František Dostál

Rychlostí blesku se po celé republice rozšířila zpráva o úmrtí známého pražského fotografa Františka Dostála. S naším světem se rozloučil k lítosti svých blízkých i dlouhé řady přátel 5.prosince.

Františka si díky jeho neobyčejně rozsáhlé a nevšední fotografické tvorbě přisvojují nejen fotografové, ale samozřejmě také Pražané a stejně tak i trampové, do jejichž světa neoddiskutovatelně patřil, a jehož různé podoby dokázal skvěle zachytit svým fotoaparátem. Byl  mistrem nevšedních příběhů všedních dnů, dovedl zachytit výjimečný náboj situace v tu pravou chvíli. Jeho fotopříběhy byly někdy veselé, jindy smutné i dramatické, ale vždy originální a neopakovatelné. Nikdy své snímky nearanžoval ani neupravoval – vždy jen s neobyčejnou intuicí v pravou chvíli dokázal zmáčknout spoušť. A stejným způsobem fotografoval i slavné osobnosti, aniž to působilo strojeně.

I přes pozdější kratší odskoky k barevné reportážní fotografii zůstával věrný černobílému provedení svých snímků, které jej v podstatě charakterizují jak na domácí, tak na zahraniční fotoscéně. 

Narodil se 21.července 1938 v Praze, jejíž ulice, uličky a zákoutí nesčetněkrát zachytil objektivem svého fotoaparátu. Vyrůstal ve skromných rodinných poměrech. Jeho maminka pocházela z jižních Čech, z Vodňanska, kam se také pravidelně vracel - za vzpomínkami, za krásou krajiny i za historií místa. Studium na strojnické průmyslovce jej víceméně předurčilo k práci v pražské konstrukční kanceláři obráběcích strojů Škoda Plzeň, kde pracoval až do odchodu do důchodu. Tady se také sešel s textařem a básníkem Pavlem Vrbou, který se zapsal do okruhu jeho dlouholetých přátel. Nikdy se ale nedal zlákat na profesionální dráhu fotografa, fotoreportéra, třebaže dostával řadu výhodných nabídek. Chtěl zůstat svým pánem a fotografovat jen to, co sám uzná za vhodné. A navzdory tomu patřil k fotografům s největším počtem publikovaných snímků.

Praha byla nejčastějším námětem jeho záběrů, a proto také řada vydaných knih s Františkovými fotografiemi byla věnována právě tomto městu – například Trvalé bydliště Praha, Praha ve společné péči obyvatel, Praha zezadu, Praha po sezoně, Toto město je k pronajmutí, Toto město je ke koupi a řada dalších. Jen pár roků před smrtí vydal knížku o rodných Vršovicích, což považoval za splacení svého dluhu této čtvrti svého mládí. Snad i proto jím založená fotoskupina začátkem osmdesátých let byla nazvána Město.

Méně známé byly pak jeho akty, přirozené, neprovokující – ty shromáždil v knize Jak jsem potkal Evy. Samostatnou zmínku si nesporně zaslouží knižní seriál Fotořečiště s textovými komentáři současného dění, problematiky moderní fotografie nebo se vzpomínkami na doby minulé, doplněné mnoha snímky z Františkova fotoaparátu. Ačkoliv původně plánoval jen krátkou sérii těchto oblíbených publikací, nakonec jich vyšlo na nátlak čtenářů dohromady dvacet. Celkem vydal víc než čtyři desítky knižních titulů, na dalších zhruba ve stejném počtu se podílel svými fotografiemi.

Ovšem od mládí se hlásil také k trampskému společenství a v tomto prostředí vznikla hromada neopakovatelných a jedinečných záběrů, které našly své místo v mnoha trampských časopisech a dokonce i v několika knihách. Vůbec nejznámější je kniha Letní lidé, která pro zájem čtenářů vyšla  i v druhém rozšířeném vydání. Většina záběrů tohoto seriálu pochází ze Sázavy, ze Zlenic, kam se František rád a často vracel. A to i později v pokročilém věku, mimo jiné díky obětavé partnerce Aleně Vykulilové, která je rovněž známou a úspěšnou fotografkou. Neměli bychom opomenout ani fakt, že byl čestným členem osady Bonako, která se objevuje i na jeho fotografiích. Některé ze snímků byly pak rovněž použity v sériích pohlednic a téměř ihned se staly sběratelskou záležitostí.

V pokročilejším důchodcovském věku se k jeho Múzám přidala i Paříž, které věnoval nejen pár výstav, ale i nevšedně pojatou fotoknihu.

Existují ovšem i záběry, kterých si nadmíru vážil a které pro něho znamenají víc n ež ty ostatní. K nim náleží například snímek někdejšího papeže Jana Pavla II. Předcházela tomu zajímavá zářijová setkání sportovních vozíčkářů na Bílé Hoře, kam František pravidelně jezdil už několik let před sametem. Mnozí z nich se stali Františkovými přáteli a figurují i na řadě jeho snímků. Po závodech se obvykle účastníci sešli v hospodě U Holečků, kam prý chodíval i Julius Zeyer, když byl v Praze. Po listopadovém zvonění klíčů, když se plánovala účast na mši v chrámu svatého Víta a audience u papeže, dostal František na starost jednoho z vozíčkářů a stal se jeho asistentem. A tak se František po schválení kardinálem Tomáškem dostal do samé blízkosti papeže a mohl pořídit jeho unikátní snímek.

Ovšem František se prezentoval nejen v knihách a časopisech, ale i na výstavách, ať už sólových nebo společných, na domácí scéně i v zahraničí, dokonce i v zámoří. Těch měl na kontě víc než patnáct stovek a v posledních letech už odmítal i vysloveně lukrativní nabídky. Již předtím byl poctěn řadou ocenění a uznání, například medailí Sic itur ad astra, stal se rovněž členem prestižní americké společnosti The Lihter than Air Society.  K jeho sedmdesátinám mu pak byla udělena Cena Ministerstva kultury ČR za celoživotní přínos pro českou fotografii.

František Dostál byl nejen plodný fotograf, ale také autor mnoha článků – polemických, vzpomínkových, kritických i odborných. Sám sebe označoval za pouhého prostředníka, který pomocí fotografií zachycuje pro ty, kteří chtějí vidět, i pro ty, co přijdou po nás, veškeré stránky a barvy života kolem nás. A to dokázal bezesporu naprosto jedinečně...

Úvodní foto: fb Františka Dostála