Ještě utahaný po varšavském Jazz Jamboree, vystoupil z letadla na letišti v Ruzyni sedmašedesátiletý, profesorsky vyhlížející muž, kterého jsme až do tohoto okamžiku znali pouze z nahrávek, fotografií a legendy. Druhý den ráno jsme přišli za ním do hotelu. Benny Goodman ( Dobrý muž) vstoupil těsně za námi.

Kde jste byl takhle po ránu ?

Na procházce starou Prahou. Pěkné město máte. Víte co, pojďte na snídani.

Při kávě, vajíčku se šunkou a džusu se rozproudila debata.

V současnosti se dá říci, že dochází k znovuoživení swingové muziky. Hudba třicátých let - která záměrnými rytmickými nepřesnostmi , a tak zvanými nečistými technikami vytvořila stylový model afro-americké hudby, jímž se jazz, a později rock, odlišily od tehdejší zábavné hudby evropského původu – se znovu vysílá v rozhlase, zaujímá nejvyšší místa v žebříčcích popularity, gramofonové firmy znovu lisují staré nahrávky.Domníváte se, že to je náhoda nebo zcela logický vývoj ?

Swing vlastně nikdy nezemřel. Myslím si, že je v něm daleko více napětí, melodie i originality, než v současné hudební produkci. Většině dnešních kapel chybí nápaditost i muzikantský náboj. Mám dokonce pocit, že poslední, kdo těmito vlastnostmi oplývali, byli Beatles. Jsou také vlastně jediní, jejichž skladby přejímají swingové orchestry. Když jsem si tyto skutečnosti před zhruba třemi roky uvědomil, začal jsem znovu pracovat naplno. 

Co to je – pracovat naplno ?

Pro mě osobně to představuje devadesát až sto koncertů ročně. Jistě, vím, že existuje spousta kapel, hrajících denně, někdy dokonce dvakrát i víckrát denně. Osobně se domnívám , že máme-li odevzdat skutečně přesvědčivý výkon, musíme si mezi jednotlivými koncerty alespoň trochu odpočinout. Nerad hraji dva dny za sebou a když už musím, moc mě to netěší.

Co vás ve swingu přitahuje ?

Je to hudba svým způsobem nesmírně romantická. Podobně romantická, jako třeba Dvořák, Bartók nebo Hindemith. Když víte, jak ji hrát, vypadá velice jednoduše.

Byl jste první, kdo přivedl v roce 1938 jazzovou hudbu do newyorského koncertního sálu Carnegie Hall , tedy vlastně do svatostánku vážné hudby. Co vás k tomu vedlo ?

Abych se přiznal, to nebyl můj nápad, vymyslel si to můj tehdejší manažer a já jsem byl od počátku proti. Nakonec jsme tam měli hrát jeden večer a hráli jsme celý týden.

Myslíte si, že dobrý muzikant by měl mít hudební vzdělání ?

To není nikdy na škodu. Je to jako s cizími jazyky: kolik jich znáš, tolikrát jsi člověkem. A s hudbou je to přesně tak. Jak hrát jazz, to se ovšem ve škole nikdo nenaučí. Buď to ve vás je, anebo ne. Talent sám o sobě ovšem nestačí, musí se denně zkoušet a cvičit. I v mých sedmašedesáti.

A co improvizace ?

Tady jde spíš o individuální záležitost, která je přímo závislá na představivosti, na nápadech a pochopitelně také na instrumentální vyspělosti. Improvizace musí mít smysl, musí přinášet napětí. Pořádný muzikant by měl umět improvizovat stejně, jako umí hrát z not.

Občas hrajete i vážná díla evropských skladatelů. Který z nich je vám nejbližší ?

Bartók, Copland, Hindemith, Debussy, Brahms, ale úplně nejvíce Mozart. Na můj vkus se ale většina jeho skladeb hraje dnes příliš rychle. Snad proto, že hrát jeho věci pomalu je těžší. Já se je snažím hrát tak, jak si myslím, že je Mozart cítil. Protože mám klasickou hudbu rád, nahrál jsem řadu těchto skladeb i na gramofonové desky.

Kolik skladeb jste natočil vůbec ?

Tak to nevim.

Alespoň řádově – stovky ?

Spíše tisícovky, vždyť už to dělám padesát let. 

Posloucháte svoje desky ?

Někdy, ale málo. Doma poslouchám opravdu především tu tak zvanou vážnou hudbu.

A rockovou muziku ? 

Ne. Desky si kupuji proto, abych je mohl přehrávat pořád dokola, zatímco rock mi stačí slyšet jednou z radia a mám toho dost. A když už si pořídím něco z této oblasti, tak jsou to Beatles. Nahrál jsem třeba jejich Yesterday a dodnes to považuji za povedený snímek.

Co si myslíte o stále vzrůstajících tendencích spojení jazzu s jinými hudebními žánry ?

Klasická věta říká, že není jiná hudba než dobrá a špatná. Když jde o tu dobrou, nejsem proti.

Byl jste první bělošský muzikant, který angažoval do svého orchestru hudebníky černé pleti.

Vždycky mi záleželo na tom, abych měl v kapele ty nejlepší hráče. Rozlišovat podle barvy pleti jsem se v životě nenaučil.

Co říkáte své přezdívce – král swingu ?

Prosím vás, co už si ti reklamní agenti nevymyslí. I když, po pravdě řečeno, líbí se mi. Vám by se něco takového nelíbilo ?

Čtete kritiky na svá vystoupení ?

Čtu, ale jenom ty špatné.

???

Aby se mi rozproudila krev. Ty dobré nemá cenu číst.

Je pro vás Československo velká neznámá ?

Ano i ne. Mám rád Dvořáka. Slyšel jsem od kolegů Armstronga, Fitzgeraldové, Ellingtona, Basieho i Petersona, že tu je výborné publikum. Nevěděl jsem ale, že mi pod okny hotelu poteče Vltava, kterou jsem až dosud znal jen jako skvělou hudební skladbu.

Byl jste první americký jazzový muzikant, který navštívil Sovětský svaz.

Je tomu už čtrnáct let a dodnes na ten zájezd vzpomínám s láskou. Bylo to moje snad nejslavnější turné vůbec a hrálo se mi tam skvěle. Dokonce jsme z těchto koncertů pořídili živé záznamy a vydali je na albu „Benny Goodman v Moskvě“. Teď si vlastně uvědomuji, že po SSSR a Polsku je Československo třetí socialistickou zemí, kde budu hrát. A od vás letím ještě do Maďarska.

Jak to děláte, že jste v sedmašedesáti letech pořád ještě tak svěží ? 

No, nejsvěžejší už také ne. Čas od času mě pobolívají záda , která pravidelně léčím plaváním. Po koncertech pak pravidelně cvičím jógu, abych zahnal únavu. Sportování mi vůbec pomohlo uskutečnit některé přímo gigantické podniky. Jako třeba teď nedávno, kdy jsem na stadionu v Detroitu dirigoval před 103 tisíci diváků orchestr o 12 tisících členech.

Něco takového existuje ?

Ano. Byli to vybraní členové symfonických orchestrů z vysokých škol. Mimochodem, ty jsou někdy lepší, než tak zvané špičkové orchestry. To bude asi tím, že profesionálové mají pořád fůru starostí s gážemi, daněmi, dovolenými, odbory a na muziku už jim nezbývá čas.

A jak ten monstrkoncert nakonec dopadl ?

Dobře, i když jsem se skoro zbláznil strachy. Umístili mě totiž na jakýsi vysokánský podstavec a já jsem si teprve ve chvíli, kdy jsem tam po žebříku lezl uvědomil, že se bojím výšek.

Co jste hráli ? 

Mahlera. Ten si to přece zaslouží. A nakonec je tahle superakce svědectvím, že se big bandy vracejí. 

Hrajete rád na festivalech ?

Ne. Ještě štěstí , že jsem nevěděl, že pražský koncert je vlastně také součástí festivalu.

Co vám na festivalech tolik vadí ?

Jsem rád, když lidé přijdou poslouchat nějakou určitou kapelu, nemám rád výprodej muziky.

Čemu vděčíte za své výjimečné postavení v jazzovém světě ?

Především asi tomu, že mám jazz rád. Potom, že dovedu pracovat. Pak také tomu, že mám štěstí a snad i trochu nadání. Rád bych také dodal že se mnou moji muzikanti hrají rádi a to je obrovská výhoda. Asi bych je těžko snášel, kdyby dělali hudbu čistě pro peníze a oni to o mně vědí.

Když jste v roce 1925 získal své první profesionální angažmá v orchestru Bena Pollacka, napadlo vás, že byste se jednou mohl stát legendou ?

To bylo to poslední, na co jsem kdy v životě myslel.

Miloš Skalka a Petr Adler

 (Mladý svět 47/1976)