„Kdokoli jsi!
Dcero nebo synu Anglie!
Ty z mohutných  slovanských říší! Ruse v Rusku!
Černý Afričane temného původu s božskou duší, mohutný, s ušlechtilou hlavou,
urostlých forem, se vznešeným určením, ve všem rovným se mnou!

Nore! Švéde! Dáne! Islanďane! Pruse!
Španěle ve Španělsku! Portugalče!
Francouzsko a Francouzi z Francie!
Belgičane!Milovníku svobody, Holanďane!/ ty, kmeni, z něhož pocházím i já /
Statečný Rakušane! Lombarďane, Čechu! Štýrský sedláku!
Sousede Dunaje!
Dělníku na Rýnu, Labi, Veseře ; rovněž ty, dělnice!
Sardiňane! Bavore! Švábe! Sase! Vlachu ! Bulhare!
Římane! Neapolitáne! Řeku!…“

…a bylo by možno citovat ještě dalších několik desítek takovýchto oslovení, i když to k Čechům, se tam jeví  věru  neočekávaně – a  krásně!  V knize s podivným názvem Stébla trávy, vysázené vlastnoručně  autorem roku 1855, vyjímají se  ta jména vlastně všecka. Už řazením jednotlivých národností i profesí, ras, ženských i mužských adeptů nejrůznějších povolání  přicházel  nový neznámý básník s čímsi, co nemělo obdoby…  Text končí – když vyvolal takřka  všechna plemena Zeměkoule -  stejně příznačně :

„… v dalekých staletích, až mi budete naslouchat !

Vy všichni a všude, které nevypočítávám zvlášť, ale zahrnuji jako každého!

Buďte zdrávi! Pozdrav vám všem, ode mne a Ameriky!

Každý z nás je nezbytný!

Každý z nás je bezmezný  -každý z nás má své právo na zemi!

Každý z nás má své určení ve věčném smyslu země! Každý z nás je zde stejně božský jako kdokoli jiný…

…Nikoho si necením víc než kohokoli z vás,

Nevyslovím slovo proti vám, vám, kteří zůstáváte  kdesi vzadu

/ V pravý čas vystoupíte vpřed a stanete po mém boku /.“

Podepsán muž, známý do té doby spíš jen jako tiskař a příležitostný publicista, šestatřicetiletý americký občan žijící v Brooklynu - Walt Whitman.

Zjevil se  nevčas?  Vstoupil tak neočekávaně, že mu ještě  nemohlo být rozuměno? Znalec orientálních náboženství, ale i indiánských božstev a starověkých kultů - navíc universitně nevzdělán, autodidakt, jak bychom řekli dnes. V době, kdy se prudérie a pokrytectví v kulisách  intimního života  nosily div ne jako  ctnost, nedělal rozdílu mezi výrazem lásky k oběma pohlavím! Většinu  svých skandálních básní sepsal v létech, kdy přitesával břevna krovů nově se rodících měst na březích Atlantiku nebo  ošetřoval raněné…

První vydání své poezie byl donucen nabízet - po takřka jednomyslném odmítnutí brooklynských knihkupců - v obchodech i lehce obskurního ražení. Svět byl zkrátka roku 1855 poněkud nepřipraven odpovědět na ozvěnu tak silně zvolané výzvy k bratrství, lásce, potřebě sdílení radostí i strastí jednoho s druhým, nutnosti rozhovoru s živly, přírodou, tajemným okrajem mezi zrozením a smrtí, kde není konce ani počátku?

Kdo tomuhle mohl tenkrát rozumět?. Bylo troufalostí prvního řádu vyslovit veřejně, že adresátem jeho básní je stejně tak kongresman jako námořník nebo prostitutka. A bezbřehé výčty nejrůznějších reálií – pověstné básníkovy  mnohaveršové enumerace -  ať se jednalo o tělo ženy či  muže nebo  třeba vinařský lis či plachetnici,  to byl přímo   šíp mířený do terčů   ctihodných poetik.

Walt Whitman / 1819-1892 /  vystoupil jako básník svých legendárních Stébel trávy až v polovině svého života. Od onoho letopočtu  - 1855 -  pak čas od času přicházel s rozšířenou podobou své jediné básnické knihy, jejíž konečné penzum  čítá několik set textů. Pravda, v té knize je možno se úplně  ztratit,doslova  utonout v moři veršů, zahltit se tolikerým pokrmem básníkova ducha…Stejně tak ovšem otvíráme Bibli :   nezáleží vlastně, na které straně začneme, vždycky  je něco, čím nás zaujme , k čemu nás může  dovést.

V Čechách jsme měli štěstí – už  dva roky po básníkově smrti vydává Jaroslav Vrchlický svůj výbor Stébel trávy, nepočítáme-li ovšem anonymní překlad básně Lesní hrob, který se objevil už za básníkova života, roku 1881 v Květech. Následuje pak  dnes už téměř zapomenutý básník  Emanuel z Lešehradu, ten po prvé přivádí do češtiny slovo kamarád, pravda, ještě ve španělské předpodobě „camerado“,  znovu Vrchlický – obě tato jména se po několik desetiletí střídají a jsou, kvantitou i kvalitou,  předobrazem dalších překladatelských pokusů. Těsně  po válečném šestiletí  v roce 1945  v příznačně nazvaném výběru textů   Demokracie, ženo má! si  Pavel Eisner, autor známé knihy o češtině Chrám i tvrz, ověřil i  na Whitmanovi nepřeberné  možnosti své překladatelské erudice. .

Korunu české whitmanovské tradici nasadili ovšem dva překladatelé, Jiří Kolář a Zdeněk Urbánek. Jejich první edice má svůj kuriózní rozměr a celkem zapadá do podivně spletitých osudů prosazování díla amerického „dobrého šedivého básníka“, jak byl Whitman označován v období bojů o necenzurovanou podobu Stébel  trávy  svými literárními  vykladači.

Když  totiž v roce 1955, ke stému jubileu prvního vydání, vyšla Stébla trávy, byla jména obou překladatelů  politicky vrcholně nežádoucí,  takže předmluvu ke knize bylo nutno svěřit prokádrovanému kritikovi Abe Čapkovi a  vyšperkovat ji hojně  dobově příznačným  citováním klasiků marxismu-leninismu. Nechybí ani citát ze Stalina. Což by nebylo ještě tak pikantní,   jako to – a tady je paradox dovršen - že Stébla trávy vyšla „ pouze pro příslušníky čs.ozbrojených sil“ v nakladatelství Naše vojsko, jemuž  příslušelo vydávání  válečné literatury. Tak  byla zdůvodněna i “oprávněnost“   této edice, neboť  ve   Whitmanově sbírce je rozměrný oddíl  básní z období bojů za zrušení otroctví a  z občanské války. A tak si  v éře socialistické prudérie mohli „pouze příslušníci ozbrojených sil“ nalistovat   i toto whitmanovské vyznání – na straně 284:

„Hlavu položenou na tvém klíně, kamaráde,

Přiznání, které jsem učinil opakuji znovu ; opakuji znovu, co jsem ti říkal pod širým nebem,

Vím, že jsem neklidný a zneklidňující,

Vím, že má slova jsou zbraně plné nebezpečí a smrti,

Neboť čelí pokoji a bezpečí a všem do rozviklání ustáleným zákonům,

Jsem odhodlaný, protože mne všichni zatracují,

a odhodlanější, než bych vůbec mohl být, kdyby mě všichni přijali za svého,

Nestarám se a nikdy jsem se nestaral o zkušenost, zabezpečení, většinu nebo posměch,

A výhrůžka tím, co nazývají peklem, platí pro mne málo nebo nic,

A návnada tím, co nazývají nebem, platí pro mne málo nebo nic;

Drahý kamaráde! Přiznávám, že jsem tě chtěl strhnout k sobě, kupředu a stále strhovat, bez nejmenšího pomyšlení na to, čemu jsme předurčeni,

Zda zvítězíme, nebo zda budem naprosto zničeni a poraženi.“

Cena Kolářova a Urbánkova překladu s odstupem času vzůstá. Byl to statečný čin, nabídnout v době tak frapantní spoutanosti čtení o demokracii bez přívlastků a  třídního zabarvení. Tak se  v 50.letech minulého století stala  Stébla trávy opět  velkým ostrovem Svobody a Naděje, za což se  překladatelské dvojici za jejich životů nedostalo   zasloužilého  ocenění. Tím spíše by je měli letos , kdy vzpomínáme 120. výročí básníkova  odchodu, obdržet s  úctou a obdivem  od nás, kdož jsme si v  nádherném světě  jejich Whitmana zřídili i svůj domov.

Musím to přiznat: když jsme v polovině let šedesátých  s divadlempoezie sáhli po těchto textech pro nás tehdy s tak provokativní příchutí, nedošlo nikomu,  jak hluboko v nás  zůstanou  po celá další  desetiletí, ba, jak si je s přibývajícím věkem budeme stále viditelněji posunovat  na přední místo své potřeby poezie. Vím, že nejsem sám, kdo tak cítí – a tak za nás, kteří jsme  si Walta Whitmana vybrali  jako svého souputníka životem, vyslovuji aspoň tyto opožděné díky vám,  drazí už nežijící whitmanovští zvěstovatelé,  Jiří Koláři a Zdeňku Urbánku! Už  přes půl století je  váš překladatelský artefakt nepřekonán, stále živý, nabízející se, svůdný,  provokující – silný, jako pramen, z něhož kdysi „dobrý šedivý básník“ čerpal svou básnickou jasnozřivost.

26. března uplynulo sto třicet let od chvíle odchodu  buřiče i tvůrce,  ranhojiče i  milence Walta  Whitmana. Čas běží, nezadržitelně, ale On nám jde  - v rukou jen pouhé  stéblo trávy ! -  stále naproti  s oslovením „… myslím, že je to vlajka mé bytosti utkaná ze zelené látky naděje…“.