"Teď je to horší než za komunistů, teď musíš zpívat a poslat všechny ty svině do pr..le!" řekl mi nedávno jakýsi mamlas. Naštěstí na mé koncerty teď mamlasové nechodí. Je to pro ně moc malé a nepodstatné. Ani by nenaslouchali a chtěli by politiku, ale tu po svém, mamlasovském. Z takového publika jde strach. Je nebezpečné tou zbabělostí a tupostí. Nemyslí a necítí, jen konzumuje. Chce se přežírat, ale levně. Chce slyšet blbosti, nacionalismus, rasismus, politickou bezmyšlenkovitou agresivitu a pak ještě vtipy pohlavní a vylučovací. Takové publikum není dobré podporovat.

Na koncertech mám teď málo přímočaré politiky. Ale není mi lhostejná. Před čtyřmi lety jsem napsal text VLÁDA a Vladimír Veit k tomu svižně napsal melodii. Píseň si můžete poslechnout kliknutím na následující odkaz: www.hutka.cz/new/mp3/vlada.mp3 . Magdalena i ostatní blízcí mě přemlouvají, ať ji začnu zpívat. Já ale se zpíváním na koncertech váhám.

Přímočará politická píseň je jako politický vtip. Uleví, potěší, udělá život snesitelnější, ukáže člověku, že ve frustraci není sám. Ale také poplete a pobloudí. U citlivého člověka vždy zanechá jakýsi pocit trapnosti.

Čtyři roky se ještě trápím s písní POLENA: www.hutka.cz/new/mp3/polena.mp3

Politika je trapná a směšná. Asi proto, že ji dělají jen lidé. Ale možná se nám dnes jeví trapná a směšná proto, že do ní lépe vidíme a můžeme po ní beztrestně plivnout. Za bolševiků nebo nacistů byla politika trapnější a směšnější, jak víme dnes, ale šel z ní strach, jak jsme dnes už zapomněli. Mluvit o politice bylo nebezpečné a zpívat o ní byl hrozný risk. Za nacistů šlo o život a odvážný písničkář Karel Hašler byl na stará kolena umučen v koncentračním táboře. Popularita, ta falešně pozlacená bublina, ho neochránila.

V padesátých letech se už na politiku tak strašně neumíralo, ale desetileté tresty v hnusných vězeních a pracovních táborech byla jistá odpověď na jakoukoli politicky projevenou svobodu. Následující čas po ruské invazi byl sice depresivní a lámal až příliš snadno charaktery, ale o smrt už nešlo. Šlo o život v ponížení. Ale pro nás písničkáře už bylo možné organizovat velké i tajné koncerty, odmlouvat státní bezpečnosti a šlo zpívat i politické písně. Ale nemohly být mamlasovské. S inteligentními a hlubokými politickými písněmi si režim nevěděl rady, prolétly jeho mřížovím. Ovšem poradit si s nimi muselo i publikum. Muselo se soustředit a přemýšlet. Nesmělo být mamlasem.

Píseň z roku 1974 TADY DOMOV MÁM: http://www.hutka.cz/new/mp32/q8rimcxo.mp3 byla jasná a osvobozující, ale ne pro mamlasy. Ti tehdy poslouchali, na doporučení komunistů, Gotta a Vondráčkovou a celý ten tehdejší povinný optimistický cirkus, hlavně na stanici Hvězda, na kterou dnes tak hladce navázal Radiožurnál.

Na Slovensku byla situace trochu jiná než v Česku, ale ani tam se mamlas v publiku neuplatnil. Při písni SLOVENSKÉ DÉJINY: http://www.hutka.cz/new/mp32/o1bajwoln4.mp3 publikum tleskalo po každé sloce. Slyšeli a naslouchali. Po převratu mě s tou písní mamlasové velkých popřevratových slovenských koncertů vypískali.

Nejpodstatnější moje politická píseň je HAVLÍČKU HAVLE http://www.hutka.cz/new/mp32/n68xaib6.mp3 Napsal jsem ji někdy začátkem roku 1977, po tom, co Havla poprvé zavřeli. Sebrali mě ale až v půli května. Výslech začal v šest ráno a nechali si mě na Bartolomějské dvě noci. Dali mi poprvé přičichnout k ubytování v cele a chtěli po mně přiznání, že jsem tu píseň napsal o Havlovi. V tom jsem jim vstříc nevyšel a trval na tom, že je to o Havlíčku Borovském. Byla to fraška, ale nakonec mě po dvou dnech pustili, protože bez doznání mě obvinit nemohli. Už nebyla, zaplať pánbů, padesátá léta. Vyhrát se sice ještě nedalo, ale bolšáni to začali mít komplikované.

Samozřejmě úplně jiný byl zážitek zpívat tuto píseň, když se stal Havel prezidentem. Ale jelikož je to píseň politická, tak se za ni trochu stydím a když mě Havel požádal, abych mu k šedesátinám v divadle Archa zahrál, trochu jsem mu to pokazil. Nesdělil sice co chce zahrát, ale bylo to jasné. Dostal jsem prostor jen na jednu píseň. Neřekl však, že pozve do publika také normalizační hvězdu Vondráčkovou. Tak jsem mu zahrál SAMETOVOU OPERETU: http://www.hutka.cz/new/mp32/y7ievh5f6j.mp3 Ženské, které ho v tu chvíli obklopovaly, dostaly hysterický záchvat, ale on vylezl za mnou na jeviště, objal mě a pošeptal do ouška: "Jardo, tys o mně zpíval už v dobách, kdy to nebylo v módě, zahrej mi Havlíčku Havle." Zahrál jsem a vše bylo v pořádku. Když jsem mu ale odmítl tuto píseň zahrát v Národním divadle na závěr jeho jedenáctiletého prezidentování a řekl veřejně, že s tvůrci normalizačního optimismu Gottem a Vondráčkovou na jedno jeviště nepolezu, tak se zlobil. Loni jsme se však na jeho narozeninách usmířili. Už tam ty normalizátory neměl, a když jsem se před Vánoci, když umřel, díval přes jednu pláž v jižní Indii na zapadající slunce nad oceánem, myslel jsem na něj s velkým obdivem a láskou. Nemáme druhého takového Havlíčka Havla.

Mám ještě jednu docela povedenou politickou píseň. NA PRAŽSKÉM HRADĚ: http://www.hutka.cz/new/mp32/xgm28atl7e.mp3 Napsal jsem ji v roce 1979 v Holandsku a mnoho lidí ji bralo jako prorockou. Ale když pak Svobodná Evropa hrála tuhle píseň pořád dokola a žádnou jinou ne, tak jsem se začal za tu píseň stydět a přestal jsem ji hrát. Píseň, když je jenom politická, je trapná a nesvobodná. Drzost nebo odvaha nestačí. Musí to mít ještě souvislost s pěknějšími hodnotami. Protože jinak se stane písní pro mamlasy a přestane být projevem svobody. Stane se závislostí na tom se zalíbit. No a to je proč se mi zdá blbé hrát politické písně. Aby si mě totiž mamlas nespletl a nechtěl si ze mne udělat svou modlu. http://www.hutka.cz/new/mp32/xmi9ep5t.mp3

Srdečně zdravím - Jaroslav Hutka

www.hutka.cz, 2016

Foto: František Heřman