Zleva countryový zpěvák a organizátor Waldemar Plch, Mistr Rudy Kovanda, silák Franta Kocourek (poznáte ho podle toho, že telefonní sluchátko drží jako činku). Dole zleva novinář Fedor Skotal, činorodý průkopník moravského folku Aleš Kvapil, dole televizní dramaturg Jaroslav Kravka. Sedmdesátá léta minulého století, Vysokoškolský klub v Brně.

Pan doktor Kravka na svém facebooku zveřejnil tuto vzpomínku na bohémské mládí s připomínkou podivuhodné aférky na scéně naší populární hudby. Nesmírně oblíbenou čtenářskou soutěž Zlatý slavík vyhrál neznámý, poměrně zpomalený invalidní důchodce z Brna, nějaký Rudy Kovanda. Tedy, vyhrál... Redakce v průběhu hlasování změnila pravidla - účastnit se mohli jen umělci kvalifikovaní, s tzv. přehrávkou. Nebylo možné dopustit, že by výkvět oflitrované socialistické kultury porazil - s prominutím - prosťáček z Moravy.

Vlastně se jmenoval baron Pierre Louis le Bris a byl potomkem starého šlechtického rodu. Rodina z něj chtěla mít architekta, ale tak klidné zaměstnání pro Pierra nebylo. V devatenácti letech dobrovolně narukoval do beznadějné války v Indočíně. V regionu, kde napřed prohrála jedna světová velmoc a o pár let později druhá světová velmoc. V kterém zvítězil komunismus a kousek vedle Rudí Khmérové, ještě něco horšího, než je komunismus.

Kresba: Pavel Hanák

Odpověď na toto tázání je jednoznačná: ano, ano! Už od náchodských gymnaziálních let je poezie přítomna v jeho díle. Byla několikrát vydána a dokonce i přednášena, a ne jen tak „obyčejně“. V 60.létech figuruje jeho básnický text Nezoufejte! v režii Evalda Schorma jako lehce provokativní titul na repertoáru tehdejší pražské „vinárny poezie“ Violy .

Sir James Paul McCartney se dožívá osmdesáti let!

Scházel jsem dolů po Malostranském náměstí. Zatavil jsem se na chvíli U kocoura, ta pivnice už měla svá slavná léta za sebou, i štamgasti se přesunuli k sousednímu Hrochovi. Dal jsem si malé blbé pivo a rovnal si v hlavě text. Na dnešní večerní setkání legend českého rock' n´rollu v Malostranské besedě jsme s Petem Kaplanem přizvali i Pavla Sedláčka.

Režisérka Věra Chytilová zemřela a je asi nemožné aspoň naznačit, co to znamenalo pro ty z nás, co jsme od začátku sledovali její hádky, zápasy s kdekým včetně oddělení kultury Ústředního výboru KSČ (jako štít si tam vzala dvě malé děti), výbuchy energie a především hotové filmy. Snad se ale do mnohých vzpomínek vejde i jedna má malá, kratičká. Vyprávěl jsem ji v rozhlasovém Klubu osamělých srdcí Seržanta Pepře.

Textař, muzikant, zpěvák a kreslíř Jan Vyčítal by se dnes dožil 80 let

První text Honzy Vyčítala se jmenuje Blizard, je náležitě slavný, ale spojen je se jménem jiného interpreta. Honza tehdy před léty napsal ten text za deset minut tužkou na pytlík od mouky. Jiří Grossman dopsal poslední sloku a tuto původně Reevesovu písničku proslavil svým sametovým barytonem.

„Jenže“, rozchechtal se Honza, „ta úplně první písnička vznikla někdy v roce 1956 a jmenuje se Slepec.“

Karel Hašler s Adinou Mandlovou ve filmu Ať žije nebožtík (1935)

Jsem nyní pro změnu v Ládví nedaleko Prahy. Kdysi to bylo místo rekreace a oddychu mnohých Pražanů. Před chvílí jsem zastavil nedaleko rozlehlé louky. Snažím se představit si, co se tu na jaře roku 1941 odehrávalo. Tenkrát se tu natáčel film Městečko na dlani. Předlohou byl román Jana Drdy. Kniha, zachycující idylický život venkovského městečka Rukapáně, se stala jednou z nejčtenějších knih.

Byl hercem, režisérem, filmovým producentem. Také tvůrcem hudby k mnoha českým filmům. Především však byl autorem více než tří stovek písní.Vzpomeňme alespoň na některé: Česká písnička, Když padá v Praze první sníh, Staré topoly, Po starých zámeckých schodech… Karel Hašler. Okolo jeho života a hlavně okolo jeho smrti je stále ještě mnoho tajemství. Víme o tom, že byl nacisty odvlečen do koncentračního tábora Mauthausen. Víme také o tom, že tam zahynul dva dny před Štědrým dnem roku 1941.

Narodil se 14. března 1933 schizofrenní bankéřce a truhláři, který hrál basketbal. V jeho žilách koluje něco krve George Washingtona, welšských předků a afrického kmene Tikar. Nikdy se nenaučil řídit auto, i když jiných věcí dokázal opravdu hodně. V devadesátých letech žil mj. s Nastassjou Kinski, dcerou skvělého herce šílených rolí, a má s ní dceru Kenyu. Byl třikrát ženatý a má celkem sedm dětí.

Stanislav Jan Daněk (30.1.1947 – 16.11.2017) , nazývaný podle svého velikého vzoru Wabi, na Portě 1979 v Olomouci

Na sobě bílé triko a modrý svetr. Rok 1979, Dvorana Porty v Olomouci. Ještě to nikdo nevěděl, ale byl to návrat, restart úspěšně započaté kariéry. Wabi Daněk už získal porty interpretační i autorské, ale oficiálně nekoncertoval. Nemohl, neměl přehrávku. K té první jsem ho doslova musel přivléct za ruku. Byla v tehdejším Závodním klubu Královopolské strojírny v Brně. Wabi měl trému, a jako obvykle v těchto situacích se začal chovat nadrzle. Dokonce rozhněval předsedu poroty, legendárního operního pěvce Jiřího Přichystala natolik, že nebylo jasné, jestli tu základní, nejnižší kvalifikaci vůbec dostane.