Dnes má svátek Taťána Zítra má svátek Arnošt

Co v Táborovém ohni neshořelo – LXXXIV

Chata Jiřího na Šeráku

ŠERÁK VOLÁ

V prosinci to bude rok, co jsme se s partou vydali na na XIII. zimní táboření na Šeráku. Vyrazili jsme z Vyškova – pět vojáků s ranci na zádech a jízdenkou do Ramzové. Dozorčí na bráně naší školy na nás vykulil oči: Vy jste převelení ? Nechali jsme ho úvahám nad naší výstrojí a podivnou výbavou ( spíš do války než na převelení) a nasedli do vlaku. Vyškov, Hanušovice, Ramzová.

Bílé zasněžené ticho, stromy ohnuté pod tíhou sněhu a krápníků, vločky poletující tmou, prostě nádhera. Kamil, Zdeněk a já jsme spali v záhrabu, zbylí dva umluvili jednoho borce a ten je nechal spát na chajdě. Ráno jsme vyrazili na Šerák. Organizátoři přišli s hrstí dobrých nápadů, jejichž zlatým hřebem byl hod kufrem na dálku. Večer zněly chatou písničky, vyměňovaly se zkušenosti a přibývalo zápisů do cancáků. A když jsme se loučili, tak pouze s jedinou podmínkou – za rok na shledanou. Dnes už je Šerák zase za pár - sejdeme se ?

OLDA
( Mladý svět 49/1977)

 

JE ČAS JÍT

Je čas jít. Kolikrát už jsem tuhle větu měla na jazyku. Naučil mě ji kamarád, který mne také naučil chodit ven a umět včas utéci od toho, čemu se dneska říká průmyslové město. Po těchto slovech jsem se většinou zvedla a šlapala dál. Nevím, kolik kilometrů po nich následovalo. Vím jen, že mě většinou zvedla z místa, ze kterého se nechtělo. Já jim pak byla vděčná, ta slova mě naučila jít dál. A taky díky jim znám spoustu nádherných koutů a našla jsem spoustu dobrých kamarádů.

Tuhle se vrátil brácha za vojny. „ Víš, co je nového ?“ Pokrčila jsem rameny.Pak jsem se dozvěděla, že kluka, který má lví podíl na mém vandrování, porazilo auto. Už nevstal. Ještě týž den jsem letěla do nemocnice. Usmál se na mne z hromady sádry a tiše řekl:“ Je čas jít“. Za pár dní odešel. Navždy.

LOVKA
( Mladý svět 50/1977)

 

NEVŠEDNÍ VANDR

„Vyhlašuju vzpouru proti jednotvárnému stylu vandrů“ prohlásil Ryngle Kid, když mu Péťa podával z protější palandy spartu.

„Co chceš dělat v tomhle mrazu ? Když řeknu voda, tak mi umrzne u pusy! Voda, voda ! „

Chvíli se tak bavili, ale Kida to neutěšilo. Nahnul se i se spacákem do uličky a tlumeně, aby nevzbudil ostatní, kteří měli ještě půlnoc, zahuhlal: „ Já už jsem se vzpourou začal. Nalil jsem Špuldovi vodu do pohorek!“

„To je málo!“ zašeptal Péťa.

„Tak pojď vstávat, třeba nás něco napadne!“

Potichu vylezli ze spacáků. V přítmí srubu, kam světlo probleskovalo škvírami ve stěnách, našli dveře a vyšli ven. Oslnilo je slunce, sníh a ledové rampouchy.Na plácku před srubem pobíhala prostovlasá holka v kožíšku a kuchtila v kotlíku na ohništi. Ohníček vesele praskal a oběma zálesákům to zvedlo náladu nad bod varu.

„Péťo, pohlídejte mi to, jo ? Musím pro dřevo“

„Jen běž, jen běž“, řekl blahosklonně Kid. Sotva zmizela, přiskočil ke kotlíku a hbitě do něho překlopil skleničku od pilulek, v níž nosil pepř. A hned míchal.

„Udělám jim z toho ďábelský žvanec!“ zajásal.

„To je málo“, řekl Péťa. Kid se rozhlédl a jiskřící sníh ho inspiroval.

„Péťo, běž dovnitř a přines všechno, co najdeš. Boty, žracáky, batly, prostě všechno. Ale tiše a opatrně !“

Péťa podnikl několik výprav do srubu a přinesl vždy plnou náruč.Kid mezitím začal plácat sněhuláka. Skončili právě ve chvíli, kdy se ve dveřích boudy objevil šerif, rozespalý a v pruhovaných lyžařských ponožkách.

„Hele, Péťo, kam jsi mi odnesl kanady ?“

Kid se potměšile zachechtal: „ Vidíš toho pěknýho sněhuláka, šerife ?“

„Vidím, je hezky šerednej, ale já se chci obout !“řekla nechápavě hlava osady.

„Hodně se ti líbí sněhuláček, šerife ?„ sladce prohodil Péťa.

„Voni nám zazdili věci do sněhuláka“ zařval někdo v boudě a na práh se vyrojili rozcuchaní spáči ve svetrech a ponožkách. Péťa při tom pohledu vyprskl smíchy, tím však vyvolal hněv osady. Osadníci se na ně sesypali jako vosy a cpali jim sníh za límec, do kapes, do rukávů, všude, kam se dalo.

„Nechte nás!“ křičel Ryngle Kid,“my jsme jen chtěli , abyste prožili nevšední vandr !“

„Vy cvoci, jděte s vaším nevšedním vandrem do háje!“ ozvala se z nitra boudy hromová odpověď kamaráda, který zuřivě rval z podlahy přimrzlé podrážky…

KAVČE
( Mladý svět 51/1977)

 

BLÁTO Z UŠÍ NA LOKTUŠI

Tři přeplněné autobusy s pražskými horolezci mířily neznámo kam. Když zastavily, osazenstvo s překvapením a uspokojením konstatovalo, že se nachází v rozlehlém sále venkovského hostince v obci Loktuše na Trutnovsku. Ne, k zvedání půllitrů nedošlo. Dvojice – mužské i ženské – záhy vyrážely na trať orientačního běhu. Lampiony kontrol přitahovaly běžce i loudaly. Mapy nabízely louky, které ve skutečnosti byly rozoranými poli. Pozdě v noci se objevovali závodníci, kteří si vyškrabávali bláto i z uší. Taneční sál se pak proměnil ve velkou noclehárnu a ráno byl připraven závod denní, který však již tradičně některým zpozdilcům dopřává noční koncovku.

Protože šlo o závod horolezců, každý si musel k mapě a busole přibalit lano, několik smyček a karabin. Hrad Potštejn přihlížel, jak dvojice uspěchaných lidí systematicky mění stezičku v čvachtanici. Pořadatelé vycházeli z toho, že s přibývajícím počtem kontrol se zvyšuje možnost bloudění – a tak jich postavili devatenáct, aby se snad někdo bloudění nevyhnul.

I ti, které při závodě nehnala vidina hodnotných cen, si přišli na své. Jedna z kontrol byla na skále, ke které se muselo vylézt komínem. Jiná byla pro změnu v jeskyni, do níž se muselo po čtyřech. Na perforační kleště další kontroly se dalo dosáhnout jen z lana, na kterém se musel udělat tzv. kyvadlový traverz – to znamená sednout do lana, zavzpomínat na svou milou, vrhnout se do hlubiny a pěkně za roh. Mnoho závodníků by mohlo klidně přesedlat na myslivectví. Než našli ten správný posed, kde byla kontrola, neopomněli navštívit všechny posedy v blízkém a někdy i vzdálenějším okolí. Kontrola u pramene vyžadovala rybářské holínky, neboť hloubka ponoru přesahovala výšku pohorek. Aby se na hrad Potštejn nevmísili mezi závodníky zbrojnoši, bylo tu pro změnu přelanění neboli lanový most - který zhatil nejedné dvojici plány na důstojné umístění.

Příjemně vytopený sál a kotel guláše čekaly na závodníky i ostatní účastníky v cíli.Ti nejrychlejší, kteří překonali všechny nástrahy bloudění, nakonec dostali hodnotné ceny: věnec buřtů a lojové svíčky čekaly na pražské šampiony.

IVO PETŘÍK
( Mladý svět 1/1978)

Foto týdne

Jste náš host číslo

9522554

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz