Dnes má svátek Jana Zítra má svátek Viola

Zdála se vám krajina ve filmech s Pánem prstenů neskutečná? Opak je pravdou – taková místa s neuvěřitelnou spoustou vodopádů, gejzírů, sopek, ledovců, zeleně a skalních útvarů spolehlivě najdete na Novém Zélandu. Je to skutečně kouzelná země, ale i tady žijí lidé a mají své problémy, tak jako kdekoliv jinde. Zdejší historie novodobé civilizace, trvající zhruba dvě stovky let,  je převážně odvozena od vězeňství. Bílí kolonizátoři sem přiváželi z Anglie vězně, a ti byli nuceni stavět zde svá vězení, pevnosti, městečka. Byli mezi nimi i malí kluci ve věku deseti, jedenácti let, kteří z hladu ukradli třeba kus chleba...

Tahle země, asi tak dvakrát větší než naše a Slovenská republika dohromady, je mořem rozdělená na dva ostrovy – Severní a Jižní. To, co sem táhne statisíce návštěvníků, je hlavně různorodá a nádherná příroda. A čisté ovzduší. Navíc ze všech stran moře s krásnými plážemi. Ovšem blízko je už studená nevlídná Antarktida – pouhých 2300 kilometrů, což se samozřejmě také odráží na tamějších teplotách mimo letní sezonu.

Paradoxně teplejší je Severní ostrov, kde jsme také v polovině února přistáli v Aucklandu. Popisovat veškeré jeho zajímavosti a krásy by vydalo na knihu, takže se zastavíme jen u těch nejpřitažlivějších. Pro mne to byl například přírodní park Kauri a stejnojmenné muzeum. Kauri jsou totiž majestátní mohutné stromy se šedostříbrným hladkým kmenem, do jejichž korun ani nedohlédnete. Jsou to věkovití stromoví obři  s obzvlášť tvrdým a trvanlivým dřevem. Dneska jsou kauri chráněné, ale v minulosti se z jejich dřeva stavělo, vyráběly se z něho lodě, nábytek, dokonce i strojní součástky. Jejich dřevo zůstává třeba v bažinách zakonzervované až milion let.

Další zajímavůstkou, ovšem poněkud jiného druhu, jsou jeskyně Waitomo. Je to soustava jeskyň, na sebe napojených jako včelí plásty. Třemi z nich proplouváte za absolutní tmy na lodičkách tažených drátěným lanem. Ta tma je nezbytně nutná, protože pouze tehdy uvidíte ten hlavní zázrak. Miliony malých zářících bodů po jeskynních stěnách a stropě, takže máte pocit, že proplouváte pod pohádkovou hvězdnatou oblohou. Ta lehce namodralá světýlka jsou maličcí svítící červíci, z nichž se pak vylíhne jakýsi druh komára.  

A dovolím si ještě jedno zastavení na Severním ostrově, a to v místě v názvem Rotorua. To je oblast horkých vřídel, gejzírů a různých kanálů, kterou neodbytně a nezaměnitelně provází nepříjemný pach. Pach síry, připomínající shnilá vejce. To už ale k sobě patří. Horká voda vyvěrá všude – i na těch nejneuvěřitelnějších místech jako jsou soukromé zahrady, parky, domorodé vesnice nebo dokonce hřiště. Některé prameny jsou tak horké, že v nich v pohodě během chvilky uvaříte jídlo. Maoři si přinesou potraviny v něčem podobném naší síťovce, tu ponoří do termálního pramene a za chvíli vytáhnou svůj oběd uvařený. Působivá je například i pláň Geyser Flat, kde tryská ze země střídavě sedm gejzírů. Ten největší Pohutu vám poskytne tuhle podívanou několikrát denně a stříká až do výšky třiceti metrů.

Zdejší domorodí Maoři patří k polynéským národům. Právě Rotorua je oblastí, kde je shromážděno nejvíc maorské kultury a zhruba třetina tamějších obyvatel je maorského původu. Jsou tu i maorská rituální shromaždiště či vesnice Whakarewarewa, kde můžete jako návštěvníci pozorovat denní život maorského osazenstva i zdejší řemeslníky. Ovšem jen do pěti hodin, pak se brána vesnice uzavře, aby si chránili své soukromí.O kus dál je pak jiná vesnice - starobylá Rotowhio, představující způsob života Maorů před příchodem bílých osídlenců.

Dnešní podoba Nového Zélandu se blíží evropskému a americkému stylu. Naprostá většina obyvatel – asi tak 80 procent – bydlí ve městech, ačkoliv hlavním zdrojem příjmů této země je zemědělství a pastevectví. Proto všude kolem silnic vidíte pastviny a nekonečná stáda krav, ovcí, koní, ale také třeba jelenů. Asi tři čtvrtiny obyvatel má bydliště na Severním ostrově.

Ze zhruba čtyř milionů Novozélanďanů je okolo půl milionu Maorů. Jsou snědí, mírně zavalití a dobrosrdeční. Dodnes se zdobí v obličeji tetováním, zejména pak na tvářích a hlavně na bradě – a to i ženy a dívky. I když ne všichni. Občas to působí velice podivně, když vidíte kluky a dívky v džínách a tričkách s anglickými nápisy a s maorským tetováním v obličeji. Typické vyplazování jazyků – jak ukazuje spousta barevných pohlednic s Maory – není nevychovanost, ale patří k jejich starým tradicím. Údajně trojúhelníkový tvar jazyka má představovat hrot kopí a skutečnost, že jsou vždycky připraveni čelit nebezpečí.

Asi vás překvapí, že na Novém Zélandu původně nežili žádní savci, pouze ptáci. Dneska jsou tam nejen krávy, koně, ovce, ale i klokani a jiná zvířátka. Zato ptáků bylo a je na obou ostrovech velké množství. V minulosti mezi ně patřil i obrovský nelétavý  pták moa, který měřil víc než tři a půl metru a vážil okolo čtvrt tuny. S jeho rekonstruovanou podobou jsme se setkali v muzeu v Otagu a musím se přiznat, že kdybych tohle monstrum potkala někde v přírodě, utíkala bych odtud jako namydlený blesk. Dneska vám pobyt na Novém Zélandu mohou ale znepříjemnit mnohem menší živočichové – neodbytné bodavé písečné mušky, kterým se maorsky říká namu namu.

Nebudu popisovat stovky nádherných vodopádů, zasněžené horské štíty, jezera a zelená údolí, mořská sídliště hravých lachtanů, hrátky velryb u pobřeží, ale na malou chvíli se zastavím u ledovců. Ze dvou nejznámějších v oblasti Jižních Alp se jeden jmenuje Fox Glacier a druhý nese jméno císaře Franze Josefa, kam jsme se také vypravili. Je starý asi 7000 let, spadá z výšky 2280 metrů do údolí a napájí říčku Waiho River, které Maoři říkají Kouřící řeka díky husté páře vystupující z její hladiny. Nemusím asi zdůrazňovat, jak působivý je to obrázek.

A poslední naše dnešní zastavení bude ve městě Christchurche, odkud jsem pak odlétala do Austrálie. Město, které vzniklo zhruba před půl druhým stoletím, ze všeho nejvíc připomíná Anglii. Bývalo častým turistickým cílem, ale zemětřesení v roce 2011 zbořilo téměř celé staré centrum a silně pobořilo i tamější slavnou katedrálu.

Ve starobylé výletní tramvaji, která jezdí od muzea k přístavu a zpět, vám průvodčí pak barvitě vylíčí historii města včetně tragédie se zemětřesením. Ale upozorní i na to, jak na místech zbořených domů vyrůstá nová zástavba - obchodní domy, univerzita, školy apod. Ráda bych viděla, jak bude vypadat Christchurche za pár let. Vlastně jak se při dnešním tempu změní celý Nový Zéland za pár let...

 Foto Hanka Hosnedlová

Foto týdne

Jste náš host číslo

9633543

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz