Dnes má svátek Soňa Zítra má svátek Taťána

North Carolina Ramblers

Dvacáté druhé pokračování rozhlasové Country pohody

Začátek 30. let otevřel po dlouhé době naprosto nečekaně a doslova dokořán prostor pro uplatnění nových aktérů na scéně americké country. Příčinou byla nejen podstatně větší hustota sítě soukromých rozhlasových stanic, a tedy i „spotřeba muziky“, ale paradoxně i velice těžké období, jímž procházela americká ekonomika, včetně gramofonového průmyslu.

Křivka prodeje jednotlivých katalogových titulů začala strmě klesat a v dohledu nebyla nejmenší naděje, že se její pád zastaví. Proto začali všichni vydavatelé, zejména na nahrávání, ale rovněž na honorářích, pořádně škudlit. Peněz, které tehdy dostávali zpěváci a muzikanti za pořízení snímků, nebylo ani předtím přespříliš a tantiémy z prodeje, pokud si je někdo vydupal, byly ještě legračnější.  A tak nebylo divu, že když to najednou začalo být ještě horší, většina z  aktérů, jejichž popularita nepřeklopýtala rámec sousedních okresů, se prostě vytratila někam jinam. Ale největší prostor pro nové countrymany otevřely dvě po všech stránkách doslova mimořádné skupiny z rodu nejslavnějších „string bandů“, které právě v úvodu 30. let překročily svůj zenit a bez velkých ovací i bez velkých výčitek ukončily svoji činnost. 

V prvé řadě to byla skupina North Carolina Ramblers, populární zejména v oblasti Západní Virginie a Severní Karolíny, která se objevila poprvé ve  studiu značky Columbia 27. července 1925. Tehdy vznikla také její nejúspěšnější nahrávka Don´t Let Your Deal Go Down“. Ústřední osobností skupiny, jejíž repertoár tvořily ve velké většině reminiscence na hudbu vaudevillu a tradici ragtimu, byl první slavný pětistrunný bendžista, osobitý zpěvák a notorický opilec Charlie Poole (22.3.1892 – 21.5.1931), jemuž v začátcích dokonale sekundovali houslista Posey Rorer s kytaristou Normanem Woodlieffem. Je dodnes záhadou, jak se vytrvale opilý Poole dobral k doslova mimořádně uhlazenému až akademickému výrazu, v němž naprosto chybí v tehdejší country nezbytná spontánnost.  Na jaře 1931 dostal Poole lákavou nabídku z Hollywoodu, ale zemřel dřív, než si stihl koupit jízdenku do Kalifornie. S ním se ze scény vytratili i North Carolina Ramblers.

 

Druhým mimořádným aktérem, který nejspíš ovlivnil další vývoj americké country ještě podstatněji, byli The Skillet Lickers. Na rozdíl od North Carolina Ramblers, jejichž projev na gramofonových deskách i na pódiu byl velice odměřený a svým způsobem „vznešený“, The Skillet Lickers byla skutečně bujará venkovská parta hrající s obrovským fortelem. A také s mimořádnou invencí i rutinou. Jejím duchovním otcem byli houslista z Georgie James Gideon "Gid" Tanner (6.6.1885 – 13.5.1960) a  slepý kytarista George Riley Puckett (7.5.1894 – 13.7.1946). Společně nahrávali už v roce 1924, ale teprve 17. dubna 1926, poté, kdy se k nim připojil houslista Clayton McMichen (26.1.1900 – 4.1.1970) a bendžista Fate Norris, se objevili ve studiu Columbie v Atlantě poprvé jako The Skillet Lickers. Jejich gramofonový archiv je úctyhodný. Obsahuje unikátní verze lidovek jako „Cotton-eyed Joe“, „Black-eyed Susie“ i „Cumberland Gap“, nebo „Soldier´s Joy“ i spontánní houslové brakdowny. Bez zajímavosti nejsou jejich úpravy minstrelských písní a pozoruhodně originálně působí, jako specifická gramofonová kategorie, i jejich dramatické hudební hříčky „playlets“.

Nahrávky, kombinující typicky obhroublý horalský humor se zkrácenými ukázkami jejich běžné gramofonové produkce, jejichž stopáž výrazně překračovala možnosti standardní desky, a proto pokračovaly na druhé straně. Absolutní rekord v tomto směru drží snímek A Corn Licker Still In Georgia“, který potřeboval celkem 14 stran. Skupina, jejíž složení příležitostně rozmnožovali další muzikanti, nahrávala v průměru dvakrát ročně v Atlantě a za každou sérii (obvykle 10 titulů) dostávala od Columbie 1000 dolarů. Naposledy v sobotu  24. října 1931. Pak se vydali každý vlastní cestou. Bendžista Fate Norris zmizel dočista beze stop, Riley Puckett pokračoval dál jako sólista, Clayton McMichen založil partu The Georgia Wildcats, s níž doprovázel Jimmie Rodgerse v originální nahrávce „Peach Pickin´Time In Georgia“, Gid Tanner se v roce 1934 pokusil založit nové Skillet Lickers pro nahrávací frekvenci v San Antoniu, ale moc se mu to nepovedlo, a tak se vrátil na svoji farmu.

 

Obě skupiny představují vrchol éry venkovských hilbilly string bandů, které ovládaly tuto hudební krajinu koncem dvacátých a na samotném začátku třicátých let. Gramofonový svět tehdy nebyl o nic vlídnější než ten dnešní. Jakmile odešly ze scény,  jejich desky okamžitě zmizely nejen z pultů, ale i  z „živého“ katalogu vydavatelů. Až téměř po půl století je najednou začali objevovat historici a dodnes při zmínce o nich nešetří superlativy. Samozřejmě hodně přehánějí, ale pravdou je, že ve své době to byly opravdu jedničky. A vsadím se s kýmkoli o cokoli, že tenkrát jim to nikdo neřekl.

 

Foto týdne

Jste náš host číslo

9519649

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz