Vlastně se jmenovala Carmen Mária Štefánia (Beatrix) Farkašová. Známe ji jako Hanu Hegerovou, významnou československou zpěvačku a herečku, královnu šansonu, k jehož interpretaci našla v sobě dost odvahy i dost pokory. V roce 2002 obdržela od prezidenta Václava Havla medaili Za zásluhy, byla držitelkou Rytířské hvězdy francouzského Řádu umění a literatury, 4. dubna 2013 byla povýšena na komandéra francouzského Řádu za zásluhy. Dvanáctého srpna 2011 ohlásila konec  koncertní kariéry. Poslední období života nevycházela z domu. Zemřela 23. března 2021 v Praze.

Hana Hegerová se narodila 20. října 1931 v Bratislavě. První novinářský rozhovor s ní přinesl časopis Kino v 18. čísle ročníku 1963. Rozhovor vedla hvězda té doby, herečka a konferenciérka Sylva Daníčková.

(fsk)

Je zajímavá? Je nejenom zajímavá. Koumáte, co je to – to  j e š t ě. Díváte se. Můžete se dívat dlouho a zjistíte, že nejste s to zjistit všecko. 

Vystudovala jste Odborný divadelní kurs při konzervatoři v Bratislavě a hrála pak pět let v Žilině dramatický repertoár. Loni jste získala druhou a třetí cenu plus mimořádnou cenu kritiky na Festivalu písničky v polských Sopotech. Letos jste s režisérem Kachyňou točila ve filmu „Naděje“ svou druhou velkou filmovou roli. To je: divadlo, písnička, film. Cítíte ty tři profese každou zvlášť anebo jako celek ?

V něčem zvlášť a v něčem společně. Divadlo má tu velkou výhodu, že je celistvé. Že v něm neexistuje to odporné Stop! Ale podobně se dá postupovat i u filmu. To záleží na režisérovi. S Krejčíkem, například, při natáčení „ Frony“ jsme se učili předem celé scény. A při natáčení „Naděje“ s Kachyňou byly zase čtené zkoušky, při kterých se dala získat představa, při nejmenším o tom, jak by měl vypadat hlavní rámec filmu. Naproti tomu velikou výhodou filmu je detail. Detail může dokonale využít rekvizitu nejen jako materiál, jako známku života, ale řekla bych , skoro jako i uklidňujícího partnera pro herce.

Je tmavá, sluší jí zelená, červená, žlutá. To jsou barvy, které na jevišti svítí. Tam používá i stříbra, náušnic, látek pošitých penízky. V civilu je rafinovaně jednoduchá.Tmavomodrý kostým, bílá blůza. U krku malá brož. Krátké tmavé vlasy. Hezké ruce s růžovými nehty.

Písničky…ke zpívání jsem se dostala vlastně přes rytmus. Jako malá jsem tančila. Důležitější nežli melodie je pro mne text. Mám ráda dramatické nesentimentální šansony. Říká se o mně, že zpívám ráda hlavně smutné písničky ,ale to není pravda, snad je jenom lépe dělám. Mám ráda i rytmické písničky a ráda bych je zpívala. Myslím si, že by to šlo , kdyby je někdo pro mne napsal.

Někdo řekl, že každý pohyb, který dělá, je výtvarný. Ano, a přitom obdivuje Annu Magnaniovou pro její živelný, neherecky-herecký projev. Pro j e j í odvahu být ošklivá.

Kdy máte pocit uspokojení ?

Když cítím, že mi publikum porozumělo. Když vidím, že správně reaguje.

Někdy je tolik naživu, že je ztřeštěná. Polepí si obličej slupkami od okurek, stoupne si v šatně do dveří, zazpívá: Dámy, dámy, mějte se na pozoru, přichází mužů ideál… a řekne: To dělá taky dobře na pleť.Někdy neodpovídá na otázky. Při zkouškách prosazuje svůj názor.

Ve filmu Naděje z roku 1963, dal režisér Karel Kachyňa Haně Hegerové velkou hereckou příležitost.

Myslíte, že při práci na filmu má rozhodovat o pojetí režisér nebo herec ?

Myslím, že se spolu mají někdy v názoru sejít.

Písničku zkoumá a vylepšuje do nekonečna, noky připravuje pět minut.: sklenička mouky, půl skleničky mléka, když není po ruce, tak voda stačí, trochu soli, jedno vejce – hotovo. V divadle se líčí většinou na poslední chvíli. Střih kostýmu naopak vybírá opatrně a dlouho. Miluje malé změny,které se dají provádět během představení. Nejdřív šaty s šerpou kousek pod pasem, pak šaty a jenom korále, pak šaty a místo korálů proužkovaná kravata, pak stále tytéž šaty a už nic, pak ještě ty šaty a trs bledulí, přestávka, po přestávce jiné šaty.

Míváte trému ?

Strašnou – když mi na věci záleží.

Na jevišti se řídí zásadou:hlavní je navázat kontakt s publikem. To lze jedině soustředěním a to absolutním. Vždycky naváže spojení s publikem.

Proč myslíte, že máte úspěch ?

Myslím, že mám úspěch u svého publika, protože je dovedu přinutit,aby mě poslouchalo.

Aby poslouchalo a dívalo se. Zpívá, zpívá přesně někomu teď a přesně někomu jinému za chvíli, přitahuje si posluchače očima.

Co byste teď nejvíc potřebovala ?

Hodně času. V poslední sezóně jsem hrála v Semaforu, v Karlíně, v Alhambře, natáčela jsem film, dělala televizi, rozhlas, desky. To je moc věcí. Že by měl den osm pracovních hodin, to je jen sen. A že by měl týden pravidelně volný den, to taky.

Nahrává v rozhlasovém studiu s orchestrem písničku „ Láska jsou jen písmena“. ..

Peníze nemůžou vynahradit žádnou ostudu, říká. A já vím, že mi lidé věří.

Ovlivnilo nebo ovlivňovalo vás v životě něco tak, že jste dneska někým, komu lidé věří?

Nevím…třeba to není to, nač se ptáte, ale nikdy jsem nedělala nic bez zájmu. Po maturitě jsem třeba učila ekonomii a politiku chlapce v učňovské škole v Komárně.Nikdo s nimi nic nesvedl,ale začali jsme hrát po škole dohromady volejbal.Bavilo mě to, jako mě bavilo jim vykládat tu ekonomii a oni to poznali a učili se, ačkoli s nimi nikdo nic nesvedl a byli dobře o tři hlavy větší než já.

Když jsem přišla do divadla v Žilině, řekla jsem si, že za pět let buď něco dokážu nebo jdu od toho. Nemá smysl dělat věci průměrně, smysl má jen dělat věci naplno. Vím, že bych se dneska musela moc učit a moc pracovat, abych zpívala tak, jak bych si to představovala. Ale čas ! Protože chci taky hrát.

Váš hlavní zájem dnes…

…takže můj hlavní zájem dnes míří k filmu, samozřejmě k dobrému filmu a k televizi.

Je zbytečné ptát se, jestli má nakonec v úmyslu nechat zpívání. Nemůže přestat zpívat, jako by se nemohla přestat smát. Směje se ráda a tak, že všichni poslouchají. Neplatí žádné: Stop! Protože „Stop!“ v ateliéru nebo kdekoliv jinde je, jak říká, odporné. Je zaražením dechu, je zlomením dorůstajícího listu, je příkazem naprostého ticha, ohrožením času, který plyne dopředu, je omezením zvuku, stoupajícím vzhůru jako babí léto. A to je všecko v nesmiřitelném protikladu s ní. I když sedí teď na židli pohodlně a potichu, kouří a pátrá v tmavém kameni prstýnku, který při zájezdu s divadlem na polské pláži ztratila a zase našla.

Sylva Daníčková