Ohlédnutí za mužem se sloní pamětí

V měsíci padajícího listí jsme si v trampských kruzích připomněli, že před čtyřmi roky náhle a nečekaně odešel šlapat nebeské stezky Karel Kayman Jakeš, který si svým trpělivým a systematickým úsilím vysloužil označení trampský archivář. Velkou část jeho dlouholeté a pečlivě shromažďované sbírky údajů o trampských osadách, kempech, písničkářích a písničkách sice pak zničila povodeň v roce 2002, ale jeho snahy nebyly v zeleném bratrstvu zalomeného palce nikdy zapomenuty. Stejně jako jeho zásluhy o přenesení trampské písničky na českobudějovická veřejná pódia či zasvěcené moderování trampských pořadů. Kromě jiného byl i autorem několika písniček v tomto žánru.

Přiznám se. Na koncerty po létech obnovených kapel nebo na koncerty u příležitosti dožitých narozenin chodím jen pod pohrůžkou násilí. Často se míra trapnosti na straně interpreta i trapného pocitu publika rovná transparentu Ještě žiju! A končívá to v poslední době devalvovaným standing ovation.

Na pražský koncert Zelená pošta slovenských borců sedmdesátých let jsem šel do Divadla Archa trochu s obavami, i když jsem měl načtené pochvalné recenze po zářijovém bratislavském provedení.

Tento milý příběh nám poslal Emil Pinďa Makal, kontrabasista pražské skupiny Sekvoj

Myslím, že se vrátíme k tradici každotýdenních editorialů, té chvilky, kdy mailem oslovujeme několik set našich přátel a v pondělí pak na našich stránkách několik desítek tisíc našich čtenářů. Ty editorialy jsou totiž něco jako impuls, poselství. Dobře víme, že naši přátelé si ten mail (se zájmem) přečtou, dozvědí se, co přinášíme, mohou kliknout na přiložený link a dozvědět se víc. Hlavně tam ale cítím étos sdíleného přátelství, a to je pocit velmi důležitý.

Kresba: Radovan Rakus

CO NAPSALA ELVÍRA ( 6)

Jak kluci začali břídit

Ve středu 7. listopadu se v narvaném sále brněnského Semilassa konal již třetí ročník trampského festivalu s názvem Volání větru. Hlavním organizátorem byl opět Pavel Kopřiva z FT Records za podpory brněnského rádia Čas. Rázem šesté nastoupila první, mně neznámá country-rock’n’rollová kapela Zadáci. Jak již z názvu i jejich oblečení vyplývalo - vodáci.

Na pondělí 29. října připravili Rosťa Čapek s Ivou Loukovou hudební lahůdku – dvojkoncert superbandu Blue Highway v pražském hotelu Pyramida. Kapela si v sobotu předtím zahrála ve vyprodaném Městském divadle severoněmeckého Oldenburgu, pražské koncerty byly jediné ve střední Evropě.

Rosťa Čapek, světově proslulý výrobce strunných hudebních nástrojů, uspořádal v sále břevnovského hotelu Pyramida další ze skvělých koncertů, kterými začíná být Pyramida proslulá jako třeba Lucerna. V půli listopadu pozval Banjo band, včetně jeho žijících exčlenů, ke koncertu, kterými by se oslavila sedmdesátka Ivana Mládka. A jestliže na spoustě koncertů muzikanti zahrají jednu nebo dvě skladby tzv. „na přání“, tohle byl „na přání“ celý večer.

Fešáci s Michalem Tučným (s mikrofonem uprostřed) jako hosté festivalu. Kapela i zpěvák na Portě začínali – Michal jako zpěvák country-rockových Rivals z Prahy,  Fešáci jalo ústečtí Bluegrass Hoppers. Už v 60. letech minulého století byli úžasní.

V roce 1977 vstoupila Porta do svého druhého desetiletí. Mohlo by se zdát, že úspěšných deset uplynulých ročníků poskytlo dostatečné záruky, zajišťující bezproblémový průběh těch dalších. Opak byl ale pravdou. Vážné problémy například způsobilo už jenom zajištění místa konání národního finále XI. ročníku. Přežívaly totiž zkreslené pohledy na tento hudební festival, způsobené jednak ideologickým přístupem státních orgánů a jednak neobjektivními a nefundovanými hodnoceními a informacemi.