Další dopis z Indonésie. Z baru v Indonésii.

Šel jsem naslepo po Hlavní ulici. Ostatně jiná tu skoro ani nebyla. Jen tmavé uličky se zapadáky a bordely s čísly popisnými označenými X. Bar Modrý ptáček byl otevřený do ulice a když jsem se před ním zastavil a díval se do lokálu, ozvala se vřískavá trubka. Čím horší putyka, tím lepší muzika, opakoval jsem si svůj oblíbený žvást.

Ani nemusel ten prapraSatchmo začít zpívat, abych věděl, že panáka si dám právě tady.  Byl třetí den mého výletu do Tramtárie a já už se cítil hodně sám. Ale to jsem přece tolik chtěl... Kluk u vchodu mě vehementně zval dovnitř a nemusel mě vůbec nutit. Bylo narváno a žádný prázdný stůl.
U vchodu seděla sama holka a četla si knížku. Když mě s uvaděčem zahlédla, ze slušnosti nabídla místo u svého stolu. Ale byla začtená a chtěla si číst. Naháněč s logem Blue Bird na triku vyhodnotil situaci a paní u jiného stolu nabídl místo u baru. Přijala s povděkem a já gestem poděkoval čtenářce a usadil se do rohu ke stolu s lokálem parádně před očima.
Ještě mi ani nepřinesli  nápojový lístek, když uvaděč přifrčel znovu. Tvářil se jak kyselé jabko a požádal mě, že by potřebovali ta čtyři místa u mého stolu, jestli bych si přece jenom nepřisedl k blondýně. Blondýna to pozorovala a když jsem se s omluvou přisunul k jejímu stolu, museli jsme se oba usmát. Já starý chlap na výletě do Tramtárie a ona mladá holka, která si do baru na hlavní ulici přišla číst.
Chodí si mladé holky do baru číst?
"OK, nezlobte se. Nechtěl jsem vás rušit. Ale tady Bob Marley mi to přikázal," ukázal jsem bradou na sympatického malého vlasáče, k nerozeznání od tropického guru.
Zasmála se. Bylo to komické po onom prvním odmítnutí její společnosti. Ale nebrala to vážně.
"Dont worry, be happy," reagovala patřičně a pozvedla sklenici k symbolickému přiťuknutí.
Zeptal jsem se, co pije a objednal si totéž. Měla dobrý vkus. V Tramtárii se pije arak. Objednal jsem si taky arak s tonikem a přiťukli jsme si doopravdy.
Na zdi před mýma očima byla křídou napsaná cedule s přeškrtnutým WI-FI a textem:
"Bavte se s reálným člověkem tady a teď! To je ten nejkvalitněji strávený čas!"
Tak kvůli tomuhle moudru jsem musel jet až do Tramtárie... Ohlídla se za sebe na ceduli, usmála se a řekla:
"Já jsem Juliana. A vy?
"Jan," přiznal jsem se a ani to nebolelo.
Byla mladá a já starý chlap. Ale bylo to zábavné. Už tím malým příběhem kolem usazení u společného stolu. Chodí si mladá holka do baru číst? Já tedy klidně. Ale ona?
Za prvé: mladé holky nechodí do baru moc samy. Za druhé: Když tam jdou a s knížkou, vysílají signály: Jsem sice sama, ale chlapy opruzy  mám na háku.
Jenže kdo jí to věří, ať tam běží.
Ze zdvořilosti jsem nabídl druhou rundu s tím, že jsem dal najevo, že je mi jasné, že to vypadá jako blbý trik. Pokývla, že to tak nebere a že třetí objedná ona.
A arak tekl a řeč na něm plynula jako kytka po Vltavě.
Byla z Berlína a přijela se potápět.
Já jsem řekl, že jezdím na dovolené nejradši sám, protože mi to přináší daleko intenzivnější podněty ke psaní. A vyprávěl jsem svoji otřepanou historku, jak jsem přijel do Oregonu a při příjezdu na dojednaný privát jsem u dveří narazil na ceduli s nápisem: "KURZY ZÁZRAKŮ ve středu od 19 do 22.00."  A ty zázraky, ty uhrančivě intenzivní cesty do sebe sama se jen hrnuly.
Ona přijela sama, ale jindy se jezdí s celou partou. Ale i tak si to užívá. Má zaplacený člun s instruktorem a jezdí každý den kamsi k ostrovům a v hloubce kolem dvaceti metrů se kamarádí se světem ticha.
A svět ticha bez rozpaků plynul i naší konverzací, z repráků se linula dřevní muzika konce šedesátek a ona si zpívala ty texty, které já už dávno zapomněl.
A když jsem řekl: "Jak to, že to znáš? To je moje muzika!"
Příjemně se pousmála a řekla, že to zná od mámy. Hrálo to doma celé její dětství. A řekla to mile, že mě to vůbec nezaskočilo, protože to tak plynulo celé ty dvě hodiny.
Když měla objednat tu třetí rundu, řekla, že se omlouvá, ale na zítřejší potápění by měla mít čistou hlavu. Schválil jsem jí to. Zaplatila si večeři a panáka, u kterého jsem nebyl, a já ty tři zbývající.
A že jsme bydleli od Modrého ptáčka stejným směrem, vyšli jsme do večera černého jak inkoust a kdesi na pláži vystřelovali roje raket. Full Moon Party.
Ale já věděl, že ta party bude beze mě. Jen jsem si nějak nebyl jistý, jestli bude i bez ní. Čím víc jsem se blížil k odbočce do mého hotelu, tím víc jsem byl zmatený.  Ani náhodou jsem nechtěl zahýbat té dobré duši, co mám doma. A jsem přece starý chlap.
Na rohu jsem ukázal ceduli se jménem mého hotýlku. Podívala se na mě pohledem, na který jsem nebyl vůbec připravený.
"Sometimes, somewhere..." vykoktal jsem.  Trhla sebou, pokývala hlavou a ruce k podání se nemohly najít.
Obrátila se a světla hlavní ulice jí nadělila auru. Rychle jsem zašel do tmavé uličky podle šipky k hotýlku a jako chlap jsem cítil, že jsem úplně starý a blbý.  Jako člověk jsem měl  ale povznášející pocit. Bylo to krásný a neskončilo to banálně. Všechno, co bylo třeba, jsme si pověděli. Všechno, co bylo třeba se odehrálo a skončilo bez falše, rozpaků a předstírání. Zázrak už se stal.
Druhý den jsem vyšel na večeři známým směrem. Deset metrů před Modrým ptáčkem jsem se otočil a dal zpátečku.  
Je kolem přece spousta hospod. A někde možná budou hrát ještě lepší muziku...