Letos se mi do Ameriky moc nechtělo, ale moje přirozená zvědavost nakonec zvítězila. IBMA World of Bluegrass – Svět bluegrassu - se opět na příští nejmíň tři roky přestěhoval, tentokrát z Nashvillu do Raleigh v Severní Karolině.  Když už jsem jezdila do Owensbora, Kentucky, kde to všechno začalo, do Louisvillu i do Nashvillu, tak jsem na tom prvním v Raleigh prostě chybět nemohla.

Daniela Pavlatová a Josef Kobra Kučera

To je dobře, že si Josef Kobra Kučera nedá pokoj a čím víc věcí dělá, pořádá nebo vyřizuje, tím je spokojenější, zdravější a mladší. Teď například otevřel slavnostní vernisáží, k níž hrál pan Vrchotický na harfu, už 398. Salon kresleného humoru.

Vzpomínání na zatopené kempy

Však náhlé volání táhlé ti přeruší snění a oznámí všem : je poslední den. Voda zaplaví údolí, sosnu, chajdu, pohled zabolí. Ta hráz je potřebná všem, však zabíjí den, co nosil tě v náručí romantickém. Zazní údolím bolest tvá, ta bolest ráno uvítá, svět s ní, svět s ní.

Tak zní poslední sloka  známé písničky Honzy Nedvěda  s názvem Hráz, kterou zpívali Brontosauři od roku 1974. 

Poprvé jsem se s ním sešel v roce 1969 u pomníku amerických vojáků na Ypsilonce u Chebu.  V padesátých letech se pokoušel režim tento památník zbourat, ale nemohl. Pozemek, na kterém stojí, je totiž majetkem americké vlády. Tak jej alespoň kolem dokola osadili keři a stromy, aby nebyl ze silnice vidět, a silnici posunuli o něco dál. Přímo pár metrů od památníku po pravé straně stála vždy „dělnická“ maringotka, o kterou byla opřena lopata s krumpáčem. Okna byla tmavá a přes ně Státní tajná bezpečnost sledovala a fotografovala lidi, kteří se tam scházeli.

Potkávali se v různých kapelách - třeba The Plainsmen, nebo vojenském Stonewall-Jackson. Ten malý důkaz idiocie lidově-demokratické armády mne pořád baví – soutěže armádní umělecké tvořivosti vyhrávali kovbojíčci pod jménem jižanského generála z americké občanské války. Ti mladí nadržení hráči se jmenovali Čvančara, Blažejovský, Berg, Bandaska Janovský... Taxmeni poprvé veřejně vystoupili 11. února 1971 na Saloonu Greenhorns v Národním domě na Smíchově.

Možná, že se nynější publikum Taxmenů (česky Celníků, tehdy před léty to bylo anglicky, ale soudruhy to zase tolik neuráželo, pozn. red.) ptá, jak se ten historik (řada knih a ještě víc badatelské práce) dostal ke country a navíc k její jedinečné formě military country. Inu, píšu blbostě. Samozřejmě, že se publikum neptá a netuší, že banjista je velmi renomovaný badatel. Ale lidi toho netuší…

Zleva Miki Ryvola, Pavel Kopřiva, vzadu Pavel Zajíc

Každoročně na podzim připravuje vydavatel Pavel Kopřiva přehlídku Volání větru v brněnském Semilassu. Letos byla spojena s křtem dvou produktů – Velkého slovníku hantecu a nového CD písniček Wabiho Ryvoly Nekončící cesta. V úvodním slovu před křtem, při němž bylo album polito moravskou slivovicí (já ho nepolil, bylo mi líto cédéčka i té slivovice, kterou jsme potom dopíjeli s Verunkou Stráníkovou), v úvodním slovu jsem přiznal své překvapení, když jsme si nad scénářem televizního cyklu Zvláštní znamení touha uvědomili, že mezi trampskými velikány jako byli Bob Hurikán, Géza Včelička, Jarka Mottl, Eduard Ingriš a další nám chybí nejméně jedno jméno – Wabi Ryvola.

Jiřina Fikejzová na snímku s Janou Kratochvílovou

Natáčeli jsme s legendární textařkou Jiřinou Fikejzovou v malé kavárně na pražských Vinohradech. Ta šarmantní dáma má neuvěřitelných 86 let a podle všeho se tomu sama trochu diví. S nadhledem, ten jsem u ní vždycky obdivoval. Když už kameraman s technikem balili nádobíčko a my ještě chvíli seděli u kávy a skleničky vína, věnovala mi paní Jiřinka svou knihu pamětí Povolání textařka… v důchodu? Byl jsem trochu na rozpacích, mám pocit, že to byl její poslední autorský výtisk… Jenže, říkám plaše, my se nevídáme často, ale asi se máme rádi.

Většina čtenářů novin patrně pod zkratkou GP zná Grand Prix, Velkou cenu motoristů, ale když je GP v Semaforu a má pořadové číslo 124, je jasnější, že jde o Gospel party, už hezky dlouho vyprodaný pořad Zuzany Stirské a jejího zpěváckého sdružení. Zuzana o jeho vzniku vypráví, jak sama neuspěla po návratu ze zahraniční části svého života v několika konkurzech, protože neměla ani věk pod 25 let, ani míru nad 180 cm, a proto se nakonec rozhodla, že si udělá kapelu sama, v níž budou lidé bez ohledu na míry, váhy, roky, zdraví, nemoci atd.  Už v této chvíli se Semafor chechtá – a pak ještě mnohokrát během večera – slovům zpěvačky, která pamatuje vyprodaný Semafor ještě na Václavském náměstí, jenže to jí bylo jako dětské zpěvačce deset…