Je všeobecně známé, že hlavním impulzem vzniku trampského světa bylo volání dálek mimořádně umocněné romantikou Divokého západu, která k nám proudila během dvacátých let minulého století z komiksových příběhů. Není nejmenších pochyb o tom, že o všeobjímající slávu a popularitu urostlého, statečného, ušlechtilého a všestranně spravedlivého chlapíka, známého pod nepříliš vzletným jménem „kovboj“, se stejně jako za Velkou louží i u nás zasloužil především film.

"Teď je to horší než za komunistů, teď musíš zpívat a poslat všechny ty svině do pr..le!" řekl mi nedávno jakýsi mamlas. Naštěstí na mé koncerty teď mamlasové nechodí. Je to pro ně moc malé a nepodstatné. Ani by nenaslouchali a chtěli by politiku, ale tu po svém, mamlasovském. Z takového publika jde strach. Je nebezpečné tou zbabělostí a tupostí. Nemyslí a necítí, jen konzumuje. Chce se přežírat, ale levně. Chce slyšet blbosti, nacionalismus, rasismus, politickou bezmyšlenkovitou agresivitu a pak ještě vtipy pohlavní a vylučovací. Takové publikum není dobré podporovat.

Neumím si Wabiho představit jako osmdesátiletého starce, pro mne prostě zůstane navždycky zakletý do toho provokativního modrého pohledu zpod kšiltu své nepostradatelné čepice, do vzpurné chlapácké nespoutanosti své duše, do tónů a slov svých jedinečných písniček... Nic z jeho křivolaké životní pouti se už nedá opakovat, ani napravit, ale jen máloco zůstane díky vzpomínkám stovek jeho přátel a tisíců příznivců zapomenuto. V několika verzích se mimo jiné zachovalo i vysvětlení jeho přezdívky Wabi. On sám opovrhl prozaickým přejmutím jména z Curwoodovy knížky Křik šedých vlků a tvrdil, že jde o indiánské slovo v řeči Šošonů znamenající: Muž, jenž přichází zdaleka a přináší s sebou průser.

Měl jsem 16. srpna 1977 službu v tiskárně. Všech pět československých večerníků nevycházelo večer, ale v poledne. Rukopisy se do tiskárny odevzdávaly odpoledne předtím, aby je noční směna stačila vysázet a podle makety zalomit. Od brzkého rána pak v tiskárně seděl technický redaktor, sporťák a jeden píšící redaktor, který upravoval poslední rukopisy, nabíral a zpracovával předpověď počasí, poslední aktuality z ČTK, výpis z policejní svodky do oblíbené rubriky Černá kronika. Tehdy se všechny ty kriminální trapasy vešly do jednoho sloupku na sedmé straně. Dnes jdou rovnou na titul a žijí z toho celé deníky. No, deníky... Bůhví, co to je.

Byl vysoký a krásný. Rodák z amerického Denveru, který prošel jako muzikant Jižní Amerikou, z Itálie byl snad vyhoštěn kvůli drogám, slavně byl přijat v Sovětském svazu a usadil se v tehdejší NDR. Dean Reed, dezertér ze svobodného světa do světa totality. Na rozdíl od svého krajana Pete Seegera ale nebyl politicky nevidomý.

Byl to chlapík jako obrázek. Nebo jinak: jako Ken od panenky Barbie. Postava sportovce, energická brada, vlna hustých vlasů a dokonalé zuby, kterými zářil v úsměvech. Prostě americký fešák, ostatně narodil se 22. září 1938 v Denveru. Komu pořád ještě chybí jasná představa, nechť si na YouTube pustí Dean Reed: Medley 1981. Zmíněný krasavec tu na pódiu jezdí na koni, v sedle buší do kytary a zpívá píseň, která by dodnes mohla bodovat v popíkových hitparádách. Oslňující podívaná.

Paběrky Marko Čermáka

Regionální muzeum v Jílovém u Prahy nepolevuje ve svém programu, m. j. orientovaném na tramping. V sobotu 16. března se ve výstavním sále muzea sešlo převážně trampské publikum, aby si užilo vyzrálé muziky kapely Paběrky Marko Čermáka. Bylo naprosto vyprodáno, pro pár dalších fandů se našlo místo i na zemi, či při stěnách sálu. Večer sestával z poloviny z části koncertní a druhé poloviny besední. Odstartovala jej ředitelka muzea dr. Šárka Juřinová, mezi trampy, kteří se sem opakovaně vracejí, už považovaná více méně za kamarádku.