North Carolina Ramblers
Dvacáté druhé pokračování rozhlasové Country pohody
Začátek 30. let otevřel po dlouhé době naprosto nečekaně a doslova dokořán prostor pro uplatnění nových aktérů na scéně americké country. Příčinou byla nejen podstatně větší hustota sítě soukromých rozhlasových stanic, a tedy i „spotřeba muziky“, ale paradoxně i velice těžké období, jímž procházela americká ekonomika, včetně gramofonového průmyslu.
Křivka prodeje jednotlivých katalogových titulů začala strmě klesat a v dohledu nebyla nejmenší naděje, že se její pád zastaví. Proto začali všichni vydavatelé, zejména na nahrávání, ale rovněž na honorářích, pořádně škudlit. Peněz, které tehdy dostávali zpěváci a muzikanti za pořízení snímků, nebylo ani předtím přespříliš a tantiémy z prodeje, pokud si je někdo vydupal, byly ještě legračnější. A tak nebylo divu, že když to najednou začalo být ještě horší, většina z aktérů, jejichž popularita nepřeklopýtala rámec sousedních okresů, se prostě vytratila někam jinam. Ale největší prostor pro nové countrymany otevřely dvě po všech stránkách doslova mimořádné skupiny z rodu nejslavnějších „string bandů“, které právě v úvodu 30. let překročily svůj zenit a bez velkých ovací i bez velkých výčitek ukončily svoji činnost.
V prvé řadě to byla skupina North Carolina Ramblers, populární zejména v oblasti Západní Virginie a Severní Karolíny, která se objevila poprvé ve studiu značky Columbia 27. července 1925. Tehdy vznikla také její nejúspěšnější nahrávka „Don´t Let Your Deal Go Down“. Ústřední osobností skupiny, jejíž repertoár tvořily ve velké většině reminiscence na hudbu vaudevillu a tradici ragtimu, byl první slavný pětistrunný bendžista, osobitý zpěvák a notorický opilec Charlie Poole (22.3.1892 – 21.5.1931), jemuž v začátcích dokonale sekundovali houslista Posey Rorer s kytaristou Normanem Woodlieffem. Je dodnes záhadou, jak se vytrvale opilý Poole dobral k doslova mimořádně uhlazenému až akademickému výrazu, v němž naprosto chybí v tehdejší country nezbytná spontánnost. Na jaře 1931 dostal Poole lákavou nabídku z Hollywoodu, ale zemřel dřív, než si stihl koupit jízdenku do Kalifornie. S ním se ze scény vytratili i North Carolina Ramblers.
Druhým mimořádným aktérem, který nejspíš ovlivnil další vývoj americké country ještě podstatněji, byli The Skillet Lickers. Na rozdíl od North Carolina Ramblers, jejichž projev na gramofonových deskách i na pódiu byl velice odměřený a svým způsobem „vznešený“, The Skillet Lickers byla skutečně bujará venkovská parta hrající s obrovským fortelem. A také s mimořádnou invencí i rutinou. Jejím duchovním otcem byli houslista z Georgie James Gideon "Gid" Tanner (6.6.1885 – 13.5.1960) a slepý kytarista George Riley Puckett (7.5.1894 – 13.7.1946). Společně nahrávali už v roce 1924, ale teprve 17. dubna 1926, poté, kdy se k nim připojil houslista Clayton McMichen (26.1.1900 – 4.1.1970) a bendžista Fate Norris, se objevili ve studiu Columbie v Atlantě poprvé jako The Skillet Lickers. Jejich gramofonový archiv je úctyhodný. Obsahuje unikátní verze lidovek jako „Cotton-eyed Joe“, „Black-eyed Susie“ i „Cumberland Gap“, nebo „Soldier´s Joy“ i spontánní houslové brakdowny. Bez zajímavosti nejsou jejich úpravy minstrelských písní a pozoruhodně originálně působí, jako specifická gramofonová kategorie, i jejich dramatické hudební hříčky „playlets“.
Nahrávky, kombinující typicky obhroublý horalský humor se zkrácenými ukázkami jejich běžné gramofonové produkce, jejichž stopáž výrazně překračovala možnosti standardní desky, a proto pokračovaly na druhé straně. Absolutní rekord v tomto směru drží snímek „A Corn Licker Still In Georgia“, který potřeboval celkem 14 stran. Skupina, jejíž složení příležitostně rozmnožovali další muzikanti, nahrávala v průměru dvakrát ročně v Atlantě a za každou sérii (obvykle 10 titulů) dostávala od Columbie 1000 dolarů. Naposledy v sobotu 24. října 1931. Pak se vydali každý vlastní cestou. Bendžista Fate Norris zmizel dočista beze stop, Riley Puckett pokračoval dál jako sólista, Clayton McMichen založil partu The Georgia Wildcats, s níž doprovázel Jimmie Rodgerse v originální nahrávce „Peach Pickin´Time In Georgia“, Gid Tanner se v roce 1934 pokusil založit nové Skillet Lickers pro nahrávací frekvenci v San Antoniu, ale moc se mu to nepovedlo, a tak se vrátil na svoji farmu.
Obě skupiny představují vrchol éry venkovských hilbilly string bandů, které ovládaly tuto hudební krajinu koncem dvacátých a na samotném začátku třicátých let. Gramofonový svět tehdy nebyl o nic vlídnější než ten dnešní. Jakmile odešly ze scény, jejich desky okamžitě zmizely nejen z pultů, ale i z „živého“ katalogu vydavatelů. Až téměř po půl století je najednou začali objevovat historici a dodnes při zmínce o nich nešetří superlativy. Samozřejmě hodně přehánějí, ale pravdou je, že ve své době to byly opravdu jedničky. A vsadím se s kýmkoli o cokoli, že tenkrát jim to nikdo neřekl.