Dnes má svátek Bořek Zítra má svátek Markéta

Před odvysíláním třináctidílného dokumentárního cyklu Zvláštní znamení touha (2015) připravil marketing České televize pro média rozhovor se scénáristou Fedorem Skotalem. Série byla nominována na Českého lva za nejlepší dokument roku, a otevřela cestu k dalšímu natáčení ve Spojených státech a Kanadě (2017) a Austrálii (2020). Z rozhovoru vybíráme podstatné pasáže; jsou stále platné. (red.)

Kde jsou kořeny českého trampingu? A do jaké míry jde o národní fenomén?

Ty pramínky vedoucí ke vzniku tohoto fenoménu se stékaly, na počátku minulého století zde byl významný vliv skautingu, amerického hnutí Woodcraft E.T. Setona, kupodivu i křesťanské YMCA, kterou za první světové války poznal v USA T.G. Masaryk a po vzniku republiky ji k nám pozval. Mladí američtí křesťané k nám přinesli sporty, které jsme neznali, např. basketbal, ale i informace o americké historii a reáliích. Byl zde vliv němých filmových kovbojek s Tomem Mixem a dalšími hrdiny, Londonových románů… Ale především jakýsi národní romantismus, vidím souvislosti až k romantikům typu K.H. Máchy, který ostatně už také jezdil stopem – formanskými potahy.

Tramping je československý endemit jaksi nepřenosný jinam. Je na všech kontinentech – ale zanesli ho tam krajané. Emigranti, ti poúnoroví, i nejpočetnější skupina exulantů po srpnu ´68. Ale týká se to jenom jich, jejich děti jsou až na výjimky Američané, Australané, Kanaďané…

Jak vidíte budoucnost trampingu? Vydrží v nezměněné podobě, nebo se budou trampové transformovat do jiných typů subkultur?

Tramping se celou dobu své existence mění, vyvíjí. Ten prvorepublikový je na první pohled trošku módní, operetní, bezstarostný… Byl ale i politický, v jeho řadách lovili národovci, komunisté i čeští fašisté. Tramping byla významná společenská síla a významný elektorát voličů. Jaksi to nepochopili komunisté po Únoru – tramping je dodnes většinově dělnický, proletářský. Jenže komunisté v něm viděli silného vnitřního nepřítele. Podle dostupných materiálů se ho soudruzi báli proto, že trampové jsou dobře vybaveni a vystrojeni pro pobyt v přírodě. Dovedou v přírodě žít a přežívat. Jsou schopni se do několika hodin shromáždit na jednom místě. Armádě i policii by to trvalo daleko déle. Bylo to jediné hnutí, které si s komunisty nikdy nezadalo, nezačlenilo se do Národní fronty.

Komunisté se k trampům obecně chovali brutálněji, než Němci za protektorátu. Ministerstvo vnitra v padesátých letech vypracovalo komplexní program na potlačování, zastrašování a provokování trampů k veřejnému vystoupení proti režimu. Masakrovány byly tiché potlachy v lesích, k brutálním zásahům docházelo i na nádražích a v místech, kde se trampové shromažďovali.

Když začaly být po listopadu lesy vraceny původním majitelům a my jsme do nich dál jezdili, pořád jsem cítil v noci ten strach z toho, že mě vzbudí běsnící psi bez náhubků, ozbrojení a nervózní policajti a opilí milicionáři. Ti na kuráž fasovali rum. I v srpnu 1969 při zásahu proti svým spoluobčanům.

Přežije tramping v nové době?

Tramping byl mimo jiné hrou na svobodu v době nesvobody. Způsobem vnitřní emigrace. Dnes ale nemusíte hledat Klondike na Brdech, můžete si sbalit bágl a na Klondike odletět. Trampové stárnou, odcházejí. Je zde ale parta vášnivých romantiků, věřících, že tramping tady bude věčně. Tramping zde jistým způsobem opravdu bude věčně – po generace bude svým způsobem přežívat na starých trampských osadách. V písních, které se zpívají u ohňů, po hospodách, na vodě…Tramping rovněž změnil ráz krajiny: přinesl k nám chatařství, z něhož se někdy v polovině 60. let minulého století začal odvíjet další fenomén, chalupářství. A právě chalupářství zachránilo mnoho památek lidové architektury, pomohlo udržet typický ráz českého venkova…

Nicméně – tramping nevznikl v roce 1918, to vznikla ještě za c.k. monarchie první trampská osada. Založili ji mladí mužové, kteří do Svatojánských proudů i jinam jezdili už před válkou. Tramping nebyl ustaven, byl zde už za Rakouska - Uherska, vznikal postupně a zcela spontánně. Běžela léta, padaly režimy svobodné i totalitní – a tramping stále zůstává.

Jaké jsou, podle vašeho názoru, hodnoty trampingu?

Má své rituály, zvyky, obřady, které se vyvíjely řadu let. A je nositelem mocného morálního kodexu, těžko ovšem přenosného jinam. Trampové si pomáhají, kamarádství je nadevše. Dělí se o poslední patku chleba, kolikrát jsem to sám na čundru zažil. Funguje to, ale nepochodíte s tím v civilní společnosti.

Obraz trampingu velmi zatemnil minulý režim. Jenže ono to není jen o tom sbalit usárnu a jet se vyspat pod širák. Tramping má své filozofické pozadí, pomohl rozvoji řady odvětví – od sportu po kulturní disciplíny. Ztracenkáři hráli v Osvobozeném divadle, na osadu za nimi jezdily filmové a divadelní hvězdy, vznikly desítky trampských operet a stovky písní… Měl a má i svou literaturu, svého pozapomenutého levičáka Gézu Včeličku i pravičáka Boba Hurikána – Josefa Peterku. Má svou publicistiku, své trapsavce, legendární festival Porta začínal v roce 1967 jako hudební festival většinově trampský… A samozřejmě unikátní hudební tvorbu, sahající od dvacátých let do současnosti, interpretačně vyspělou hudební scénu…                                                               

Byl, nebo je, tramping nějakým způsobem organizován? Minulý režim měl rád vše pod kontrolou…

Trampové se čas od času organizovali sami, ale moc dlouho to nevydrželo. Podstatou trampingu je svoboda, volnost, nezávislost minimálně v mezích daných okolností. Totalitní moci se to nepodařilo nikdy, i když se o to dost snažila. StB měla důmyslný systém pronikání agentů do trampských řad. Po srpnu ´68 a následující vlně emigrace pak ti agenti často odcházeli mezi krajany ve světě, byli už etablovaní mezi trampy, kteří v nových podmínkách vytvářeli poměrně silné komunity. Celý rozsah té fízlovské hrůznosti se ale asi nikdy nedozvíme. Bylo by to velmi smutné čtení. 

Kdy se člověk stane trampem? Musí být součástí nějaké osady? Musí spát pod širákem? Jaká je vlastně definice trampa? A kdy člověk přestane být trampem?

Nechci, aby to znělo jako fráze, ale trampem se člověk stává srdcem. V 60. letech minulého století u nás bylo podle údajů ministerstva vnitra jen v českých zemích na dvě stě tisíc trampů. Tramping se znovu vzmohl k pokojné rezistenci proti režimu, byla nádherná sixties… V té době jezdil asi každej mladej kluk, protože jezdila jeho parta ze školy, z ulice. A pak šli ti mladí trampové na vojnu, oženili se - a skončili. Tak třeba vznikly legendární pražské Paběrky, původně Paběrky pražských osad. Jezdí dodnes a je jim sedmdesát a více let.

Jenže pak ke stáru se i ti bývalí trampové začínají vracet. Začínají chodit na sleziny, na jednodenní výlety s Old Boys v Brně či Čtvrtkaři v Praze… Tramping asi v člověku zůstane, zanechá nějakou stopu. Tramping se opravdu asi v nějaké formě dotkl každého z nás. 

Mezi trampy se často objevují přezdívky, nezřídka jde o anglická, resp. americká jména. Máte i vy nějakou trampskou přezdívku? Jde o jeden z příznaků obecného příklonu českých předlistopadových trampů v americkém, mnohdy idealizovaném a zromantizovaném, kulturně sociálním modelu „on the road“?

Ty přezdívky většinou nějak vznikají, málokdo si ji vybere sám. A pokud ano, nikdo mu tak neříká. Mně se říká Ňuf, taky jsem si tu přezdívku nevybral, ale nikdy jsem se jí nechtěl zbavit.

Vliv USA byl nejen v počátcích trampingu mimořádně silný. Tramping a jeho rozvoj po roce 1918 nejsou bez souvislostí. Je symptomem té doby, skončené strašné války, radosti ze svobody, ze vzniku samostatného státu, prosperity, volnosti… O vznik Československa se zasloužil i americký prezident Wilson, byla po něm pojmenovávána náměstí a nádraží, stavěny sochy… Americká ústava se stala předobrazem ústavy svobodného Československa, a těch souvislostí bylo daleko víc.

Za dvacet let na to přišli Němci a po nich komunisté – a jejich protivníkem, opakem té totality, zase byl Západ a Spojené státy. To vše se odráželo nejen v trampském světě. Myslím, že národ nevěří na blanické rytíře, ale k Západu opakovaně vzhlížel s nadějemi. Ne vždy oprávněné, to víme. Ale lepší volba nebyla, geneticky patříme na západ. Čtyřicet let se zpívalo po hospodách  Až k nám přijdou hoši z Júesej. Vzpomínáte na průjezd amerických Dragounů přes naše území? To vzchopení se části našeho národa, která jim šla zamávat? 

Každá subkultura má své legendy, svou vlastní mytologii a – v případě trampingu asi především – orální historii. Bude se cyklus zabývat i těmito aspekty? Můžete uvést příklad takovýchto legend a bájí?

Tramping nemá svou mytologii, jak bychom si ji asi představovali. Má svou historii, a ta je po generace tradována. Český i slovenský tramp, abychom nezapomínali na naše slovenské kamarády, kteří se rovněž natáčení zúčastňovali, má živou paměť. Zpravidla každý tramp zná více či méně trampskou historii i její významné postavy. Je to i součást jeho identity. Pro řadu kamarádů se stal tramping životní náplní, životní filozofií. Dal jejich životům obsah.

Co vám dal tramping?

Kamarádství, jež trvají nebo přinášejí zklamání. Ambivalentní pocit vzdoru a protestu v těch minulých dobách. Obecně svobodu, která ale nebyla absolutní. Stejně jako Marko Čermák, Wabi a Miki Ryvolové, Honza Vyčítal a další jsem měl i svou profesní dráhu. V ní jsem svobodu necítil a tramping mi to vyvažoval. Honza Vyčítal mi v těch minulých dobách, kdy se ještě psalo na papír, napsal – za vše, čeho jsem dosáhl, vděčím trampingu.

Občas tu větu cituji, ale nikdy jsem ji úplně nerozuměl, můžete si ji vyložit tak i onak.  S pokorou dnes říkám – jsem šťastný, že jsem tramp. Poslední léta až příliš pracuji, ta práce přichází a já si ji vážím, ale nejvíc ze všeho si přeji jít jen tak krajinou s báglem na zádech. Dokud je čas, i ten se krátí. Můžete, ale nemusíte tomu rozumět. Můžete to ale někdy zkusit.

Připravil Michal Prokeš, Česká televize

 

 

Foto týdne

Jste náš host číslo

9741611

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz