Vádí Ram

Ještě s hlavou plnou dojmů z Petry a dohadů, co asi tak skrývá Malá Petra, kterou jsme do cestovního plánu nezařadili, míříme do Vádí Ram. Je to sice nepříliš hostinné údolí v sevření pískovcových skal, ale pokud tam nemusíte žít, nadchne vás zdejší nádherná pouštní scenérie. Už samotné pískovcové útvary, které po tisíciletí formovaly přírodní živly a eroze, roztáčejí kola vaší fantazie. Kaňony vymleté vodou v době dešťů, skalní stěny vysoké přes 800 metrů, převisy, fantastické tvary a stejně fantastické barvy horniny dané obsahem minerálů, od klasické pouštní béžové až po růžovou a oranžovou. Mnozí jste tuto krajinu viděli, protože zdejší exteriéry figurovaly ve známém filmu Lawrence z Arábie.

Tři z tvůrců Music Open. Zprava František Heřman, Jana Skotalová, Fedor Skotal, Miluška Kratochvilová. Miluška není tvůrce, je soudkyně a žena fotografa Jefa Kratochvila. Snímek je z pražského metra z 80. let minulého století a vyjadřuje týmový názor na život. Za chvíli projede metrem Miloš Zeman a hlavu bude mít nakřivo.

Tehdy před dvěma lety jsme začali zhurta. Začínali jsme z nuly, neměli jsme čtenáře, nikdo o nás nevěděl. 10. října 2010 jsme začínali s dvěma stranami materiálů. Chytrých, což o to. Ale jen s dvěma stranami. Ty další jsme museli rychle zveřejnit.

Legendární skalní město Petra, o němž se zmiňuje už biblický Starý zákon (ale dává mu jméno Selá, což znamená kámen nebo skálu), patřilo vždycky k oněm světovým divům, které jsem si přála vidět na vlastní oči. Celá dlouhá léta se mi to zdálo neuskutečnitelné, a teď se mi ten dávný sen, který ještě v průběhu času nabobtnával díky různým filmovým dokumentům i spekulacím v tisku, měl splnit.

Sedím v kavárně Slavia, je deštivý den, poslední v srpnu. Odsedl jsem si od výhledu na Národní divadlo a k oknu, kde na mne táhlo, si přisedly dvě mladé Američanky. Jedna tlustá velká a druhá drobná. Drobná mluví tiše, tlustá pronikavým hlasem. Snažím se soustředit na kavárenský hluk a nerozumět o čem si holky povídají. Vedle mne přes uličku jemně hraje pianista. Znám ho snad desetiletí, je to matematik, studoval matfyz a má teorii, že lidé se mají scházet jen v kavárnách, protože to má úroveň a kulturní odstup. Když se scházejí doma, tak to vede k nevěře, rozvodům a ničení společnosti. Pianista ve Slávii to jinak vidět nemůže a snad ani nesmí.

Jaroslav Hutka v Indii

Přiznávám se, že teď čtete editorial od naprostého pitomce. Jak jinak by se totiž mohlo stát, že budu vyklízet lodžii před zateplováním bytu bosky, takže když mi spadne jedna skříňka na nohu a trefí rovnou palec, bude z toho prasklina palcové kůstky, nechodící sádra a tedy poloviční invalida s berlemi… Ale co, k počítači doskáču, v televizi ukazují paralympiádu a je lepší mít naprasklý palec než nemít nohu nebo mít potíže s hlavou.

Emil Kolben a Čeněk Daněk

Nevím, proč se inženýru Milanu Plchovi říká Belmondo, když má docela symetrický obličej, není svalovec a spíš je to takový štíhlý intelektuál. Belmondo mimo jiných svých ušlechtilých aktivit uvádí soutěžní koncerty Notování a každý večer uzavře citací sebe sama. Honza Dobiáš je sesbíral a nazval Belmondova moudra. První část přineseme v pondělí, až kocour Arthur bude zírat. Nebo že by Arthur nebyl kocour?

Pouze v několika městech si zvolili maskota. Obyčejně to bývá orel, nebo řvoucí lev a podobně. Ve městě Fairplay neoficiální maskot je donkey – osel. Nicméně na americkém západě je osel častěji nazýván Burro.
K celému příběhu oslích závodů došlo přirozeně. Tato zvířata totiž perfektně zapadla do zlatokopecké činnosti v oblasti Alma – Fairplay. Oslíci byli používání k důlním pracím a jeden z těch zlatokopů – jménem Rupert Sherwood – chtěl jednoho koupit. Podařilo se mu koupit osla za deset dolarů a na otázku jak se zvíře jmenuje dostal odpověď: „Jeho jméno je Prunes – Blbec.“

Když před časem přiletěla na pozvání Mezinárodního festivalu Porta do Čech Rosanne Cash, sešli se v pražském studiu České televize s Mirkem Černým. Tento velký znalec americké country i americké angličtiny s ní před kamerami vedl  rozhovor. Pak (myslím, že společně) odjeli do Ústí nad Labem. Ptali jsme se Mirka -"tak co, jaká je? Jaká byla?" - "Nevím, jaká byla ona", odpověděl ten skromný člověk, "ale já jsem byl výbornej!"

Když už jsme se zastavili na západním břehu Jordánu, který bych nazvala spíše potokem než řekou, nemůžeme minout Hebron, který má prý velký význam jak pro křesťany, tak pro muslimy. Leží asi třicet kilometrů od Jeruzaléma a kdysi dávno to bývalo hlavní město království, než bylo ovšem dobyto biblickým Davidem. Také tohle město, které Židé pokládají za druhé nejsvětější, je však pod palestinskou správou. Vždyť je tu také dvakrát tolik izraelských Arabů (asi 120 000) než židovského obyvatelstva. Kromě jiného je to podle výkladu město Abrahámovo, který tady taky, jak je psáno, pochoval svou manželku Sáru.