STO JAKÝCH KILOMETRŮ ?

V sobotu 27. března byla zahájena každoroční turistická akce 100 jarních kilometrů, kterou pořádal VST  VM ČSTV Praha. První úsek vedl brdskými stezkami. Stal jsem se nahodilým pozorovatelem, neboť s několika kamarády  jsem tu sobotu a neděli pobýval na Plešivci.
To, co jsme viděli,  bylo otřesné. Neobložená opuštěná žhavá  ohniště, od nich přepálené kořeny živých stromů ( konkrétně na Čertově kazatelně), školáci otloukající si na památku kladívkem  kameny Čertovy kazatelny, plno odpadků v okolí trasy, otepi čerstvě ulámaných zelených větví v rukou zejména starších turistů, široké vyšlapané cesty přes mladé porosty, které se už z té pohromy asi nevzchopí, sprosté chování některých, když jsme se  je slušně snažili upozornit, aby neničili přírodu.
V sobotu večer jsem mluvil  na hřišti u Lhotky  s několika organizačními pracovníky  pochodu. Chápavě pokyvovali hlavami, ale víc udělat nemohli. Také nedávám vinu za tu spoušť pořádající organizaci. Chci jen říci, že mnozí turisté, kteří pochopitelně říkají, že mají rádi přírodu, by měli hodně nad svým chováním venku uvažovat. A taky se obracím na kamarády dálkoplazy, aby se víc dívali,  jak se chovají ti, co jdou s nimi a nehleděli jen na ušlapané kilometry.                                                                                

NEZAPOMENUTELNÝ  ZÁŽITEK

Tuto neděli jsme byli venku. Jdeme strání nad malou vesničkou na Vysočině a jsme jako omámení. Ještě minulý týden  jsme tady obdivovali nádherný svah, porostlý  místy vysokými jalovci  a malými borovičkami. Ale dnes ! Svah se černá spálenou trávou a sem tam stojí ohořelý jalovec. Neopatrný rekreant vypaloval loňskou trávu u své chalupy. Nejenže je zničena veliká krásná stráň, ale zahynula i spousta drobných živočichů, kteří nestačili utéci. Žádná „ jiná“ škoda však nebyla způsobena, a tak se vlastně „vůbec nic nestalo“.

ASOCIACE

Stáli jsme na nádraží jako obvykle, celá silná čtyřka. Pihovatý Prcek, jeho opak Čára, kudrnatý Hezoun a malý, zavalitý pořízek, kterému říkali Pračka. A právě on byl na vině, že začal ten dialog.
„Pračka, to bude asi pěknej ten…Hotovej vrah!“ řekla z ničeho nic vedle stojící paní, která z útržku rozhovoru zaslechla Pračkovu přezdívku. „ To jméno mluví samo za sebe.“
Neříkal jsem nic, prohlížel si čtyřku  a přemýšlel o původu přezdívek. U Prcka a Čáry je to jasné, Hezoun je opravdu hezký kluk  s modrýma očima. Ale Pračka ? Pračka mi nejde do hlavy. Že by opravdu vybílil, co se dá ?
Kluci se pošťuchovali, smáli se, a pak Prcek povídá: „ Milá paní, to máte tak. On Pračka není žádný hrdlořez – jen má smůlu na jméno. Víte, on se vlastně jmenuje Milan. Milan Straka.  A ze Straky jsme mu začali říkat Pták. Z Ptáka se stal Pták Rosomák, z Rosomáka Romo, to jsme si spojili Romo Fulnek – a posledním produktem je zatím Pračka…“
Kluci se chechtali, já s nimi, jen paní trošku rudla. Jsou to fiškusové, říkám si, blaženě nastupuji do vlaku, ale stejně mám chuť se jich zeptat, proč mi říkají Mláto…

CHLAPCI ČISTÉHO SRDCE

Je tomu již více než třicet let, ale stále znějí hlasy dávných kamarádů pod staletými smrky
Zlatého dna. Alespoň nám, účastníkům  pietní vzpomínky v tomto tradičním brdském kempu, se to tak  vždy první červnovou neděli zdá, zaposloucháme-li se do ticha lesní samoty, tolik milované těmi, co odešli. Zas je tu vidíme – vyznavače trampingu, vyvržence společnosti, kamarády, kteří nejezdili do přírody z módy, ale pro krásu západů slunce, jiskření hvězd, družnost u táborových ohňů. Lidi, kteří tu prožívali čas velkých přátelství. A kolik z toho zbylo, když do jejich životů vpadla válečná léta ! Tady na Brdech, stejně jako jinde, zareagovali přehlížení trampové okamžitě na hrozbu fašismu.Pověsili romantiku na hřebík a šli, jak říkali,  „ do toho“. Zapojili se hned v prvních dnech  okupace do podzemního odboje, i když věděli, co je čeká, padnou-li do rukou gestapa. Šli a bojovali se zbraní v ruce na všech frontách, v partyzánských oddílech i v domácí ilegalitě.  Umírali za svou vlasteneckou činnost ve vězeních , na popravištích i na barikádách. Na to vše myslíme, když vzpomínáme na Zlatém dnu na umučené kamarády Packarda-Krska, Brochese-Brožka, Honzla,Feřteka a další kamarády z jiných osad po celé republice. Pod plackou s jejich jmény, při pietním ohni vzpomínáme s úctou jejich hrdinství. A zastaví-li se tu kroky mládí, kroky nových trampů, snad vzpomenou průkopníků táboření v přírodě, chlapců čistého srdce, kteří šli bez váhání hájit pošlapané lidství.                                                                           

KOLEM ZEMSKÉ  OSY

Úzké náměstíčko v Brušperku nás uvítalo písničkami Pete Seegera a přesně v osm jsme zahájili krásným místním slůvkem „ Včil!“ Na cestu nás vyprovázela havířovská skupina Boule písničkou Šlapej dál. Šlapali jsme tedy, obklopeni rozesmátými a dychtivými lidmi, překrásnou jarní přírodou  předhůří Beskyd. Míjeli jsme bílé a světle zelené stromy, mhouřili oči do sluníčka a drželi se hesla – Pojď, abys  šel, viděl a došel ! Když jsme  se odpoledne vraceli, v podloubí zpívala Boule, my symbolicky překračovali čáru  s označením Začátek a Konec a měli krásný pocit. Všechno klapalo a byla jsem ráda, že  i mé kamarádky , které se mi podařilo na jeden z těch našich pochodů vylákat, si  vzornou organizaci pochvalovaly.Pro to, i pro tu nezapomenutelnou atmosféru opálených a rozzářených tváří, puchýřů a odřených nohou vzkazujeme všem – ahoj příště !