Neumím si Wabiho představit jako osmdesátiletého starce, pro mne prostě zůstane navždycky zakletý do toho provokativního modrého pohledu zpod kšiltu své nepostradatelné čepice, do vzpurné chlapácké nespoutanosti své duše, do tónů a slov svých jedinečných písniček... Nic z jeho křivolaké životní pouti se už nedá opakovat, ani napravit, ale jen máloco zůstane díky vzpomínkám stovek jeho přátel a tisíců příznivců zapomenuto. V několika verzích se mimo jiné zachovalo i vysvětlení jeho přezdívky Wabi. On sám opovrhl prozaickým přejmutím jména z Curwoodovy knížky Křik šedých vlků a tvrdil, že jde o indiánské slovo v řeči Šošonů znamenající: Muž, jenž přichází zdaleka a přináší s sebou průser.

 Wabiho kolébkou bylo Kladno – tam malý Jirka vyrůstal, tam chodil do školy a taky do houslí (jako jeho bratr Mirko – Miki), cvičit do Sokola, kde působili jeho rodiče... Vyhazov z gymnázia kvůli roznášení politicky motivovaných letáků ho nasměroval do učení v oboru frézař, na které pak navázal studiem na strojní průmyslovce. A muzika mu šla celou tu dobu v patách – stal se sbormistrem kladenského souboru Siréna, který čítal dvě stě členů. Kromě toho ale s daleko menším orchestrálním uskupením hrával svůj milovaný swing. Zbýval mu však prostor i na trampské písničky nebo spirituály a tradicionály a předávání hudebních zkušeností mladšímu bráchovi.

Černý puntík ze studentské minulosti přiřadil Wabiho základní vojenskou službu k pétépákům, kde si užil dřiny, ale díky níž se také dostal na Šumavu. A tady vznikla i jeho první písnička. Další autorské písničky již patří do Wabiho hornické éry na kladenském dole Nosek. V té době čtrnáctiletý brácha Miki podlehl kouzlu trampingu a založil osadu Zlatý klíč, jejímiž členy se stali především jeho spolužáci z bechyňské keramické školy. Wabi vstoupil do osady až o něco později a jeho nové písničky pak dostávají zelenou náplň toulavých duší. Navíc nachází v trampingu i jemu velice blízkou revoltu proti šabloně konvencí, maloměšťáctví, proti systému... A společně s Mikim prošlapávají, aniž si to vlastně uvědomují, cestu moderní trampské písničce, která to v té době rozhodně neměla jednoduché. Jim to ale nevadilo – prostě si hráli to své a ani zdaleka netušili, co se s jejich písničkami stane za pár let.

Tramping v té době prožíval svůj boom, sobotní nádraží byla zelená a bratrstvo romantických dálek se neuvěřitelně rozrůstalo. Wabi, Miki a Pedro (Jindřich Pitra) zakládají dnes již legendární skupina Hoboes, do níž postupně přibývali i další muzikanti a zpěvačky. V první polovině 60.let dochází k jistému společenskému uvolnění, prosadilo se konání Večeru trampských písní v pražské Lucerně, kde Hoboes zaznamenali před nabitým sálem obrovský úspěch, také vznik rubriky Táborový oheň v Mladém světě a podobných v dalších periodikách, dokonce i natáčení filmů s trampskou tematikou…

U toho všeho byl i Wabi. Stejně jako u začátků největšího festivalu trampské a folkové písně – Porty, odkud si také odnesli nejedno ocenění. Nastává kolotoč vystoupení na pódiích, rozhlasových vlnách, v televizi, dokonce i v populárním divadélku Rokoko – společně s Waldou Matuškou, kterému byl Wabiho esprit blízký, v Semaforu... Vznikají první desky, Wabi se podílí na vzniku cyklických písničkových pořadů, vycházejí jeho zpěvníky, přispívá do trampských časopisů. V  přelomovém roce 1968 byl jedním z těch, kdož stáli u vzniku České tábornické unie a časopisu Stezka. Když normalizační prsty zatíply existenci unie, zcela v londonovském duchu střídá zaměstnání, která ho přivádějí na různá místa.

Vzpomínám si, že v té době jsem jako vyhozená novinářka byla také bez místa a společně s Wabim jsme vedli nekonečné, vzrušené diskuse. O životě, o lidech a vztazích, o historii, o muzice, o knihách – Wabi byl totiž náruživý čtenář a díky jeho doporučením jsem se dostala k řadě titulů, které by mi jinak unikly. K těmto, někdy až do hádky vyhroceným konfrontacím jsme se vraceli pak i ve sporých chvilkách, kdy si na ně našel čas v době svého působení v Jihočeských cihelnách. Probírali jsme občas i svou vzájemnou prozaickou tvorbu – osobně i v dopisech, které si schovávám jako vzácný šperk. Měla jsem moc ráda jeho povídky a úvahy a on zase bez servítků kvitoval ty mé. Vždycky a za všech okolností ale psal srdcem. Když mu jednou jistý kritik vytýkal občasné klišovité rýmy, prohlásil: pro mě je důležitý to, co říkám, ne, jak to říkám...  

Dokázal být pichlavý, urážlivý a nekompromisní, ale také plný pochopení a skrytých emocí, které jen občas nechával vyplouvat napovrch, jako by se za ně styděl anebo se bál, že ho někdo skrze tato citlivá místa zraní. Vyzpívával je svým drsně romantickým způsobem ve svých písních, vkládal do svých skutků a občas zakrýval provokativní drsností. Také je uměl moc hezky říkat ženám, které byly nepostradatelnými milníky jeho cest. Ať už se jedná o jeho manželky – Ketty (Hanka), Koutě (Jana), se kterou se oženil dokonce dvakrát, nebo poslední Wickii (Saša), či o četné milenky v průběhu let. Všechny dokázal spolehlivě okouzlit... Svůj odkaz zanechal mimo jiné i ve svých dětech - Robinovi, Alanovi, Karolíně a Jakubovi.

Přestál operaci žaludku, dokonce i první rakovinový atak, který mu sebral půlku plic a chuť na kouření. Ale nikoliv chuť k životu. Vypravil se ještě s Mikim na světový potlach do Švýcar, za kamarády do Austrálie, do Ameriky. Setkávala jsem se s ním při různých příležitostech, dokonce i na světovém potlachu v Coloradu. Ačkoliv mu dýchání ve vysokohorské poloze tří tisíc metrů dělalo potíže, neodmítl žádný rozhovor s desítkami kamarádů z celého světa. Když jej se zdůvodněním nekázně propustila po sametu znovuobnovená tábornická unie, Wabi to považoval za nezaslouženou křivdu. Nepřidaly mu ani vyhrocující se rodinné problémy. Ale jeho písničky se hrály stále  víc, a to i mimo trampské kruhy...

Na poslední cestě ho ve strašnickém krematoriu vyprovodily stovky trampů a muzikantů, tisíce dalších smutnily po celém světě... Ani když zněly jeho písničky hrané na varhany jako nějaký reminiscenční chorál, mi ještě pořádně nedocvaklo, že už ho nikdy nepotkám, že už s ním nikdy nepromluvím... Až teprve ve stropnické hospůdce u nás na jihu, kde Zlatý klíč uspořádal za Wabiho smutečku, jsem si uvědomila tu tvrdou a neodvratnou skutečnost konce. A najednou jsem všechny ty písničky, které muzikanti vytahovali ze šuplíčků paměti jako vzácné dědictví na strunách, cítila dočista jinak. Nejen pod úhlem vážnosti chvíle, ale i s pochopením rozluštěného kódu poselství. A myslím, že to by si i Wabi tenkrát přál – protože nejen na břehu mojí duše leží zbytky všech uhynulých, ale třeba také dosud neprocitlých lásek...

Wabi odjel tím svým vlakem, když naposledy posbíral do očí barvy pozemského světa, a otočily se za ním tisíce lidí... A dodnes k nám přichází prostřednictvím svých písniček, kterých tu zůstalo víc, než jsme si původně mysleli. A překvapeni byli i jeho blízcí přátelé, protože o řadě jeho písní ani nevěděli. Díky Avalonu vyšel již první díl Wabiho obsáhlého zpěvníku s notovým záznamem a drobnými historkami z jeho života, druhý díl už je už připravený na cestu za vámi... I tak se můžete zase sejít s písničkářem s drsnou, ale laskavou duší...

Foto: František Heřman