Podařilo se! Tvůrci tohoto malého zázraku Pupa Chromeček (zleva) a Jordán Vobora, členové významné brněnské osady Rowers. Skoro dva roky práce, dva roky nejistoty a překládání termínů. Za nimi zaplněný a rozjásaný parter Lucerny.

Lístky na megakoncert s názvem Hudba z Trampíria v pražské Lucerně jsem zakoupila už na začátku loňského roku. Původně se tahle hudební přehlídka trampských kapel měla odehrát v říjnu 2020, ale mezitím nás převálcoval covid a datum konání se ještě dvakrát změnilo. Naštěstí poslední termín zůstal v platnosti, a tak se v neděli 10.října velký sál Lucerny zaplnil vyznavači kouřových signálů, modrých dálek a trampských písniček. Myslím, že brněnskému Jiřímu Jordánovi Voborovi (společně s muzikantem a manažerem Pupou Chromečkem) v roli pořadatele a spíkra večera při pohledu do publika spadl hodně velký kámen ze srdce.

Oproti původním deseti vystupujícím formacím přibyly na aktualizovaný plakátek ještě další dvě skupiny, a tak časový podíl, vyhrazený pro jejich dílčí vystupování, se ještě o něco málo smrskl a režie musela minutovou ručičku hlídat opravdu nekompromisně. Nicméně bych ještě ocenila Jordánovo moderátorské umění, představování jednotlivých účinkujících bylo stručné, přesto faktograficky vyčerpávající a dokázal v něm při tom všem najít prostor i pro nenásilnou poetiku a nekonvenční vtip. Ocenění nesporně zasloužili i zvukaři, kteří neuvěřitelně rychle dovedli nazvučit dua stejně jako početné kapely. Tedy skutečně klobouk dolů!

Tradiční úvodní Vlajka odstartovala začátek koncertu, který patřil osmičlenné sestavě BPT Zlín. Mě osobně nejvíc zaujala jejich skvělá instrumentálka a vokálově působivá stařičká píseň Ó, karibů. Následující duo – dnes již legendární Jitka Vrbová a Andělín (Jan Frühwirt) - publikum doslova uchvátilo. Mohutný potlesk a v závěru vystoupení uzavřeného dnes již známou písničkou Co nevidět se sejdem pokračoval spontánním „stand up“ jako formou nejvyššího uznání. Myslím, že z toho byla dojatá nejen samotná Jitka na pódiu, ale i řada jejích posluchačů v hledišti. A Andělín ani nemusel z pódia odcházet, protože se připojil k obnovenému, nyní celkově čtyřčlennému Pacifiku, který také vsadil na staré spolehlivé hity téhle kapely, jejíž jméno se na hudebních scénách objevuje už půlku století. A ani ono již prezentované dojetí z jeviště nevymizelo, zejména když jedna z písniček byla věnována Tonymu Linhartovi, zakladateli a zesnulému lídrovi skupiny.

Jan Andělín Frühwirt a dojatá Jitka Vrbová. Uprostřed s gratulací Pupa Brno.

Druhá čtvrtina programu byla zahájena omluvou – Marko Čermák, tentokrát bez nástroje, se ujal nelehkého úkolu omluvit svou sestavu, že tentokrát nevystoupí, jelikož dva ze členů Paběrek velmi těžce onemocněli.  Ale lehce pochmurnou náladu zase spolehlivě rozpumpoval neuvěřitelný tahoun a nezmar – Béďa Šedifka se svou Sebrankou svižnými písničkami zejména z jeho dílny včetně stále více zařazovaného swingu. Nejednoho jeho příznivce potěšila navíc informace o připravovaném novém CD, tentokrát nahraném brněnskými muzikantskými borci, které by se mělo objevit snad už před letošními Vánocemi. Ačkoliv bylo na začátku striktně řečeno, že se z časových důvodů nebude přidávat, u Bédi Šedifky bylo toto pravidlo porušeno, a to jako dárek k jeho blížícím se šestaosmdesátinám. Romantiku a lehkou nostalgii na scénu přinesla jihočeská folková legenda -  Žalman, který tentokrát v první půlce svého minirecitálu vystoupil sólově a ve druhé polovině pak s doprovodem Míši Hálkové, jejich kapelní zpěvačky. Nadšený potlesk sklidil nejen za všeobecně známé folkové hity, ale i za trampské písničky ze začátků jeho tvůrčí éry – a bylo vidět, že si to i náležitě užívá. V závěru první půlky koncertu pak nastoupilo slovenské Pekaringo, tentokrát ale bez Ringa, který tenhle svět opustil před poměrně krátkou dobou. Gró jejich repertoáru tvoří výborně zahrané ryvolovky, ale představili i své autorské skladby. Co na této pětičlenné skupině oceňuji, je jejich čistá čeština bez jakéhokoli náznaku slovenského změkčení či přízvuku. A zmínku zaslouží i hlas jejich zpěvačky Lucie, který mi tak trochu připomínal jedinečnou hobousáckou Jarku Vrbovou. Také jim se dostalo výjimky přídavku, protože přijeli z největší dálky...

Bratislavské Pekaringo v obměněné sestavě. Slovenská kapela s trvalým místem na české hudební scéně.

Po přestávce, která byla mimochodem plná báječných shledání a rozhovorů, nastoupila na jeviště šestičlenná, relativně mladá sestava Hoboes Revival Alva, která se v nástrojovém parku mohla pochlubit navíc saxofonem. Vesměs zadumané, obsahově vážné písničky si zvolil pro své vystoupení Roman Horký, tentokrát bez Kamelotu. Dokonce zkusil uzpívat sál bez mikrofonu jen s kytarou, ale publikum ho v tom nenechalo a spontánně ho podpořilo svými hlasy...  A Roman vlastně také ani nemusel odcházet ze scény, protože se hned připojil k legendární Karabině, která utáhla publikum na své jedinečné vokály a vybrané písničky.

Báječným překvapením byla pro mne Falešná karta s domicilem Nové Město na Moravě. S touhle mladou (je pro mne neuvěřitelné, že hrají spolu už pětadvacet roků) jsem se poprvé setkala před více než dvěma desítkami let, a třebaže jsem je čas od času slýchala z nahrávek, byla jsem nyní příjemně potěšená jak jejich hrou (kytary, basa), tak výraznými, sladěnými vokály, ale zejména pak  strhujícím svěžím rytmem. Závěrečný post si vylosoval T.E.Band, jehož zakladatele a kapelníka Jožky Jégra bylo rovněž v této souvislosti vzpomenuto. Tihle chlapíci zrají jak víno a jejich chytlavé podání známých i méně známých melodií prostě nemá chybu. A jejich instrumentální kousky byly doslova hudebními ňamkami, které konec koncertního, více než šestihodinového maratonu skutečně vyšperkovaly.

Ovšem konečnou tečkou za tímto říjnovým hudebním svátkem bylo hromadné vystoupení asi tří desítek muzikantů z různých kapel, kteří se s posluchači rozloučili nezapomenutelnými a stále aktuálními Wabiho Letokruhy. A protože se fotografovalo nejen na scéně, ale i publikum z jeviště do sálu, jsem opravdu zvědavá, jak takové snímky dopadnou a do které řady v hledišti až profesionální fotoaparát v tomto případě dosáhl...

A velké finále. Mysl pamětníků se obrací do první poloviny šedesátých let minulého století, kdy na tomto pódiu stály starotrampské legendy, ale také patnáctičlenný sbor osady Zlatý klíč. Rodila se moderní trampská píseň. V tutéž dobu tady hrál big-band Counta Baseyho, ale také Louis Armstrong s Ellou Fitzgeraldovou… Lucerna je pamět národa. Pupa s Jordánem k ní přidali malý anticovidový zářez. (popisky fsk)

Foto: Petr Prcek Zeman