Před sto dvaceti lety se narodil literát, levičák a tramp Géza Včelička, pozdější zasloužilý umělec, i když už podle všeho ne člen KSČ. Připomínáme si ho drobnou ukázkou z jeho díla.

Temný les šumí, ptáci jásají v korunách stromů na stráni svítí zlatá divizna. Po kmeni šplhá veverka, z dálky nám odpočítává léta žežulka a po silnici kráčejí čtyři pražští trampové.

Stanou na pasece. S gesty cowboyů, vaguerů a gaučů smeknou omšelá sombrera a Venca Čermák, zvaný Zelený Oušklebek, pronese historická slova:

„Tady to vypadá jako v Červeném esu!“

Mirda Tenký vulgo Kalahari, Pepík Vaněk recte Klondike a Jirka Pokorný alias Tocajgnac mlčky souhlasí a po způsobu zkušených prospektorů si otřou svá staromladá oznojená čela.

Jeden z nich se sehne, složí svoji tornu do trávy a pomocí větviček a zápalek zažehne oheň. I druzí se zbaví výzbroje a výstroje, lehnou si naznak, kouří lulky značka „Peterson“ a dívají se s nemluvnou a drsnou vážností do bledého nebe.

Neboť: my nejsme jinoši z Prahy!

Jsme účastníci rushe z let osmdesátých a putujeme do Yukonu a do Dawsonu, chtějíce tam koupit zlaté kutiště. Jsme Kanadská jízdní červená, pronásledující koněkrady.

Jsme koněkradové, prchající před Kanadskou jízdní Červenou.

Jsme peoni z bavlníkové bolivijské čakry.

Jsme cestovatelé. již proputovali jihoafrickou poušť Kalahari, a kteří lovili krokodily na jezeře Tanganjika.

Jsme hlídači hovězích stád z dobytkářské estancie ve Venezuele.

Jsme boxeři z rvaček všech filmových taveren.

Jsme mexičtí desperados s ponchy kolem ramen a se šátky zákeřníků na ústech.

Jsme vrhači lasa, nožů a ocelových pohledů.

Jsme Garry Cooperové, Harry Careyové, Clarc Gableové.

Jsme hvězdné nebe Kalifornie, studánka na úpatí Kordiller, pádící stádo aljašských sobů.

Jsme revolverový dým, zlověstný úsměv v chlapácké tváři, dusání kopyt strakatých mustangů...

Chlapci pijí zředěný rum a znovu si nacpou lulky. A po náruživé poradě, propletené nezapomenutelnými slovy rozhodnou se vyslati prospektora Vencu Tokajňaka k poříčí řeky Saskačevan, aby zakoupil od tamějšího šerifa pozemek pro ranch.

Zlatokop a lovec se tedy rozloučí s druhy válečným zaržáním Irokézů a odejde k starostovi do Paťaté Lhoty nad Berounkou, od něhož převezme flek na boudu neboli pozemek, na němž bude stát weekendový domek, jenž se zaregistruje do obecních lejster jako „číslo sedumnáct“.

A pak to začne.

Zvukové efekty kladiv, nadšené údery stavby, šoupání prken po vejvratech, upocené volání hej rup, třeskot latěk, zatloukaných do spárů fošen, šustot nadehtovaného papíru, (divizna je o půl metru delší) - ještě mech do štěrbin, a - naše malá dobrá zlatá chata je hotova. Nezbývá, než pověsit na střechu stromeček s fábory a chýši bud pojmenovat

ROCKY MOUNTAINS nebo SKUČÍCÍ SOSNA V MĚSÍČNÍM ÚDOLÍ NAD MRTVOU PEŘEJÍ.

Osada je hotova. Je pořádán potlach s olomouckými homolkami, zapíjenými višňovkou, a jiné kanadské žertíky.

Poté Venca Tokajňak, majitel nové boudy, tuto opět narovná a opraví, neboť se poněkud naklonila pod tíhou potlašných radostí.

Složí ruce v klín a zdá se mu, že jaksi osiřel. Je rozsteskněn a nezřízeně pije a pracně se naučí.na fungl novou kytaru akord C dur.

Načež Venca, Mirda, Pepík a Jirka dají opět hlavy dohromady a znovu si počnou šuškat. Šuškají tak dlouho, až vyšuškají trampskou píseň, podbrnkávanou na kytaře Vencou Tokajňákem.

Seňorito, seňorito,

k srdci mému vy necito...

Tak vznikne TOPS, Trampský osadní pěvecký sbor, jenž za tichých modrojasných nocí dává vznášet se svým songům nad temné mlčenlivé lesy.

Konečně se jedenkrát, zaplaťpámbu, odehrá na osadě událost!

A hned po té událost číslo dvě: Jirka se oženil a přestal jezdit na osadu!

Událost číslo tři: Venca se pohádal s Mirdou a s Pepíkem, po kteréžto hádce ho chlapci opustili a jezdí nyní jinam...

To popudí Vencu do té míry, že napíše křídou na zadní stěnu své chaty: „Mirda a Pepík jsou krysy!“

Osaměl.

Aha! Zdá se, že samota byla onou věcí, kterou potřeboval! Samota: nezbytný inventář k trampské náladě.

Sám a sám,

samoten putuji nocí tmou...

nebo

Jen já a můj stín

spolu bloudíme sami

kamsi na sever

životem zlým...

Hle, kolik nových možností se otvírá! Lze žalovat na osud, na samotu a na pustinu, lze zpívat o osamělé hvězdě, o neurčitém a nevýslovném smutku a o nesplněné touze.

Ach, život je pes, haf, haf !

Venca je tklivý a nyvý, roztěkaný. Všechno mu zhořklo a všechno proti němu kulo pikle, ani ten vesnický hospoda už nechce nalejt na sekeru. Člověku nezbývá, než chodit po lesích, hledat houby a houby najít. A v nenáročném zoufalství otloukat si hlavu o borovice.

A pak si zase pro změnu nacpat lulku.

Zfalšovaný akord C dur se střídá s nostalgickým pukáním dýmky.

Opět nové dobrodružství: Venca někde sehnal staré kinematografické plakáty, rozdělal mouku s vodou a v přehršli překypující fantasie proměnil. chatu ve foyer biografu. Vizte, jak tamto v rohu ujíždí Tom Mix před bandou lotrasů, v náruči drže omdlelou farmářku. A nad prostřední rechnou se naklání Greta Garbo a šeptá Ramonu Novarrovi své rozhodné slovo.

Venca, zdivočen a rozběsněn těmito obrazy, promění se náhle v trapera a jde lovit pumy, to jest veverky.

Chytí jednu, počká si, až s ní vyskákají blechy, stáhne ji a zrzavý skalp si pověsí nad lůžko. Dívá se.na ni chvíli,se zájmem a se zálibou, zazívá, ztichne, zatočí palci v klíně, a – zase je v téže jámě nudného ztrnutí. Jenom skromná sensace písniček, dýmky a ohnivé vody je obohacena o zrakové vzrušení přeludných kinoplakátů.

Však přes to hlava klesá stále níže do ramen, stále větší počet strun je na kytaře zpřetrháván, stále častěji zívají Vencova ústa.

Jednou se však otevrou dveře a na prahu jeho boudy stane – děvče... – Jeho vlastní, vlastnoruční squaw. Přišla, aby mu v jeho·wigwamu uvařila, aby s ním něžně zpívala písničky, pochválila romantiku plakátů. pohaněla zápach dýmky a osladila samotu černých nocí.

A život jde dál.

Lesy šumí stejně.

Potůček bublá jako vždy.

Každé soboty natáhne Venca Čermák-Tokajňák kanadky, opustí kleté bahno velkoměsta a zaleze do lesa. Zahoupá se krokem drvoštěpa a vstoupí do nirvany jež obsahuje dýmku, grog, kytaru a squaw.

Občas navštíví nějaké známé, aby obhlédl jejich a pochlubil se krásou své chaty. O trampském potlachu vystrčí vždy svoji vlajku, na svoji boudičku nedá dopustit, osada stará je naše máma, lesy šumí, potok bublá, i ta divizna už zase povyrostla, jenom já nic, já jsem nedoznal změny, ať žijí trampští chalupníci, kytara a ty patří do chaty! Nic se neudálo, jenom jsem ztratil kolík od sladkýho dřeva a troubel.od fajfky. Ať žije

moje malá chata pod kaňonem,

tam s mojí zlatovlasou lejdy,

tam ukryjem se naposlejdy,

ááámen.

 Jevany 1928