Dnes má svátek Bořek Zítra má svátek Markéta

Během čtrnácti dnů projedou závodníci Yukonu Quest na saních arktickou divočinou, odkázáni jen na své psy a výbavu na saních, neuvěřitelnou vzdálenost 1600 km (1000 mil) z Fairbanksu na Aljašce do hlavního města Yukon teritoria Whitehorsu. Další rok se trasa obrátí a jede se z Yukonu na Aljašku. Po cestě jsou kontrolní stanice, kam si mohou závodníci dopředu nechat poslat krmení pro psy, případně nějaké maličkosti pro sebe.Vézt to všechno by totiž bylo nemožné.

Jak závod začal? V saloonu Býčí oko v aljašském městě Fairbanksu se jednoho večera setkali čtyři muži, všichni musheři, jak se říká lidem, kteří jezdí se psy (patrně zkomolenina francouzského slova mash – jít, dříve používaný povel pro psy, aby vyrazili). Přemýšleli o novém závodě a konverzace přešla do diskuse Co když. Co když závod bude delší? Co kdyby se jelo po řece Yukonu? Co kdyby se to udělalo jako cesta po stopách zlaté horečky? Rozhodli se závod pojmenovat Yukon Quest (Dobývání Yukonu) na počest staré dálnice severu, řeky Yukon. Na památku těch, kteří tudy prošli v primitivních podmínkách, bez pomoci techniky a moderního zajištění. Cesta vede stezkami prospektorů, kteří přicházeli koncem let 1890 na Yukon, do Dawsonu a později, s pokračováním zlaté horečky, dál do nitra Aljašky.

Jediná pomoc účastníkům je předem projetý a označený trail, který ale může být už znovu zavátý nebo končit v ledové puklině. Závod se jede v nejchladnějším měsíci roku, kdy se nedá spolehnout na žádnou předpověď počasí. Nikdo nemůže jet Yukon Quest bez velkých zkušeností a tréninku, takže i když jsou v závodě „nováčci“, mají za sebou spoustu jiných závodů, stovky mil na saních a mrazivých nocí pod širákem. Počet psů v jednom spřežení na startu se různí od minima dvanácti do šestnácti. Ovšem vybrat takový tým znamená mít pořádnou smečku psů. Někteří závodníci mají doma sto i více psů a bez sponzorů by to nezvládli, i když sami taky pracují. Po cestě je šestatřicetihodinová povinná zastávka v Dawson City a jedině tam je závodníkům povolena pomoc se psy či opravami poškozených saní. Každý musher musí mít s sebou dobrý spací pytel, sekeru, sněžnice, mapu, kompas a osm botiček na psa. Jsou z filcu a zajištěné suchým zipem. Věšina musherů jich však veze i několik set. Ostrý led na řece totiž zraňuje citlivé psí tlapky a prodrané botičky se proto musí v těžkých terénech často měnit. Ušít jich dost pro tým je práce pro celou rodinu a spoustu přátel.

Zraněný, unavený nebo nemocný pes může být ponechán v nejbližší kontrolní stanici (checkpointu) s jídlem na dva dny (minimálně 1 kg na den) a řetězem. Stane-li se, že pes zahyne z jakýchkoli důvodů během cesty, musí být dopraven do nejbližšího checkpointu, kde veterináři, kteří doprovázejí závod, zjistí pitvou důvod jeho smrti.

Pokud je -40 C a při této teplotě ještě vane byť jen mírný vánek, cítí se to už jako nějakých – 60 C!

Už loni jsem byla překvapena, když jsem zjistila, že pod vlajkou České republiky jede žena – Míša Pedersenová a že je to vlastně naše stará známá.

Míša je původem z Prahy a je jediný musher, který kdy jel Yukon Quest za Českou republiku. Je jí 44 let a se psy jezdí už 13 let. Po rozchodu s manželem zůstala na Aljašce, která – jak sama říká – byla jejím snem. První dva roky pracovala jako dog handler (pomocník u psů) pro jednoho z nejlepších účastníků v historii závodu Iditarod, Charlieho Bouldinga. To jí stačilo, aby tomuto sportu zcela propadla. Na Aljašku se definitivně přestěhovala v roce 2003. O rok dříve k nám Míša (anglicky se píše Misha) přijela za svou přítelkyní Dádou, která tou dobou u nás žila a pobyla s námi pár dní. Příjemná, milá a nenápadná dívka. Kde by mne tehdy napadlo, že jednou z ní bude nejslavnější český musher Aljašky! Dnes žije ve městě Willow a už zdaleka není začátečníkem v tomto tvrdém a osamělém sportu.

Její první závod byl Henry Hahn v roce 2000, roku 2005 dokončila závody jako The Serum Run, během dalších let Knik 200, Tustumena 200, Klondike 300 a Sheep Mountain 150.

Minulý rok se ve svém prvním Yukon Questu umístila sedmnáctá. Byl to adrenalin pro všechny, kdo jí fandili, protože po cestě se jí utrhl pes a rozhodl se, že poběží zpátky. Nedalo se nic dělat, nemohla bez něho pokračovat. Seděla na saních, sledovala, jak ji předjíždějí závodníci, co byli za ní a byla zdrcená. Kupodivu – zázraky se někdy dějí. Po šesti hodinách beznaděje se objevil musher sice z jiného závodu, probíhajícího současně, ale měl ve svém týmu zapřaženou její fenku! Omlouval se, že to byl jediný způsob, jak ji mohl dopravit.

Míša jede letos s několika novými psy, ale nejvíc spoléhá na svého nejlepšího vedoucího psa Riota, který s ní jel na této trati již loni a má zkušenost s nejhorším strmým úsekem na cestě – všemi obávaným Eagle summitem.

Zatím jede dvacátá, v tomhle nejtvrdším závodě světa je ale vítězem každý kdo dojede, nejen ti, co se umístí na prvních místech. Zvlášť, když je to žena.

Mývala Kennedy

 

Foto týdne

Jste náš host číslo

9741266

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz