Když bylo Janu Nerudovi padesát, titulovali ho „ctihodný kmete“. Miki Ryvola přivítal 12.dubna sedmdesátku a já ho pořád a asi navždycky vidím jako kluka – jako dychtivého, nadšeného, ctižádostivého kluka, který toužil zanechat za sebou čitelnou stopu a vytvořit si svůj zvláštní mikrosvět podle vlastních představ a pravidel. Obojí se mu navzdory všemu, možná díky jeho vytrvalosti a zarputilosti, možná i díky spoustě neuvěřitelných náhod a osudových konstelací, podařilo. Nepochybně ovšem taky díky tomu, že potkal haldu správných lidiček právě pro svou velkou hru.

Prvním konkrétním krokem k vytvoření takového specifického společenství bylo založení trampské osady Zlatý klíč. Stalo se tak v ono památné datum 20.února 1956 – kdy Mikimu, který tenhle nesporně taktický tah společně s Pedrákem (jinak Jindřichem Pitrou, později skvělým kytaristou) tehdy v Kladně podnikl, nebylo ještě ani čtrnáct. Ale už tehdy mu bylo jasné, že tramping bude patřit k jeho životním krédům. Ovšem skutečný život Zlatému klíči vdechla až parta z bechyňské keramické průmyslovky, kam Mirko Ryvola na podzim onoho roku jako student nastoupil. Je až neuvěřitelné, že okolnosti sestrkaly do jednoho ročníku téhle výtvarně zaměřené školy tolik kluků a holek naladěných na stejnou strunu. A dalším malým zázrakem je bez diskusí i skutečnost, že tahle parta až na výjimky spolu vydržela dodneška – celých 56 roků! Její výjimečnost už v oněch kontroverzních padesátých letech stvrzuje i to, že se k ní přidal nejen Mikiho brácha Wabi, ale i řada dalších velice zajímavých osůbek. A pokud se tihle lidičkové nestali přímo členy osady, stali se alespoň jejími přáteli s celoživotní záruční lhůtou. Asi nemusím ani dodávat, že mnozí z nich jsou uznávanými osobnostmi kulturního světa. Bohužel mnozí jak z osadního kruhu, tak z jejich kamarádů dostali už povolávací rozkaz do trampského nebe. „Zeď nářků“ na Fort Hazardu by o tom mohla vyprávět.

Bujaré veselí Hoboes

"Pár lidiček" na Fort Hazardu

Bratři Ryvolové

Mikiho, ačkoliv se dlouhé roky živil jako výtvarný redaktor v nakladatelství, si už asi nikdo nedovede představit bez kytary. A právě muzika byla dalším polem, na kterém si Miki, jeho brácha Wabi a vlastně celý Zlatý klíč udělali svou pověst. Nezvratným faktem zůstává, že se společně s Kapitánem Kidem zapsali do historie jako průkopníci moderní trampské písničky. Zní to hodně honosně a možná i školometsky, ale vsadila bych se, že když Miki v roce 1961 skládal svou první písničku - Poslední míli, na taková velká tvrzení vůbec nemyslel. Na rozdíl od účasti v soutěži trampských písní o čtyři roky později, na jejímž prvním večeru v Lucerně se Zlatý klíč představil už jako trampský sbor s půl druhou desítkou členů. A vyhráli! Stejný rok potom stojí v křestním listě skupiny Hoboes, která se z tohohle maxisdružení vyprofilovala. Tehdy Mikiho, Wabiho a Pedráka doplňovali ještě Míra Navara a Hanka Homolková-Křížková, řečená Bandita, kteří ovšem z původního školního bechyňského kádru nevzešli. Porty se Hoboes zúčastnili poprvé v přelomovém roce 1968 a odvezli si tenkrát z Ústí nad Labem třetí místo. Sestava skupiny se v průběhu času měnila, své místo v ní našly například úžasné zpěvačky Jarka Vrbová a Marcela Koťátková-Hadravová, které už obě zpívají u nebeských ohňů, ale Miki a Wabi v ní zůstávali – až do konce.

Miki sice nebyl ve své písničkové tvorbě tak produktivní jako Wabi, má na kontě něco přes půl stovky písní, ale jejich hudební stránka je technicky propracovanější a náročnější a texty by většinou mohly stát zcela samostatně jako skvělé básně. Z jiných se staly doslova hity – stačí připomenout Bednu od whisky, Mrtvej vlak, Jarní kurýr, Bál v lapáku apod. A pokud jste nečetli Mikiho Toma Kečupa a psa Vorčestra, tak jste přišli o moc, protože právě tam je velice čitelný jeho osobitý druh nadsázky a specifického humoru. Ostatně vždycky jsem si velice užívala i jeho dalších textových věcí, jako byly třeba články v trampských časopisech a rubrikách.

Dalším mezníkem pak jednoznačně bylo pořízení Fort Hazardu, který vznikl z osamělého statku v lesích na jihu Čech. Tam přivedla Zlatý klíč nejen obliba jihočeských trampských lokalit, ale také fakt, že podstatná část osady z jihu pocházela. Fort Hazard se stal Mekkou trampské muziky a tenhle statut si drží dodnes. Pro Mikiho, jak opakovaně tvrdí, je to druhý domov a osada pak rodinou. Jeho společenství přežilo totalitu, pohřbené naděje z osmašedesátého roku, nečekaná překvapení odhalená sametovým kotrmelcem i následný podnikatelský boom.

A teď, v tomto roce, společně oslaví i své kulaté narozeniny – těžko uvěřitelnou sedmdesátku! K tomu jim přeju nejen to, aby si života užívali ve zdraví a pohodě, ale aby jim tahle parta vydržela navěky, aby její štafetu převzaly jejich děti a pak i vnuci a aby nikdy nezanikla báječná myšlenka toho dychtivého kladenského kluka s velkou a krásnou duší, plnou nevyčerpatelných nápadů a ptákovin...

Scéna jako z Butch Cassidyho - Miki na Hazardu

Hoboes na Portě v Litomyšli 1973

Nejen na Portách, ale hlavně na Hazardu

Hoboes ve studiu při natáčení svého prvního LP

Před vystoupením

Miki na Hazardu

Foto: František Heřman a Zuzana Heřmanová