Áda Vodrážka s kanadskou manželkou Jacgueline

Sto jedenáct svíček by bylo letos zaplálo při vzpomínce na jubileum Ády Vodrážky, někdejšího člena legendárních Westmenů a autora jedné z nejpopulárnějších trampských swingovek, kterou známe pod názvem Šilhavý mariňák. Tahle písnička se rychle rozšířila mezi vyznavači kouřových signálů, ale bez problémů přeskočila i na oficiální pódia a kotouče tehdejších černých vinylových desek.

Áda se narodil v roce 1912 jako nejmladší dítě vyhlášené pekařské rodiny. Ta si svůj pekařský erb držela po celé generace přes dvě století. Takže zákonitě role pekaře a cukráře přešla i na Ádu, jehož šikovné ruce ho pak po téhle ranveji zanesly až do Rakouska. V pekařském cechu se mu dařilo, takže si mohl dovolit sedlat své četné koníčky, k nimž patřilo závodění na motorkách, ale také volejbal a fotbal, ve kterých byl rovněž úspěšný. V době války, která prověřila charaktery lidí, se zachoval jako statečný člověk - po nocích totiž pekl načerno z „ušetřené mouky“ chleba pro potřebné.

Jako většině kluků mu nebyla cizí ani touha po romantice a dobrodružství. Výlety do přírody, rybaření a plavba na kánoi však nestačily naplnit jeho sny, takže jako další stadium následoval - tramping. Áda vlastně patřil k průkopníkům téhle zelené vášně, kterou bok po boku doprovázel i silný vztah k hudbě. Klasické hudební vzdělání, které se mu snažil zajistit otec, však odmítl, na rozdíl od bratra Jaroslava, který se stal uznávaným koncertním pianistou. Áda se věnoval kytaře, která se víc hodila k jeho toulání… Nejenže se sám naučil hrát, ale skládal i vlastní písničky. Byl houževnatý, měl úžasnou výdrž, ale také obdivuhodnou paměť jak na hudbu, tak na texty. Mimo jiné byl také skvělým vypravěčem a showmanem, což dokázal mnohem později zúročit i účastí v oblíbeném americkém televizním pořadu 70.let – The Gong Show. A chybělo jen maličko, aby dosáhl na první příčku.

Ale vraťme se k Ádovým mladším rokům. Jako u většiny i u něj euforickou radost z osvobození vystřídalo pak zklamání z komunistického nástupu, takže koncem 40.let ilegálně opustil republiku. Nějaký čas strávil v utečeneckém táboře v Itálii a když přišla nabídka na odchod na Nový Zéland nebo do Kanady, vybral si onu druhou možnost. Zakotvil v Ottavě, kde pracoval jako pekař a pilně se učil anglicky a francouzsky. Ve volných chvílích se náruživě věnoval rybaření. Toužil ale po divoké přírodě, a tak se za čas odebral na sever Britské Kolumbie, kde se živil jako kuchař. Místo cukrářského šéfa, které mu osud přihrál, ho zavedlo do národního parku v Laurentide. Následovala série úspěchů v soutěžích s pečením dortů a cukroví, ale také v sochání z ledu. Tady se  seznámil s mladou číšnicí Jacgueline, se kterou se pak oženil. A o tři roky později se už přemístili do dalšího národního parku - Bannfu, kde se Áda stal cukrářským mistrem v hotelu Timberline. Ádovi se v Bannfu moc líbilo, ale život a toulavá nátura ho v roce 1958 zavály úplně jinam – do Toronta. Tam se jim narodil syn Eda, jehož Áda systematicky vedl nejen k vytrvalosti, ale i k různým druhům sportu, a to se Edovi v životě mnohokrát velice hodilo.

Ani v Torontu však Áda nevydržel. Když Eda dosáhl předškolního věku, naložili svůj majetek do malé dodávky a všichni tři se vydali do slunné Kalifornie. Malý domek v San Fernando Valley, kde Áda pracoval jako šéf cukrárny v hotelu Sportsman´s Lodge, se stal už jejich stálým domovem. Tady ho navštěvovali přátelé a příznivci z různých míst světa, i ze staré vlasti. Áda totiž nejenže nepřerušil své staré vazby, ale okruh svých kamarádů ještě rozšiřoval. Věnoval se široké osobní korespondenci, experimentoval s fotografováním a jeho snímky, stejně jako jeho články, se objevovaly na stránkách novin a časopisů a nezřídka bodovaly v různých soutěžích. Nezanedbával však ani svou věrnou kytaru a hudbu samotnou. Vzpomínám si, jak mi kdysi dávno poslal kazetu s nahrávkou jeho Šilhavého námořníka v různých provedeních - od typického swingového pojetí přes folkovou verzi až po podání klasickým komorním tělesem. A navíc podlehl i dalšímu koníčku – sběratelství, zaměřenému především na hudební nástroje a staré fotoaparáty. 

Typické pro tohohle houževnatého chlapíka bylo nejen přátelské porozumění, laskavý humor a osobitá recese, ale i jeho bezelstné nadšení pro všechno, co vonělo kouřem táborových ohňů, větrem dálek a znělo kytarovými strunami.   

 Zemřel krátce před svými devadesátými narozeninami, odešel tiše a nenápadně. Ale jeho písnička o šilhavém námořníkovi žije dál u našich ohňů, ve vlacích či trampských hospůdkách. A kdykoliv ji slyším, vzpomenu si na drobného šlachovitého Ádu s laskavým, šibalským úsměvem a širokým srdcem...

Foto: archiv autorky