CO  MÁM

Stojím na nástupišti a čekám na vlak. Lidi kolem se po mně otáčejí  a divně koukají. Když mně bylo patnáct, říkali – puberťák. Když mně bylo dvacet, říkali – vagabund. Dneska, když je mně třicet, se otáčejí. Až mně bude čtyřicet, budou si ťukat na čelo. A přitom jsem nikoho nezabil, nic neprovedl a taky nechodím v lednu v tričku s krátkým rukávem. Mám jen kanady, tornu a na kalhotech semtam bláto z okolních kopců. A taky voním kouřem z táboráků.

TOM, Ústi nad L. (Mladý svět 10/1978)

ROČNÍ  DOBY

Víte, proč se zimní krajině říká pohádková ?  Já ne.  Snad proto, že sníh zakryje mnoho nepěkných věcí a my se díváme jen na běloskvoucí lesk vloček. Kraj poprášený bělobou vyléčí naše oči. Ty pak mají sílu vydržet letní pohledy na místa, ze kterých jsme udělali smetiště. Spící kraj vyléčí i naše uši a ty potom v létě se zdarem přečkají hluk tranzistorů, řev rozklížených náklaďáků i další útoky decibelů. Přijde doba, kdy bílá pokrývka opustí i vrcholky hor. Ta doba přichází s krutou pravidelností. A my spolu s ní vplujeme do všedního letního dne, kterému se se pak už obvykle pohádkový neříká…I letní doba by však pohádková mohla být. Stačilo by, aby si každý z nás  víc všímal prostředí, v němž žije. A nejen všímal a kritizoval, ale také přiložil ruku k dílu. Výsledek by jistě byl prospěšný nám všem. Přece se nepostěhujeme někam, kde léto zimu vůbec nestřídá…

DAVID  SAMEK, Trutnov (Mladý svět  8/1978)

STÁŘÍ

Přišel jsem jako poslední.Kluci už seděli na svých  místech a ladili. „ Ahoj, to je dost, už zas tě Máňa nechtěla pustit ?“  Byl jsem jediný z nich ženatý a mé tradiční příchody přisuzovali mé ženě. Šotek Máňa…

Potkali jsme ji jednou na velkém  vandru po Orlických horách. Pršelo a den byl prošpikován  kletbami na meteorology a vůbec.  Seděla na kraji lesa pod celtou a všichni z ní byli na větvi. Humbuk ji hned pozval, ať jde s námi, že pár kiláků odtud máme spřátelenou osadu a tudíž i naději, že strávíme noc v suchu. Ten večer jsem ji poprvé slyšel hrát a snad proto, že se mi nikdy nepodařilo zvládnout těch šest skotačivých strun, můj obdiv k téhle urousané  holce brzy vystřídala láska. Asi to tenkrát nebylo těžké vyčíst z mé tváře a snad proto, když se s námi  za pár dní loučila, napsala mi do dlaně pětimístné číslo.

Zavolal jsem jí asi za tři neděle a jel poprvé ven bez kluků. Nikdy mi nic nevyčítali, ale brzy jsem poznal, že se mnou nepočítají. Na rozlúčku s kamarády nerad vzpomínám. Seděli jsme jako zařezaní. Vzali jsme se pak jednu sobotu a já tajně myslel na kluky, které ona nechtěla pozvat a oni se ani nezlobili. Po čase zmizely mé vandr-věci  na půdě a mně zbylo   občasné setkání na ulici  a později tyhle sleziny, které jsem si vymohl  i přes její slzy. Nebyla ani ochotná vzpomínat na časy vandrování, které nazvala – výstřelky mládí !

Romantická Máňa ! Dávno už zapomněla, jak chutná čaj z jehličí a zmoknout nesmí, zničila by si účes.

JUAN, Náchod ( Mladý svět  9/1978)

JUBILEUM  SPORTOVCŮ

Osada  Údolí oddechu  oslavila koncem února čtyřicet pět let své bohaté sportovní činnosti. Velký sál Domu kultury kovopůmyslu v Praze na Smíchově byl svědkem setkání osmi stovek kamarádů z celé republiky. Po zdravicích, výměně vlajek a placek rozezněly sál  tradiční i moderní trampské písničky. Srdečné Umííí! patřilo Červánku, Kuřatům, Setlerům, Šmidli-boys KTO, Střelcům a Pacifiku, které uváděl Tony Linhart. O historii osady hovořil Jan Kolín-Wrecko, šerif osady Rudla Dvořák  uspořádal výstavku četných dokumentů ze života čilé osady. Oslava  jubilea  Údolí oddechu skončila tanečním rejem mladých i starších.

RUDAN, Praha ( Mladý svět 13/1978)