Sedím v kavárně Slavia, je deštivý den, poslední v srpnu. Odsedl jsem si od výhledu na Národní divadlo a k oknu, kde na mne táhlo, si přisedly dvě mladé Američanky. Jedna tlustá velká a druhá drobná. Drobná mluví tiše, tlustá pronikavým hlasem. Snažím se soustředit na kavárenský hluk a nerozumět o čem si holky povídají. Vedle mne přes uličku jemně hraje pianista. Znám ho snad desetiletí, je to matematik, studoval matfyz a má teorii, že lidé se mají scházet jen v kavárnách, protože to má úroveň a kulturní odstup. Když se scházejí doma, tak to vede k nevěře, rozvodům a ničení společnosti. Pianista ve Slávii to jinak vidět nemůže a snad ani nesmí.
Jaroslav Hutka v Indii
Přiznávám se, že teď čtete editorial od naprostého pitomce. Jak jinak by se totiž mohlo stát, že budu vyklízet lodžii před zateplováním bytu bosky, takže když mi spadne jedna skříňka na nohu a trefí rovnou palec, bude z toho prasklina palcové kůstky, nechodící sádra a tedy poloviční invalida s berlemi… Ale co, k počítači doskáču, v televizi ukazují paralympiádu a je lepší mít naprasklý palec než nemít nohu nebo mít potíže s hlavou.
Posledně jste se se mnou stačili ještě vykoupat v Mrtvém i v Rudém moři (na přelidněné a přeautované plážičce těsně u silnice) a teď už míříme k Eilatu a k hranicím s Jordánskem. Musím se přiznat, že jsem měla pocit vstupu do válečné zóny. Bohatě instalované ostnaté dráty a nejen v jedné lince, vysoké budky se samopalníky, několikeré závory, jištění...
Emil Kolben a Čeněk Daněk
Nevím, proč se inženýru Milanu Plchovi říká Belmondo, když má docela symetrický obličej, není svalovec a spíš je to takový štíhlý intelektuál. Belmondo mimo jiných svých ušlechtilých aktivit uvádí soutěžní koncerty Notování a každý večer uzavře citací sebe sama. Honza Dobiáš je sesbíral a nazval Belmondova moudra. První část přineseme v pondělí, až kocour Arthur bude zírat. Nebo že by Arthur nebyl kocour?
Pouze v několika městech si zvolili maskota. Obyčejně to bývá orel, nebo řvoucí lev a podobně. Ve městě Fairplay neoficiální maskot je donkey – osel. Nicméně na americkém západě je osel častěji nazýván Burro.
K celému příběhu oslích závodů došlo přirozeně. Tato zvířata totiž perfektně zapadla do zlatokopecké činnosti v oblasti Alma – Fairplay. Oslíci byli používání k důlním pracím a jeden z těch zlatokopů – jménem Rupert Sherwood – chtěl jednoho koupit. Podařilo se mu koupit osla za deset dolarů a na otázku jak se zvíře jmenuje dostal odpověď: „Jeho jméno je Prunes – Blbec.“
Když před časem přiletěla na pozvání Mezinárodního festivalu Porta do Čech Rosanne Cash, sešli se v pražském studiu České televize s Mirkem Černým. Tento velký znalec americké country i americké angličtiny s ní před kamerami vedl rozhovor. Pak (myslím, že společně) odjeli do Ústí nad Labem. Ptali jsme se Mirka -"tak co, jaká je? Jaká byla?" - "Nevím, jaká byla ona", odpověděl ten skromný člověk, "ale já jsem byl výbornej!"
Když už jsme se zastavili na západním břehu Jordánu, který bych nazvala spíše potokem než řekou, nemůžeme minout Hebron, který má prý velký význam jak pro křesťany, tak pro muslimy. Leží asi třicet kilometrů od Jeruzaléma a kdysi dávno to bývalo hlavní město království, než bylo ovšem dobyto biblickým Davidem. Také tohle město, které Židé pokládají za druhé nejsvětější, je však pod palestinskou správou. Vždyť je tu také dvakrát tolik izraelských Arabů (asi 120 000) než židovského obyvatelstva. Kromě jiného je to podle výkladu město Abrahámovo, který tady taky, jak je psáno, pochoval svou manželku Sáru.

Je nás už milión
V noci na včerejšek navšívil naše stránky miliontý host. Mohl to být náhodný flamendr, krajan ze zámoří, mohli jste to být vy.
Blahopřejeme a děkujeme, jsme tu přece pro vás.
Vaše redakce
Uplynulo 25 let (což nezní tak strašlivě jako když se řekne čtvrt století), abychom se s některými tehdejšími „dětmi Mladé fronty“, což byli synové a dcery mých kolegů z tzv. mládežnického tisku, kam Mladý svět také patřil, znovu dostali do nádherné přírody Roháčů, kam jsem s nimi jezdil, ještě když obě dnešní republiky byla jen jedna, dobrých patnáct let.
Honza Vyčítal a Pepa Fousek
Velký návrat Petra Rímského? Když se objevil na Potlachu u Stráníků na Kalku, byli přítomní skoro v šoku. Ti mladší ho neznali, ti starší vzpomínali. Je to ten Petr Rímský, co v 80. letech dokonce dvakrát vyhrál autorskou Portu, v době, kdy tato cena ještě měla velký význam? Osobitý interpret a skvělý kytarista, jinak muž poměrně nemluvný a možná trochu zachmuřený? Co ty roky dělal, kde se tady vzal?
No co vám budu povidat, ráno druhou sobotu v červenci dvanáctýho roku novýho století mi zazvonil v kapse telefon. Volal muj kámoš Venca Jiroušek, majitel káry Singer ročník 1918 a ptal se mně, jestli má eště jezdit do Rataj nad Sázavou, páč mu auťák jede tak na půl válce. A je u Kostelce nad Černejma lesama. Tak trochu ze srandy mu povidám no fakt to zkus přijet, Singrovka z vosumnáctýho tu eště nebyla. A vzpoměl sem si na mýho dědka, ratajskýho mistra krejčovskýho. Ten měl několik Singrovek, ale na šití. Na rozdíl od Singrovky Jirouškovy.