Zleva Luboš Malina a Robert Křesťan

Proč titulní písničku Wabiho Ryvoly k televizní sérii Zvláštní znamení touha nazpíval Robert Křesťan

Znám tu nádhernou písničku od jejího vzniku, stejně jako některé jiné písničky Wabiho Ryvoly. Motiv Duj fujaro vítězná z Rychlých šípů vznikl na chalupě v Bílých Karpatech a neměl začátek ani konec. Někde jinde a jinak zase vznikla píseň Bílé Karpaty, která je o té naší tamní chalupě, a autor ji dedikoval mně. Nikdy mi to ale neřekl, dozvěděl jsem se to o čtvrtstoletí později, až když Petr Růžička zvaný Růža začal připravovat nádherný dvoudílný zpěvník Wabiho Ryvoly.

Zvláštní znamení jsem s Wabim často hrával, sami dva u ohýnku nebo sami dva třeba u kulatého stolu v dávno zaniklé venkovské hospodě Jendy Másílka v Proseči pod Křemešníkem. Hrávali jsme tak spolu spoustu písniček, a zdaleka všechny nebyly Wabiho. Milovali jsme Po půlnoci se sloganem Nad hlavou mi krouží lampa žlutá z repertoáru Evy Olmerové, kterou jsme oba znali, ale Wabi víc. Hrávali jsme písničky, které bychom jinde a jinak asi nehráli. Znali jsme se opravdu dobře. Kdo si dnes vzpomene, že jsme v roce 1971 spolu dokonce soutěžili s písničkou Edy Světlíka v autorské soutěži Porty?

Zvláštní znamení se na veřejnost dostala na první samostatné LP desce Hoboes z roku 1981. Skupina zkoušela na Fort Hazardu, a s magnetofonem za nimi přijel zvukař Petr Benesch. Seděli u potoka, který je na té nahrávce dokonce slyšet, stejně jako občasné cinkání lahve rumu. Nahráli na Petrův aparát na nečisto celou LP desku. A pak ji natočili v supraphonském studiu.

Hoboes neměli štěstí na studiové nahrávky. Jak Wabi říkával – zase jsme ztvrdli. Ta lehkost od potoka a lahve rumu je ta tam. A Jarka Vrbová, krásná, ušlechtilá a tak trochu osamělá žena, zpívá ten text jako kdyby nevěděla, o čem je.

Wabi Ryvola nahrál Zvláštní znamení ještě několikrát, především v období polistopadových hudebních skrumáží, kdy všichni pořád na něco hrají a všichni pořád zpívají, ruty šuty. Žádná z těch Wabiho nahrávek, byť se každá trochu liší, se mi nelíbí. Někam utekla duše té písničky, která není silácká, je intimní, Wabi hraje a zpívá moc rychle (k tomu měl podivuhodný sklon) a obsah té nádherné písně zděšen uprchl. Vím, že kdybychom některou z těch nahrávek použili, přišel by mi Wabi v noci dát pěstí.

Nastala ovšem otázka, kdo by měl tu písničku nahrát. Kvůli její subtilnosti by ji asi neměl zpívat sbor. Silná byla myšlenka na Mikiho Ryvolu, tím jsme se dlouho zabývali. Miki je skvělý hudebník. Je ale jiný typ interpreta i autora, než byl Wabi. Je svůj a jedinečný. Navíc jsme potřebovali nahrát i krátké instrumentální motivy jako hudební předěly. A to už chtělo profíky.

Režisér Vašek Křístek zkoušel mladé jazzmany, dlouhou dobu ve mně byla vize, že tu písničku nahrajeme s jednou nebo dvěma kytarami na pařezu nebo u ohýnku, tak jak jsme ji hrávali s Wabim. Jako kdyby tam s námi Wabi seděl.

Čas běžel a natáčení pomalu končilo. Rozhodnutí padlo na Trapsavci ve westernovém městečku ve Strážku na Vysočině, když jsme si po natáčení dali v tamním saloonu panáka na cestu domů. A pak jsem opatrně a nesměle napsal Robertu Křesťanovi a zároveň Luboši Malinovi. Mohl jsem jim zavolat, ale bál jsem se, že Robert odmítne. To by pak přesto nejel vlak. Tak jsem to zkusil trochu na city e-mailem.

Přijali (zřejmě) okamžitě. Robert se s Wabim znal nejen z festivalových pódií, oni se znali od ohýnků na té naší chalupě v Bílých Karpatech. Existuje mystérium ohně, lidé se poznají nějak jinak. Wabi si Roberta vážil (byla osmdesátá léta a nastupující vrcholná éra Poutníků), Robert Wabiho obdivoval. Wabi Ryvola měl dost kamarádů, a pár těch důvěrných. Většina z nich by ho někdy na místě zabila. Těch pár zbývajících by naopak za něho položilo život. Myslím, že Robert i já jsme patřili k těm druhým.

Wabi Ryvola (vlevo) s autorem tohoto textu, Bílé Karpaty 1983

S Lubošem jsme se na chvíli potkali v Rohlíku na Kavčích horách. Přítomen byl režisér, vedoucí produkce, asistentka režie, já… Na místě jsme se domluvili. „Musíme ale sebou hodit!“, řekl Luboš „za čtyři dny odlétáme do Spojených států“. – „Nechceš poslat notový záznam?“, zeptal jsem se. Luboš se na mě podíval málem s pohoršením. Pochopil jsem, že už nad tou písničkou s Robertem seděli, už o ní mluvili, už ji mají v hlavě.

Kapela byla ve Státech, když nahrávku doručil na Kavčí hory zvukař Druhé trávy ze studia z Modletic nedaleko Prahy. Wabi byl baryton a napsal Zvláštní znamení touha v a-moll. Na tenory, tedy na Roberta, na mne a na většinu mužů, je to nízko, transponujeme tu písničku zpravidla do d-moll. Robert s kapelou nahráli celou písničku v původní tónině. Je to nízko, ale Robert je skvělý zpěvák, běžný posluchač to nepozná. A pak nahráli refrén v d-moll, Robert ho s chutí zazpíval ve své obvyklé poloze. Spatřuji v tom empatii a pokoru geniálního muzikanta a jeho skvělé kapely. Hold zesnulému autorovi. Asi největšímu, jakého kdy měl československý tramping.

Na předpremiéře televizní série v brněnském Semilassu řekl z pódia Robert Křesťan – „měli jsme tu čest nahrát jednu z nejkrásnějších písniček Wabiho Ryvoly pro Českou televizi. Miloval jsem Wabiho.“

Když mi produkce poslala studiovou nahrávku Druhé trávy na MP3, pouštěli jsme si tu krásu s Janou večer v Jevanech. Mráz mi šel po zádech. A pak jsem napsal Robertovi a Lubošovi někam daleko do těch Spojených států  – „děkuji, je to jako by s vámi ve studiu seděl Wabi. Možná jste ho tam cítili. Možná jste ho tam i viděli. Byl tam“.

Foto: Vladimír Halm a Jana Skotalová