Gary Cooper ve filmu V pravé poledne

Začátek roku 1953 přinesl filmovou senzaci. Sedm nominací a čtyři Zlaté globy získal western Freda Zinemanna V pravé poledne. O pár týdnů později stejný počet nominací i získaných Oscarů, cen filmové akademie. V tomto slavném a dnes už klasickém snímku podali strhující výkony Katy Jurado ve vedlejší roli Mexičanky, tehdy už jedenapadesátiletý Gary Cooper (před padesáti lety to byl pokročilý věk) a věrohodně krásná Grace Kelly, pozdější monacká kněžna Gracie. Oba hlavní představitelé se dožili pouze šedesáti let, i když každý jindy – Cooper zemřel na rakovinu prostaty, kněžna Gracie při automobilové nehodě.

 Tonda Hlaváč

Skupina Kati

Na tenhle „festival“ jezdím  už léta, někdy v roli muzikanta a jindy jako „pouhý“ posluchač. Letos to bylo v roli posluchače a dost jsem se na tenhle ročník těšil, protože jsem rodilý provokatér, zvláště co se hudby a zejména té „trampské“ týká. Letos mě totiž Pupa-Vladimír Chromeček, jeden z organizátorů a dramaturg téhle přehlídky, kápl do noty. Když jsem se na plakátě dočetl, že letošním VIP hostem je skupina Fleret, má provokatérská dušička se zatetelila blahem. Publikum Babických písniček,nebo aspoň jeho značná část, jak známo, by se dalo s mírnou nadsázkou označit za konzervativní. Zažil jsem zde mnoho vášnivých debat na téma trampské – netrampské při  vystoupení  kapel vybočujících ze zavedeného standardu.Tedy aspoň  až donedávna tomu  tak bylo. Nápad předhodit těmhle „trampským  ortodoxákům“ folkrockovou kapelu mě přímo nadchl. A  tak jsem  se nemohl dočkat, až ti valašští ogaři vlezou na podium.

Když bylo Janu Nerudovi padesát, titulovali ho „ctihodný kmete“. Miki Ryvola přivítal 12.dubna sedmdesátku a já ho pořád a asi navždycky vidím jako kluka – jako dychtivého, nadšeného, ctižádostivého kluka, který toužil zanechat za sebou čitelnou stopu a vytvořit si svůj zvláštní mikrosvět podle vlastních představ a pravidel. Obojí se mu navzdory všemu, možná díky jeho vytrvalosti a zarputilosti, možná i díky spoustě neuvěřitelných náhod a osudových konstelací, podařilo. Nepochybně ovšem taky díky tomu, že potkal haldu správných lidiček právě pro svou velkou hru.

Ještě za totáče jsem viděl několik filmů slavného španělského režiséra Saury a španělské rytmy (na rozdíl od slavné věty semaforského pana Balcara) mě uchvátily. Pak jsem si na ně vzpomněl po letech v roztomilém třeboňském divadélku, kde jsme točili jeden díl televizního pořadu Nikdo není dokonalý. Hostem totiž byla Tereza Kerndlová, která si na pomoc vzala celý soubor, ve kterém tančila a i když měli problém se vejít na nevelké jeviště, jejich rytmický dupot mě – chtě-nechtě – připomněl Španělsko.

Doufám, že jste si naše upřímně míněné přání hezkých Velikonoc vzali k srdci, případně se vycpali (úměrně místu bydliště) na místech, kam obvykle míří pomlázky, abyste si teď a celý týden nemuseli odskakovat od čtení Music Open a věnovat čas lapidušení.