Soutok mocných řek Yukon a Klondike

Mývala Kennedy píše z Yukonu

Tak jsme tady na Yukonu první! Bohužel nikoliv na olympiádě, ale jako nejstudenější místo planety. Nechali jsme za sebou Antarktidu (ta je o dva stupně teplejší), Sibiř i Aljašku ... Pobroukávám si písničku: "My čekali jsme jaro/ však zatím přišel mráz/ tak strašlivou zimu/ nezažil nikdo z nás...“, ale dalších pár slov o tom, že se z mraků sypal sníh, ve mně vyvolá jen úšklebek. Tady, když je pořádná zima, tak je modré nebe bez mráčku a bezvětří. Kouř stoupá zvolna přímo vzhůru a vypadá to, jako by každý dům byl pověšený z oblohy na provázku.  No asi to nebylo na Yukonu ...

 Dnes je -46C. Co se týče studny i odpadů, s tím se už vůbec nezatěžujeme. Vodu nemám, co jsem se vrátila z Česka, koncem září. První měsíc jsem se snažila sehnat někoho na opravu, ale dvěma se to nepodařilo a pak jsem rezignovala. Bylo mi už jasné, že do jara se s tím nic nenadělá. Vzhledem k tomu, že Kennedy zůstal v Česku až do poloviny prosince, musela jsem zvládat všechno sama. Přišly občas tuhé chvíle ... když zamrzl i odpad, nebo ještě nebylo kolem dost sněhu na vodu. Také když se naftová kamna rozhodla, že při teplotě k mínus padesáti se na protest vypnou. Kamna na dřevo to sama o sobě bohužel dost dobře nezvládala, tak bylo poněkud chladno i v kuchyni. Prostě zima na Yukonu má svoje specifické problémy ... Doprostřed kuchyně jsem si vytáhla žlutou vaničku, ve které jsme v dávných dobách koupávali děti. To ještě na Bear creeku, když jsme neměli tekoucí vodu. Do té jsem se snažila nasbírat trochu čistého sněhu aspoň na nádobí. Tou dobou ho ještě moc nebylo. Pitnou vodu jsem brala od Soni a jednou týdně jsem si dokonce u nich dopřála i přepychu koupání. Přemýšlela jsem, co tu vlastně dělám, když v podstatě miluju horké podnebí a moře ...

Loňské léto to byla paráda, s kamarádkou z Ostravy a jejím synem jsme se vypravili do Tunisu. Byl to vlastně pro mne takový návrat do minulosti, protože tenkrát před čtyřiceti lety jsem do Tuniska emigrovala. Proto jsem také věděla o nejlevnějším a nejzajímavějším způsobu zdejší dopravy, o luajážích ... Jsou to mikrobusy, které jezdí bez jízdních řádů kamkoliv po celém Tunisku za minimální ceny. Turisté o nich asi nevědí, alespoň za celou dobu co jsme se jimi pohybovali, jsme se nikdy nesetkali s jediným bělochem.

Mývala v Tunisu

Na výlety jsme vyráželi z hotelu v Monastiru ... Jedna z našich prvních cest vedla do hlavního města Tunis. Madame Laplace, stará Francouzka u které jsem tam asi tři měsíce bydlela, už musila být dávno mrtvá. Ale k mému úžasu právě po téhle kdysi mojí ulici dnes jezdí tramvaj. Za mne tu žádné tramvaje nebyly ! Tunis se za ty roky strašně změnil, byla jsem štastná, když jsem našla pár budov, které jsem si pamatovala z dřívějška. Jinak se z toho malého klidného města stalo velkoměsto ...  Ještě že Café de Paris a Café de Tunis na hlavní třídě byly pořád na stejném místě. Bleskla mi hlavou vzpomínka z Café de Tunis, kde jsem tenkrát seděla a přemýšlela co bude dál ... když se ke mně připlazil zmrzačený kluk ... Žebrák, kterému jsem chvíli předtím na ulici dala pár drobných milimů. Musel mne sem sledovat a pokusil se mi ukrást kabelku, přehozenou přes opěradlo židle. Naštěstí jsem si ho včas všimla, ale vyděsilo mne to tak, že jsem se ještě asi hodinu třásla hrůzou ... Veškeré moje peníze, doklady, prostě vše co jsem vůbec měla ... Kdyby se mu to povedlo, musela bych jít asi žebrat místo něj a určitě bych nebyla tak úspěšná, protože přece jen jsem měla dvě funkční nožičky.

Tunis - Monastir

 Prošli jsme s Jindrou městem na souk ... Tím jsem vždycky probíhala nahoru na emigrák a do kancelaří United Nation. Byla tam taková malá restauračka přímo v uličkách souku, vařili jenom jedno jídlo denně... ber, nebo máš smůlu. Chodila jsem tam často a majitel mne už dobře znal. Vařilo se tam totiž velice levně a přitom chutně. Ovšem člověk musel hodně slevit z čistoty stolování. Jednou, když jsem tam byla s mojí tuniskou kamarádkou Hediou, přišlo menší zemětřesení a všichni lidi tomu chudákovi utekli bez placení, jak si nám pak trpce stěžoval ...

Teď tu bylo všude plno lidí a nejvíc pravě na souku. Možná proto, že byla sobota. Bohužel byly také zavřeny všechny banky a já jsem neměla kde vyměnit kanadské dolary, které mi v recepci našeho hotelu odmítali, že mění jen eura a americké. Pěkná hloupost, když kanadské mají stejný kurs...  A tak jsem se vlastně nedostala nikam do míst, která jsem si chtěla připomenout.

Můj zahradní domek v Carthagu Byrsa, kde jsem žila nejdelší dobu svého pobytu ... Saidin v Salambo a potom nádhernou vilu přímo u moře v La Marse, která se jmenovala Dar el Deflat a kde jsem také několik měsíců bydlela u svých francouzských kamaradů ... "No tak snad příště..."

Matmata

Tím mi bylo jasné, že jsem s Tunisem ještě neskončila. Jedna z našich dalších cest vedla do Matmaty, na kterou se nejvíc těšil Jindra, kvůli Hvězdným válkám, které zde filmovali. Matmata je městečko, kde jsem se přesvědčila, že jsou pořád ještě na světě místa, kde se  zastavil čas ... Domovy tryglodytů, lidí žijících pod zemí ... Opravdová měsíční krajina a vedro!!! Vzali jsme si průvodce, protože tolik času jsme zas neměli a on nejlépe věděl, kudy a kam jít. Já už dávno ne. Zavedl nás do jedné z těch dosud obydlených jeskyní, kde bylo krásné chladno a měla jsem pocit, jako bych byla někde na statku. Uvítala nás velice příjemná stará Berberka, nechala nás vše fotit a nabídla nám čaj, který nalévala po arabském zvyku hodně zvysoka. Při odchodu, jak jinak , si řekla o pět dinarů.

Jindra a Star Wars

Pak jsme ještě šli do hotelu "Sidi Driss", jehož bar byl hlavním dějištěm v jedné episodě filmu "Star Wars". Touto dobou byl sice zavřený, ale pustili nás dovnitř si ho prohlédnout, takže Jindra byl dokonale šťasten. Matmata má být turistická atrakce, ale my jsme se ani tady opět s žádným cizincem nesetkali. Historie říká, že pravděpodobně Matmata vznikla v době, kdy Římané po poslední punské válce poslali dva egyptské kmeny, aby si v Matmatě založili nové domovy. Řekli jim, že kohokoliv kdo se jim postaví do cesty mohou zabít. Původní obyvatelé tedy museli opustit svoje chýše a vyhrabali si domovy pod zemí. Z těch za noci vycházeli a vraždili Egypťany, kteří věřili, že se jim přicházejí mstít ze skal nějaké příšery. Nakonec v hrůze Matmatu opustili ...

Matmata

Podzemní osada zůstala utajena před světem po celá staletí. V roce 1967 přišel velký déšť trvajicí 22 dní, ten poškodil spoustu tryglodytních domů a mnohé se zřítily. Matmaťané žádali pomoc od státu, která kupodivu přišla, ale nové domy jim postavili na povrchu. Přesto spousta lidí dává dodnes přednost svým podzemním obydlím.

Bylo to někdy docela dobrodružné shánět odkud jede další luajáž, protože hlavně řidiči taxiků se nám snažili namluvit cokoliv jen aby nás zlákali pro sebe a samozřejmě ošidili. Měli ale smůlu. Jezdili jsme s Jindrou sami, protože Libuška by tyhle cesty zvládala dost těžko. Někdy se muselo v luajáži čekat třeba několik hodin než se sešel plný počet cestujících, to jest osm ... Jinak se řidiči nevyplácelo vyjet. Snažili jsme se s Jindrou vždycky obsadit sedačku vepředu u řidiče, kde jsme sice taky byli nacpaní, ale aspoň jsme v prudkých zatáčkách padali jenom jeden na druhého. Někdy jsme zas dobíhali na poslední chvíli a pak se mačkali s Tunisany jako sardinky. Každopádně mezi turisty v hotelu jsme byli za exoty, když se tam Jindra chlubil našimi výpravami. Díky těmhle výletům to prostě nemělo chybu! Ležet na pláži a opékat se, to bych těžko vydržela. I když teď při pohledu z okna, mi připadá, že i to mohla být nádhera.

Nemusím ani říkat jak se mi ulevilo, když se konečně vrátil Kennedy ... Ne že by mohl něco udělat s vodou, to musí definitivně počkat na jaro. Ono je toho ale kolem víc na co nestačím a také, jak praví přísloví "Ve dvou se to lépe táhne".

Vánoce jsme strávili u Mishy ve Whitehorsu ... Čtrnáct dní v luxusu! Vana s výřivkou, horká tekoucí voda (Snažila jsem se nakoupat do zásoby ale nějak to nepracuje) a splachovací záchod ... dokonce i myčka na nádobí. K té jsem ale jaksi nepojala důvěru, takže se Misha zlobil pokaždé, když mne přistihnul, že myju nádobí rukama v dřezu. Pořídil si nové domácí zvíře ... hroznýší miminko a  pojmenoval ho Kaa. Jsem zvědavá jak poroste.

Po vánocích přestala téct voda a zamrzly odpady i u Soni. Přišli na to, až když jednou spláchla záchod a ze stropu na kuchyňsky stůl začaly protékat odpady. První si toho všimnul její dvouletý syn Jerome. Začal radostně tleskat ručičkama a nadšeně volal "pupu pupu". Soňa přiběhla, chytila první hadr co byl po ruce ... tedy čerstvě vyprané prostěradlo a snažila se vytírat, aby tohle nadělení hlavně nezateklo nikam do škvír. Litovala jsem jí ... byla to práce pro vraha.

Od té doby vozíme vodu v kanystrech, nebo tavíme sníh, chodíme do kadibudky a sprchujeme se v prádelně ve městě ... Prostě zas jako za mlada :)) ... a dál čekáme na jaro.

Dawson City je město ležící na řece Yukon na území stejnojmenného kanadského teritoria pár set kilometrů od polárního kruhu. Podle sčítání z roku 2006 tu trvale žije něco přes třináct set lidí (podle novějších údajů devět set, pozn.red.). Avšak každoročně sem přijíždí okolo 60 000 návštěvníků. Na městském hřbitově se nalézá hrob Eskymo Welzla.

Legendární místo zlaté horečky na Klondiku bylo založeno v roce 1897 a pojmenováno po kanadském geologovi jménem George M. Dawson. Bylo hlavním městem Yukonu v letech 1898 – 1952, poté se hlavním městem stal Whitehorse. Největší vlna dobrodruhů přišla v roce 1898, skoro 2 roky po prvním nálezu zlata, kdy už byla většina nalezišť již zabrána. V tomto roce zde bylo okolo 30.000 lidí a o pár let později již jen asi 8.000. V době největší slávy město poskytovalo stejné příležitosti jako např. San Francisco – byly zde operní domy, divadla, kina, nemocnice, restaurace s francouzskými šéfkuchaři, nevěstince, tančírny apod. Uklízeči zde rýžovali zlaté piliny z podlah barů. Dawson se stal nejdražším městem, kdy pokoj v hotelu na noc stál více než nájem bytu v New Yorku na několik let. Velká část původních budov ovšem shořela nebo podlehla mrazu (bývá zde i -60°C). Většina těchto budov byla později zrestaurována.  (Zdroj: Wikipedie)

Dawson City v červenci