Mirek Kovářík

Čtvrtého března uplyne rok od okamžiku, kdy nás ve věku 85 let opustil PhDr. Mirek Kovářík. Následující řádky jsou takovým malým ohlédnutím za nevšední postavou na české literární scéně.

 Básničky patřily do spektra mých zájmů od raného dětství, a tak se v podstatě logicky v pozdějších letech moje kroky v tomto směru zákonitě protly s cílenými aktivitami Mirka Kováříka, který tlačil moderní české poezii káru vytrvale a systematicky už po profesionální linii. Tenkrát to pro mne byl jakýsi celkem zajímavý, ale mně na hony vzdálený pán, který se upsal lehkonohé Múze Poezie, hlavně po interpretační a propagační stránce. Nesmírně jsem si tohoto nevšedního a trochu zvláštního človíčka vážila a byl pro mne jasnou ikonou na tehdejším literárním poli.

Přelomem ve vztahu k tomuto oduševnělému propagátorovi poezie a vstřícnému pedagogovi bylo mé setkání v zázemí Porty a následně dalších folkových pořadů, kde působil také jako konferenciér. Mirek se sice dokázal neuvěřitelně vcítit do řádek básní celým srdcem a při přednesu vlál po jevišti jako motýl unášený větrem slov,  neváhal si s mikrofonem v ruce kleknout a téměř se dotýkat čelem podlahy, ale v osobním kontaktu – alespoň ze začátku - si zachovával lehký odstup. Roztával teprve při širších rozhovorech o jeho oblíbených básnících, jako byl Orten, Zábrana, Kolář, Blatný a další, nebo při probírání veršů mladých talentů, kterým se snažil pomáhat v jejich růstu. A to nejen ve svých pořadech Zelené peří, s nimiž jezdil kromě Prahy také do Brna, Českých Budějovic a dalších měst.

Moc ráda jsem poslouchala tyto programy i na rozhlasových vlnách, stejně jako jeho Dobré jitro, sledovala jsem jeho články v Literárních novinách a Tvaru – byly tak nějak jiné, jako by mluvil jiným, ale pro nás srozumitelným jazykem... Do krátkého výčtu patří nesporně i jeho pořad s názvem Poetické nocturno. A pokud se vrátím ještě víc do minulosti, vybavuji si ve druhé polovině šedesátých let, v době mého plzeňského působení, jedinečnou příležitost poznat také litvínovské Docela malé divadlo, které pomáhal založit a kde také působil. Ale teprve hodně dlouho poté jsem zjistila, že Mirek v mládí verše také psal, a to pod pseudonymem Jiří Kott. Vydával je v padesátých letech v samizdatu, což mi bylo velice blízké. Ale až po Sametu, v roce 2014, vyšel výbor z těch sbírek pod názvem Ovoce noční. 

Ovšem Mirkovým největším a nezpochybnitelným favoritem byl básník Václav Hrabě. Uspořádal z jeho literární pozůstalosti k vydání několik básnických sbírek jako třeba Blues v modré a bílé nebo Blues pro bláznivou holku. Jeho verše přednášel nejčastěji. Jako by s předčasně odešlým básníkem srostl přes švy jeho veršů, jako by vstřebal jeho řádky celou svou křehkou duší. Mirkův specifický styl recitace, kterou on ale recitací vůbec nenazýval, byl zvlášť u těchto veršů doslova citovým gejzírem hlasu a pohybů. Milovala jsem jeho hektický přednes a je mi líto, že už ho nikdy neuvidím na portovním nebo jiném pódiu se širokým rozmáchlým gestem,  jako kdyby zval všechny vnímavé posluchače do svého nevšedního světa POEZIE...