Prvním trampským kytaristou byl ve druhé dekádě minulého století Zdeněk Nossberger zvaný Kanice nebo Kanička. Kytara v té době nebyla mezi trampy zrovna rozšířený nástroj, převažovaly harmoniky, housle, ale i hřebeny, rozličná chřestítka, hubafony… Kanička se na pražském Žofíně seznámil s Jarkou Motlem a přivedl ho do Svatojánských proudů; pozdějšímu nejslavnějšmu trampskému klasikovi věnoval kytaru a naučil ho na ni hrát. Kanička byl - jak si pamatuju ze svého mládí -arbitrem správného znění trampských písniček. Když se v Brně nevědělo, jelo se do Prahy za Kaničkou. Alespoň někdy, Brno má svou hrdost.

Pětadvacátého února, dvanáct let před údajným vítězstvím pracujícího lidu, se v Praze narodil Jiří Černý. Vystudovaný novinář, v průběhu let hudební publicista, autor první čs. rozhlasové hitparády Dvanáct na houpačce, poslechový disc-jockey, hudební kritik, nakonec největší postava české hudební kritiky i publicistiky. Rovněž sportovec, lukostřelec, později Železný muž. Spoluzakladatel Občanského fóra, moderátor listopadových protestních demonstrací, autor nápadu, aby z balkonu Melantrichu nad zaplněným Václavským náměstím společně zazpívali národní hymnu Karlové Gott a Kryl. Přestože Kryl toho bizarního spojení později litoval, bylo v tomto činu neobyčejně silné poselství jednoty národa proti hroutícímu se režimu.

Inženýr Milan Plch zvaný Belmondo (na snímku) není příliš podoben slavnému francouzskému herci. Je totiž hezčí. Společně se svou ženou Bublinou (ach, ty přezdívky) uvádějí hudební postupovou soutěž Notování, a Belmondo prokládá jejich vstupy osobitými moudry. Sesbíral je Honza Dobiáš.

▪ Zbabělci jsou nepochybně nebezpečný živel, ale což teprve odvážní blbci.

Rudy Kovanda, neuznaný Zlatý slavík

Před časem se mě někdo zeptal – promiňte, ten Kovanda opravdu existoval? Rudy Kovanda měl vyhrát Zlatého slavíka 1976, ale pořadatelé v průběhu soutěže na základě docházejících hlasovacích kuponů změnili pravidla. Nebylo přece možné, aby před národními a zasloužilými umělci většinou oddanými režimu vyhrál neznámý invalidní prosťáček odkudsi z Brna.

Chvíli jsem mlčel, a pak řekl – kdo ví?

Jiří Šlitr nebyl u nás první ani jediný, kdo zcela bezrezonančním hlasem státního úředníka přiměl své posluchače přinejmenším k úsměvu, spíš ale k osvobozujícímu řehotu. Deset let před Šlitrem podobně perlil z Brna – pravda, nezpíval – „smutný muž“ Jaroslav Válek; mimochodem autor řady skečů i pro hvězdu rozhlasové zábavy padesátých let, Jiřího Štuchala. Ve srovnání s Válkovou strnulou mluvou ovšem měla ta Šlitrova mnoho odstínů.

„Ten, kdo tvrdí, že něco v životě našel na sto procent, asi nemá pravdu. Tak je to i s lidovou písničkou. Copak ji můžeme najít? Vždyť je to pouť a ta pouť někde začíná a někde končí. Někdy vede ta polní cesta, po které všichni jdeme, do kopce, někdy zase z kopce. Hodně strmě, když před tím člověk lehce vystoupá.

Obec Fort Bridger

Kdo se zajímá o historii amerického západu, tak snadno zjistí, že místo zvané Fort Jim Bridger je dokonalý souhrn určité části americké historie a snůška vědomostí. Navíc se v pevnosti koná setkání horalů – Mountain Man Randezvous. Setkání je druhé největší z akcí tohoto druhu, které se koná ve státě Wyoming. První místo drží pověstné Cheyenne Frontier Days – Dny hraničářů ve městě Cheyenne.

Patří mezi nejznámější trampské písně. Je jaksi průzračně čistá. Lehce načrtnutý akvarel, navození nálady. Je postavená na vpodstatě tříakordové harmonii, hraje se zásadně v E dur, dobře se k ní zpívají další hlasy, míněno druhý a třetí – a všichni ji znají stejně. To je v bývalém deficitu trampské notové literatury jev zcela unikátní. Autor jí říkal Kapky, velmi často se vyskytuje i název Kryté vozy, nejčastěji se jí říká podle úvodního verše Kapkamisidéšť. Je to píseň miláček, je ale příliš krátká. Má pouze jednu sloku a refrén.