byli také Kubiš a Gabčík. Návštěvníci odevzdali pod heslem „ Odkaz práce“ gobelínový portrét presidenta republiky, dílo popravené Anny Šrámkové, rozené Bláhové, zhotovené v letech 1940 až 1942.

Paní Šrámková byla jednou z nás a třebaže nepřinášíme její snímek, nýbrž snímek pozůstalých a jejího díla, nelze tuto skutečnost jen tak přejít. Právě proto, že paní Šrámková byla jednou z nás, v dobách nejhorších myslela jako celý národ stále na toho, který nám byl a je zárukou rozkvětu republiky. Na pana presidenta. Byla jednou z nás. Čest její památce…“

Článek doplňují fotografie, jsou na nich , kromě zmíněného obrazu a také samotného prezidenta republiky dr. Edvarda Beneše ještě další lidé. Příbuzní Anny Šrámkové včetně jeího tehdy ještě třináctiletého syna Oty. Originál této fotografie si právě nyní na jednom pražském nábřeží, tedy v těsném sousedství Vltavy, prohlížím společně s Lukášem Brožkem. Je mu teprve šestadvacet let a je příbuzným autorky zmíněného obrazu Anny Šrámkové. Jeho babička byla totiž její neteří. Před časem se Lukáš Brožek pustil do pátrání po dramatických osudech obrazu.

Čím ho ten příběh vlastně tolik zaujal ?

„Slíbil jsem to své babičce…Moc bych si přál, aby se ještě dočkala toho, aby ten obraz spatřila…A kromě toho je to rodinný příběh. Prostě mě to tak nějak chytlo. Chtěl jsem zjistit co nejvíc o tom, co se tehdy vlastně stalo.V naší rodině se o tom totiž moc nemluvilo. Nesmělo se o tom mluvit. Polovinu rodiny nacisté vyvraždili a vím, že matka mé popravené příbuzné se z toho všeho strašně dlouho léčila. Musela jít do léčebny, byla pod práškama…Vždyť kromě toho všeho zažila i vypálení Konětop, kde tenkrát žila…“

Anna Šrámková se narodila v roce 1906 v Konětopech. Byla jednou ze šesti dětí.Její otec, Josef Bláha, zahynul v první světové válce. Na italské frontě.Anně bylo teprve šestnáct let, když jí zemřela i matka. Odešla pak z rodných Konětop do Prahy, vyučila se švadlenou a podle vzpomínek pamětníků měla mimořádný talent zejména na vyšívání. Vdala se a s manželem Otakarem , který pracoval v Janečkově zbrojní továrně v Praze - Michli, měli synka Otu. Tomu bylo na počátku nacistické okupace, tedy v roce 1939, teprve sedm let. Okupace zcela změnila i život manželů Šrámkových. Oba se hned od počátků zapojili do protinacistického odboje. V odboji byli rovněž sourozenci Anny Šrámkové i nejbližší příbuzní jeího muže.

V roce 1940, tedy rok poté, co do naší země vstoupila nacistická vojska a vznikl protektorát Čechy a Morava, začala Anna Šrámková po večerech tajně vyšívat obraz prezidenta Edvarda Beneše.

O šest let později, to když bude obraz slavnostně předán prezidentu Edvardu Benešovi, jedna z neteří Anny Šrámkové, Miroslava Bláhová, tu mimo jiné řekne:

„Vážený pane presidente a milostivá paní ! Dobrý osud mi dopřál, abych stála před vašimi zraky a směla k vám promluvit a vyjádřit málo slovy mnoho lásky a vděčnosti, jež k vám a k vaší vzácné paní já i celý národ chováme.Stojím před vámi v době, kdy stále ještě odkrýváme národní zrádce, pomahače našich nepřátel, kořistníky, kteří obchodovali s lidskou nouzí. A právě vám podaný obraz zdůrazňuje, že bylo a jest mnoho těch spoluobčanů, kteří nezradili, ale věrně stáli za národem, naslouchali se zatajeným dechem vašemu hlasu z Londýna, který vléval do srdcí pevnou víru v osvobození…“

Anna Šrámková vyšívala prezidentův obraz často právě ve chvílích, kdy mnozí lidé v protektorátu, pod hrozbou nejvyšších trestů, včetně trestu smrti, tajně poslouchali londýnský rozhlas, poslouchali hlas svého prezidenta či dalších členů českosovenské exilové vlády…

Například již 19. září 1939 Edvard Beneš do své vlasti,prostřednictvím rozhlasového vysílání, vzkázal:

„Šílený barbarismus nacistického Německa v Československu, v Polsku i uvnitř německého státu nasvědčuje tomu, že dnešní německý režim a jeho vůdcové jsou si plně vědomi svého blízkého konce, a proto se mstí, bijí napravo nalevo a zuří bez rozmyslu doma i proti ostatní Evropě. Tato osudová doba je i naší dobou a záleží na nás, abychom dokázali před celým světem, že jsme připraveni, odhodláni přispět všemi silami a prostředky k porážce našeho největšího nepřítele lidstva a kultury.

Národe československý !

Vzpomeň nejslavnějších činů své historie, kdy často malé hloučky chatrně ozbrojeného lidu českého potíraly s největším úspěchem cizí vetřelce na svaté půdě naší vlasti a dorážely jejich zbytky v pohraničí, které nám bylo před rokem dočasně obsazeno.Celý svět povstává a povstane, aby svými životy bránil i svobodu tvoji. Dnes je jisto, že Československo se vrátí do svých původních tisíciletých hranic, a proto musíš i ty, československý lide, být mezi prvními a nejstatečnějšími v boji…

Tvoje místo, československý občane, musí být dnes v řadách nejpřednějších.Celý svět se dívá s uznáním na tvůj odhodlaný odpor a čeká, že denně a stále budeš zadávat nové těžké rány svému odpůrci. Nesmí být žádné překážky pro tebe, nepovoluj, vytrvej, pamatuj, že svoboda se rodí vždy jen ve stálém, denním, neústupném a často krvavém boji.

V celé zemi, od poslední vesnice až k Praze, v každé dílně, v každém podniku, všude, kde stojíte, provádějte důsledně a stále tento boj…“

Manželé Šrámkovi patřili mezi ty, kteří prezidentovu výzvu okamžitě přijali.Otakar Šrámek v té době působí ve zbrojní továrně ing. Františka Janečka, která je od začátku okupace začleněna do německé zbrojní výroby. V odboji spolupracuje mimo jiné se svým bratrem Miroslavem a také například s Oldřichem Frolíkem…Ještě o něm uslyšíme.

Mezitím Anna Šrámková tajně po nocích vyšívala vzpomínaný obraz prezidenta.

Neteř Anny Šrámkové Miroslava Bláhová tehdy při slavnostním předání obrazu prezidentu Benešovi rovněž řekla: „ Obraz vyrostl v rukou mé dobré tetičky, která s nesmírnou láskou, ve stínu smrti, řadila steh ke stehu, až vyrostla vaše podoba. Kolik nezlomné víry, naděje a hlavně lásky k vám, a hlavně k vaší vzácné pomocnici, drahé paní vaší, bylo všito do tohoto obrazu.“

Svou sestřenici doplnil tenkrát na Pražském hradě i tehdy třináctiletý syn Anny Šrámkové Otakar:“ Račte přijati obraz do svých sbírek a upomínek na léta národního neštěstí, se slibem nás, českých dětí, že již nikdy nevydáme dobrovolně svou těžce znovu nabytou republiku, ale že v případě nutnosti položíme své životy jako vojáci se zbraní v ruce, ne jako naši rodiče pod sekerou vrahů.“

 

Anna Šrámková

Svůj obraz dokončila Anna Šrámková v roce 1942. Při této práci byla prý až neuvěřitelně pečlivá. Například prezidentovu kravatu předělávala celkem třikrát – než byla úplně spokojena. Práci skončila několik měsíců před událostí, která měla mimořádně zasáhnout do života národa i celé její rodiny.

Jak víme, v noci z 28. na 29. prosince 1941 přistály na našem územi tři paravýsadky z Velké Británie. Skupina Silver A – tu tvořili nadporučík Alfred Bartoš, rotmistr Josef Valčík a radiotelegrafista Jiří Potůček. Dále skupina Silver B – rotný Jan Zemek a četař Vladimír Škácha. A pak skupina Anthropoid, tvořená dvěma rotmistry, Janem Kubišem a Josefem Gabčíkem.Oba měli záhy vejít do dějin jako ti, kteří smrtelně zranili zastupujícho říšského protektora Heydricha. Gabčík s Kubišem přistáli u obce Nehvizdy, zhruba patnáct kilometrů od Prahy. Podařilo se jim získat spojení s domácím sokolským odbojem a dostali se do Prahy.

Jak obtížné, a především smrtelně nebezpečné bylo v době Heydrichova působení coby zastupujího říšského protektora v Čechách a na Moravě postarat se o oba parašutisty, psal Jaroslav Andrejs ve své knize Smrt boha smrti:

Byty, byty, potraviny…Ale bude toho třeba tolik, že si to vyžádá soustředěnou a nepřetržitou péči jednoho zvlášť schopného člověka,zapáleného organizátor, muže se styky nejen mezi sokoly,ale i darem svádět a přemlouvat další lidi k nebezpečné hře. Tím je sedmačtyřicetiletý Jan Zelenka-Hajský, nyní řídící učitel ve Vršovicích, dříve v Dolním Háji u Duchcov, obětavý sokolský i menšinový pracovník, starosta Krušnohorské župy a po Mnichovu uprchlík ze Sudet.“

Statečný odbojář Jan Zelenka-Hajský se nacistům nikdy nedostane do rukou. Než si pro něj 17. června 1942 přijde gestapo, stihne požít prudký jed.

Jaroslav Andrejs na jednom místě své knihy ještě napsal:

„Kromě stále se zvětšujícího okruhu spolupracovníků Zelenky-Hajského se do kontaktu s Gabčíkem a Kubišem dostali i lidé z jiných skupin, tak třeba i ti okolo profesora Kratochvíla ( tedy kapitán Karel Pavlík,soudní revident Šrámek,jeho bratr, zaměstnaný v Janečkově továrně a jiní). Šrámkův bratr získal spoluzaměstnance Oldřicha Frolíka, který se pro věc parašutistů doslova upsal…“

Onen bratr, který získal pro pomoc parašutistům i Oldřicha Frolíka, nebyl nikdo jiný, než Otakar Šrámek, manžel Anny Šrámkové. Manželé Šrámkovi patřili v té době k lidem, u kterých oba parašutisté nacházeli dočasný azyl. Přivedla jim je na jaře 1942 Marie Moravcová, jedna z hlavních spolupracovnic parašutistů…

I ona jednou unikne zatčení tím, že se včas stihne otrávit kyanidem.Parašutisté dokonce u Šrámků ukryli i jeden ze svých padáků. Důkazem může být i dokument z 9. července 1946.To když dva bratři Anny Šrámkové odevzdali padák i jeden revolver do expozice Vojenského historického muzea. Na předávacím protokolu stojí:

„ Potvrzujeme příjem jednoho z padáků použitého parašutistou Kubišem nebo Gabčíkem (Zdeňkem a Otou) odevzdaného dnes panem Bláhou Josefem a Bláhou Antonínem…Padák je poškozen, a to tím, že Kubiš nebo Gabčík po přistání , chtějíce se z něho rychle vyprostit, přestříhali šňůry. Oba parašutisté se nacházeli v útulku poskytnutého jim sestrou Bláhy Josefa a Bláhy Antonína paní Annou Šrámkovou, bytem v Nuslích, Soudní ulice č. 739…“

Na jaře 1942 dostávají události prudký spád. Dne 27. května 1942 Ja Kubiš a Josef Gabčík smrtelně zraní Reinharda Heydricha. Jeden z nejnebezpečnějších nacistů, mimo jiné jeden z tvůrců takzvaného konečného řešení, které znamenalo rozsudek smrti nad zhruba 14 miliony evropských Židů a zároveň muž, který do Prahy přijel s cílem zpacifikovat odboj a nastolit směr ke konečné germanizaci českého národa, svým zraněním podlehl 4.června 1942.Češi pak umírali po stovkách. Hořely Lidice. Za čtrnáct dní Ležáky.Ve čtvrtek 18. června 1942 obklíčili němečtí příslušníci strážního oddílu Prag kostel v Resslově ulici, kde se skrývalo sedm československých parašutistů včetně Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše. Parašutisté zemřeli v boji, případně se zabili vlastní rukou…Běsnění nacistů ale pokračovalo. Tehdy se Anna Šrámková rozhodla, že obraz prezidenta Beneše, který toužila po skončení války osobně prezidentovi předat, ukryje.

Existuje o tom zpráva, sepsaná právě v den, kdy byl obraz zakopán pod zem.Schovaný byl, stočený, v pětilitrové lahvi od okurek. Ukrývání obrazu, jak z dochované zprávy vyplývá, se uskutečnilo i za účasti bratrů Anny Šrámkové Františka, Antonína a Josefa. Přítomna byla i Josefova manželka a její sestra. V dokumentu, který vzápětí Anna Šrámková napsala, stojí:

„ Obraz tento uložen byl, aby se vrahům a zrádcům našeho českého národa do rukou nedostal. Obraz jest věrnou podobiznou našeho pana presidenta republiky ČSR, nejvěšího Čecha a státníka vůbec.Zhotoven byl na důkaz věrnosti a lásky k němu celého českého národa, ženou z lidu, Annou Šrámkovou, rozenou Bláhovou z Konětop.Těmito řádky nemíníme snad povznášet zásluhy nikoho na tomto díle, a proto se také nerozepisujeme o nějakých starostech, utrpení,všelijakých svízelích, jež jsou s tím spojeny byly. Máme však na mysli osud obcí Lidic a Ležáků. Nevíme a nemůžeme vědět, zda něco podobného nestihne i obec naši. Proto prosíme každého, kdo by snad na tento obraz přišel, nechť jej z vděčnosti k tomuto velikému muži odevzdá veřejnosti, nebo dostane-li možnost, jemu samému, aby jako symbol českého národa dosáhl svého cíle, svého poslání.Přejeme si, aby celý český národ choval k němu takovou úctu a lásku, jakou chováme my. Zaslouží si toho. O něm budou vyprávět dějiny, ne my. V důvěře, že jedině on přinese české vlasti osvobození od našich tyranů a vrahů, přebíráme jeho obraz k uschování.“

Anna Šrámková už v té době tuší, že je jen otázkou krátké doby, kdy se i ona octne v soukolí gestapa. Dne 15. září 1942 přijdou gestapáci pro blízkého přítele a spolupracovníka Otakara Šrámka – Oldřicha Frolíka. Nechme nyní hovořit knihu Jaroslava Čvančary Někomu život, někomu smrt.

„ Frolík jim řekl: Jen si vezmu kabát – a zahájil palbu.SS-Hauptscharfuhrer kriminální asistent Alois Gruber byl první ranou smrtelně zraněn do hrudníku. SS-Oberscharfuhrer kriminální zaměstnanec Ernst Hoenig dostal od Frolíka tři zásahy do obličeje a čtvrtý do bederní části…Frolík poté unikl snad dokonce jejich služebním automobilem…Událost způsobila v Petschkově paláci doslova šok. Frolíkův útěk uvedl gestapo opět do stavu nejvyšší pohotovosti…“

Do ilegality přechází rovněž manžel Anny Šrámkové Otakar. Poté, co je zabit i jeho bratr Miroslav, vedoucí odbojové skupiny, skrývá se nejprve v Bečvárech u Kolína. Pak v Konětopech. Zcela fyzicky i psychicky vyčerpán ho dostanou čeští četníci poté, co jim představitelé gestapa pohrozí, že pokud nebude Frolík včas dopaden, bude třicet jeho příbuzných zastřeleno a pět set českých rukojmí předáno do koncentračního tábora. Zdecimovaný Otakar Šrámek má sehrát úlohu trojského koně.

Jaroslav Čvančara ve vzpomínané knize napsal o tom, jak představitelé gestapa použili doslova teutonské lsti:

„ Slíbí beztrestnost jemu i manželce, jestli v dopise Frolíkovi nabídne bezpečný úkryt.V opačném případě dají zastřelit rukojmí. Zdecimovaný Šrámek se podvolí.“

Statečný Oldřich Frolík je četníky dopaden a 26.ledna 1943 popraven v Mauthausenu.V plynové komoře zahyne i jeho manželka Barbora Frolíková. Gestapáci samozřejmě svůj slib nedodrží a Otakar Šrámek skončí v Osvětimi. Zemře zde v roce 1943. Jeho žena Anna Šrámková je rovněž zatčena, ale po několika výsleších je opět propuštěna. Netuší, že ji gestapo bedlivě sleduje.

V listopadu 1943 je Anna Šrámková opět zatčena. Skončí ve vyšetřovací vazbě na Pankráci. Gestapo už od neznámého informátora také ví, že vyšila obraz prezidenta Edvarda Beneše…O tom, co Anna Šrámková prožívala ve vyšetřovací vazbě, podala po válce svědectví její spoluvězenkyně Bedřiška Reichlová, žena faráře Jednoty bratrské v Potštejně. V dopisu, určeném sourozencům Anny Šrámkové, napsala:

„Jak se vrátila z posledního výslechu šťastná, že vy, její bratři, jste na svobodě a to v ní udržovalo sílu , že i ona vše přečká a ona se vrátí ke svému synkovi a bude žít.V takových chvílích důvěry mi líčila budoucnost, jak malé děcko se na ni těšila a malovala si ji růžově.Ano, my jsme doufaly, ba víc, věřily, na začátku roku 1943, že musí být již války konec a my z Pankráce už nikam nepůjdeme a že vy si pro ni přijdete s hudbou a prapory, to byl její sen, kdy ji přestala mučit hrůza, že bude popravena. Vylíčila mi svůj vyšívaný obraz pana prezienta a že je zakopaný u jejího bratra – jak byla zoufalá, když se jí ptali u výslechu, kde má ten obraz.Někdo to musel vyzradit. Ale ona zapřela,nepřiznala a za to dostala moc.Přišla do cely a na tváři měla znát prsty od facek. Slibovala, že po válce obraz zarámuje, ponese ho dát panu presidentovi jako projev lásky a díků a že mě vezme s rodinou, protože jsm se měly rády jako sestry.“

V dubnu 1944 odjíždí Anna Šrámková do Drážďan. K soudu.Tuší, že rozsudek může být pouze jeden jediný – smrt.

Vzpomínaná spoluvězenkyně Bedřiška Reichlová psala o chvílích, kdy Annu Šrámkovou odváželi z Pankráce k soudu:

„Dlouho jsem slyšela jeji úzkostlivé volání ještě z chodby: Bedo, moje Bedo, modli se za mě, když najednou byla odvolána pryč.Nemohly jsme se odtrhnout od sebe a dozorkyně Berta nám dopřála chvíli k rozloučení.“

Soud dopadl podle očekávání. Trest smrti.Dopisy, které Anna Šrámková stihla poslat svým příbuzným, jsou plné lásky k jejín blízkým, zejména k malému synkovi, o něhož se v době jejího uvěznění staral jeden z Anniných bratrů…Je v nich také znát vyrovnanost, víra a smíření s osudem. A pak přišel 11. říjen 1944. Čas tehdy osmatřicetileté Anny Šrámkové se naplnil.

V cele smrti napsala svůj poslední dopis:

„Přátelé ! Dnes odcházím tam, odkud není více návratu. Proto vám všem vespolek přeji hodně štěstí a zdraví. Buďte šťastni, když jsem už nebyla já s Otou. Dobrý bratře, děkuji ti za dopis a zdali jsem ti někdy nevědomky ublížila, odpusť mi to, neb dnes večer musím zemřít tak krutou smrtí.Myslím, že na mě můžete mít jen dobrou vzpomínku. Franto, prosím tě, nenechte tomu chlapci ublížit. Neplačte pro mě, neb časem všecko přebolí. Se srdečným pozdravem a vzpomínkou na vás a s bolným srdcem odcházím. Tvoje sestra Anča…“

Za svou odvahu zaplatilo životem kromě Anny Šrámkové dalších sedm členů rodiny, jak její, tak jejího muže.

Nacistická okupace zasáhla krutě i rodnou obec Anny Šrámkové – Konětopy.Pouhý den před koncem války postihl tuto obec, kde tehdy žilo zhruba osm set obyvatel, osud více než deseti dalších českých a moravských obcí, kde ustupující nacisté dosova ve velkém masakrovali zdejší civilisty. Vzpomeňme na desítky mrtvých například v městech a obcích jako Velké Meziříčí, Leskovice, Třešť, Javoříčko… Konětopy tehdy lehly popelem. Vypáleno bylo devadesát procent zdejších domů. Běsnění nepřežili tři lidé, kterým se nepodařilo včas utéci.Dalších pět obyvatel Konětop bylo ještě před tím popraveno.

Krutá doba, tragické lidské příběhy.

O tom všem si vyprávíme s vnukem neteře Anny Šrámkové Lukášem Brožkem. V jednom okamžiku Lukáš řekne:“ Přestože ten příběh má tak špatný konec, obraz byl přecejen zachráněn a předán prezidentovi…“. Obraz, který po válce vykopali bratři Anny Šrámkové, opatřil bohatě vyřezávaným rámem profesor Alois Petrus ze Svitav u Kolína. Z fotografie je patrné, že jde o zcela výjimečné dílo. Obraz byl tehdy předán, o této události napsaly mnohé tehdejší noviny, a pak – co se s obrazem vlastně stalo ? A to je právbě hlavní motiv pátrání šestadvacetiletého Lukáše Brožka.

„Nikdo netuší, co se s tím obrazem po válce stalo. Prostě zmizel. My hledali a pátrali v nejrůznějších institucích. Byli jsme v Sezimově Ústí, v Lánech, v Kramářově vile, také ve Vojenském muzeu na Žižkově…“ „Máte nějakou hypotézu, kde obraz nakonec mohl skončit ?“ ptám se ho. „Hypotézy samozřejmě jsou.Šlo přece o nádherné a velmi vzácné dílo.Možná ho má někdo pověšený doma na zdi, možná někdo obraz vyřízl z rámu, rám je totiž mimořádně krásný, a udělal si z rámu zrcadlo. Nebo je obraz někam prodaný. Těžko říct…“

Je docela pravděpodobné, že obraz zůstal v majetku doktora Edvarda Beneše i poté, co abdikoval v červnu 1948. Mohl být potom v majetku paní Hany Benešové, která zemřela koncem sedmdesátých let minulého století.Kdo ví ? V každém případě ten obraz měl nebo má symbolickou hodnotu. Je posvěcený krví statečných lidí, pro které slova jako vlast, vlastenectví nebyly prázdnými pojmy.Zemřeli za své ideály, zemřeli za svou zemi.

Neměli bychom na ně zapomínat.

( Stanislav Motl – Cesty za oponu času)

 

Foto týdne


„Jestliže se díváte na to,

co v životě máte,

budete mít vždy více.

Jestli se díváte na to,

co v životě nemáte,

nikdy nebudete mít dost.“

 

Oprah Winfrey

Jste náš host číslo

4682122

Melanž

  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz