Nechci Jeňýka zmačkat do jednoho slovníkového hesla, kterých jsem si pár našel. Encyklopediím ale nic jiného nezbývá – zmačkat a definovat. Nejlépe ale nemít tolik chyb, jako ty na internetu.

Akademický malíř Jan Antonín Pacák vystřídal v roce 1965 v řadách Olympiku za bicími Frantu Ringo Čecha, kterému ovšem v branži nikdo Ringo neříká. V branži je Ringo jeden – ten z Liverpoolu, což ale nesnižuje malebnost Františkova činění. Jeňýk vstoupil do legendární sestavy kapely, volného pokračování průkopnických činů poděbradských studentů ČVUT Petra Kaplana a Pavla Chrastiny. Byli to praotci českého bigbítu, stejně jako jejich první československý zesilovač zvaný Samuel. Studenti slaboproudé elektřiny ho dokázali vtěsnat do cestovního kufru. A sami se nazvali Samuels.

 V Olympiku, který pak Kaplan založil a za neobvyklých okolností ho v roce 1963 vystřídal Petr Janda, v tom slavném období postupně hráli baskytaristé Pavel Chrastina, Jan Hauser, Ladislav Chvalkovský, na kytary Pete Kaplan a Jiří Laurent, na saxofon úžasný Míla Růžek, na klávesy Jaromír Klempíř, zpěváky byli Pavel Sedláček, Pavel Bobek, Yvonne Přenosilová. Plejáda dalších tehdejších hvězd s Olympikem spolupracovala – Karel Gott, Eva Pilarová, Naďa Urbánková, Miki Volek, Věra Křesadlová, Josef Laufer...

Jeňýk se projevil v několika písních i jako zpěvák – ve slavné Bon soir madmoiselle Paris, nebo Strýček Jonatán. Vzpomínám si, a vy jistě také, jak při jednom z výročí Olympiku v pražské Lucerně ztrémovaný Pacák s červeným šátečkem na krku nasadil Bon soir trošku vedle. Jak říkají muzikanti -  o čtvrt cihly. Už to nikdy nedotáhl, v průběhu písničky to jde těžko.

Honza Pacák odešel z kapely v roce 1971, ale s hudbou rozhodně neskončil. Spolupracoval na deskách i živých koncertech Spirituál kvintetu – jako hráč na štěrchátka, píšťaly, foukací harmoniku, flétny... Poslední léta hrál s Ivanem Mládkem v jeho televizních řachandách.

Petr Janda jednou řekl na adresu Jana Pacáka – no, moc muzikální nebyl. A kapelník Spirituál kvintetu a hudební vědec Jiří Tichota v zápětí v jiné souvislosti ocenil Jeňýkovo hravé muzikální cítění.

S odchodem Jeňýka, Pavla Chrastiny, který jde studovat na FAMU, a dalších končí legendární období Olympiku, jenž ovšem trvá dál. Později se mu začíná říkat Obzina band.

J.A.Pacák byl také výtvarníkem festivalu Porta. Mimořádně si rozuměl s duchem festivalu, jeho výprava byla veselá a chytrá. V amfiteátru plzeňského Lochotína si nakroutil knír a prohlásil – Veselý malíř, veselé obrázky.

V roce 1996 jsme s Kobrou domluvili spolupráci s Malostranskou besedou, geniálně vedenou Robertem Radostou. V redakci časopisu ...And You, který jsem tehdy vydával a Kobra v něm pracoval, jsme začali do Besedy připravovat vlastní pořady. Vlastní neobvyklé pořady. Dali jsme třeba dohromady na jedno jediné vystoupení legendární Tyátr písničkářů, folkový klenot počátku 70. let. Nabídku přijali všichni zainteresovaní – Mirek Kovářík, Jaroslav Hutka, Vladimír Merta a Vlastimil Třešňák, přestože spolu jinak většinou nemluvili. Hutka s Mertou se navíc právě soudili o nějak špatně proinvestovaný milion korun.

Jednou večer jsme se pěkně zchrastili s Pavlem Chrastinou, který se vrátil z emigrace v Austrálii a později v Kalifornii v USA. Pavel se v zámoří živil filmařinou, kterou skutečně na pražské FAMU vystudoval. Tehdy vznikla domluva, kterou si Pavel druhý den moc nepamatoval – že v Malostranské besedě vystoupí legendy československého rock´n´rollu.

Následovala památná schůzka v salonku tehdejšího Euroklubu, nyní Divadla Radka Brzbohatého v Opletalově ulici v Praze. Od Humpolce, kde žil na statku, přijel Pete Kaplan. Z Měchenic Honza Pacák. Chrastina už byl načatý, Kaplanovi to nebylo proti mysli, velmi váhal Pacák.

„Já vím, jak to bude“, řekl Kaplanovi. „Ty budeš mít koženou bundičku do pasu a budeš mi nadávat, jak to hraju!“

Jeňýk měl samozřejmě pravdu. Rock´n´rollové standardy mají svou klasickou podobu, a ta se respektuje. I Pavel Chrastina měl problém. Neměl kytaru a dvacet let na žádnou nehrál. Tehdy pronesl Pete Kaplan: co se jednou naučíš, nikdy nezapomeneš. Nabízel jsem Pavlovi na rozcvičení některou ze svých kytar, ale od Humpolce znovu přijel rezolutní Kaplan a s Chrastinou šli obcházet prodejny hudebních nástrojů.

Pavel Chrastina s Mefistem pak jistou dobu hrával a několikrát prohlásil v médiích – do muziky mne vrátil můj přítel Fedor Skotal. Myslím, že také říkal šéfredaktor. Měl jsem z toho radost a mám dodnes, jeho basové figury jsou jedinečné - a koneckonců to tak opravdu bylo.

Těch rock’n´rollových večerů v Malostranské besedě bylo několik. Připojili se zpěváci Pavel Sedláček, Viktor Sodoma, saxofonista Míla Růžek a další legendy. Poslouchal jsem ten nářez ze zákulisí a pak se na to ještě šel prodrat do narvaného sálku Besedy. Strhující Pacák. Standard nestandard hnal tu sestavu legend v úžasném tempu dopředu.

Dokonce jsem tehdy uvažoval o koncertním turné legend českého rock´n´rollu a na doporučení oslovil údajně šikovného manažéra Oldu Říhu z Katapultu. Odpověděl mi – a proč bych to měl dělat?

Jeňýk snesl z půdy domu v Měchenicích bicí soupravu a postavil ji v obýváku. Honzova manželka Jana tehdy řekla – tohle jsem měla celé mládí, a teď to budu mít celé stáří. Bohužel ta úžasná ženská neměla pravdu.

Návrat na hudební scénu si Jeňýk Pacák rozmyslel. Zato dělal krásné věci z keramiky, kterou jezdil pálit snad do Staré Role, kde se tomuto řemeslu vyučil. Tu keramiku pak pokreslil veselými obrázky. Bylo to nádherné – a nikdo to nechtěl.

Jan Antonín Pacák podlehl akutnímu útoku leukémie a zemřel v těsně nedožitých šestašedesáti letech. Teď by měl rovných osmdesát.