Bradley Kincaid

Rozhlasová Country pohoda 18

Zatímco druhá polovina 20. let vymetla převážnou většinu rozhlasových stanic na okraj hudebního zájmu posluchačů amerického venkova a vynesla do sedel gramofonovou desku, období neomezeně panující krize tenhle stav velice snadno a dočista obrátilo. Ještě nedávní deskoví zbohatlíci už neměli tolik, aby rozhazovali za nahrávání novinek a přežívali pouze díky starým snímkům, které tak v katalogu přežívaly neuvěřitelně dlouhý čas. Příkladem za všechny je „Fatal Wedding“ z diskografie Bradley Kincaida z roku 1929, který katalog Sears-Roebuck nabízel ještě v roce 1940.

Dnes téměř zapomenutý Bradley Kincaid (13. července 1895 – 23. září 1989), známý pod přezdívkou „The Kentucky Mountain Boy With His Hound-Dog Guitar“, se narodil v díře zvané Point Level v okresu Garrard ve státě Kentucky a byl především sběratelem lidových balad. Profesionálním zpěvákem jsem stal pouze náhodou. Na fakultě George Williamse v Chicagu příležitostně účinkoval ve školním kvartetu, což jeden z jeho kamarádů prásknul hudebnímu řediteli stanice WLS Donu Malinovi a ten Kincaida angažoval do 15. minutového pořadu. Vysílání vyvolalo tak mimořádnou posluchačskou reakci, že jej stanice v roce 1926 přesvědčila k pravidelné spolupráci. Jako kmenový interpret působil v pořadu National Barn Dance až do roku 1930. Přestože jako interpret prošel i prominentními programy National Barn Dance, Boone County Jamboree, WWVA Wheeling Jamboree a zpíval i v Grand Ole Opry, po celý život doslova nenáviděl, když jej někdo řadil mezi countrymany. Vždy tvrdě vyžadoval, aby mu všichni říkali „zpěvák písní z hor“, nebo prostě „folksinger“. K jeho nejznámějším nahrávkám patří variace na klasické balady „Barbara Allen“, „Fatal Derby Day“ a religiozní „The Legend Of The Robin Red Breast“.

Znalci americké rozhlasové historie poměrně velice lehce, důvěryhodně, fundovaně a díky tomu svorně prohlašují, že právě 30. léta  byla obdobím nejspíš největší expanze country muziky, zvané tehdy ještě hillbilly, do rozhlasového vysílání. V této době, kdy každý hledal jakoukoli skulinku, která by pomohla přetáhnout posluchače od konkurence, si téměř najednou a téměř všichni okupanti vysílacích frekvencí uvědomili, jak mimořádný prostor se jim díky momentálně skomírajícím gramofonům otevřel.  

K nejčilejším patřily stanice působící na teritoriích amerického Jihu a Středozápadu. Svůj program doslova napěchovali živým vysíláním místních skupin a zpěváků hillbilly muziky a tak vlastně inzerentům nakonec nezbylo nic jiného, než spojit reklamu svých výrobků se sponzorováním těchto pořadů (jak byl ten svět kdysi rozumný). Malé i vysoce výkonné 50.000 wattové stanice se začaly příjemně přiživovat na zásilkových kampaních zaměřených především na původní, ale stále velice zaostalou populaci amerického venkova. A najednou už to neplatilo pouze pro Jih a Středozápad.

Prvním skutečně významným rozhlasovým sponzorem, který takto propagoval a prodával své výrobky, byla Aladdin Mantle Lamp Company. Její finance živily půlhodinovku skupiny Cumberland Ridge Runners, která byla pravidelnou součástí programu National Barn Dance stanice WSL v Chicagu.

V roce 1935 sponzorovala celou hodinu téhož pořadu firma Alka-Seltzer a vysílací síť National Broadcasting Company (NBC) ji roznášela už do 48 států USA. Ovšem ještě dříve zvolila country muziku za hlavní médium celoamerické reklamy svých zaručeně nejúčinnějších prášků na nejrůznější zažívací potíže, texaská Crazy Water Crystals Company. 

Pro obchodní společnosti zaměřené především na americký venkov, jako byla mouka firmy Light Crust Flour, montérky Sevens Work Clothes, víno Wine of Cardui, nebo nealkoholická Royal Crown Cola, bylo sponzorování country pořadů ve 30. letech naprosto běžné. Umělci sice měli zaručený a jistý příjem, ale jinak to neměli nijak snadné. Časový program jejich zásadně živých a převážně pouze 15ti minutových vysílání, vyplýval z pracovního kolotoče farmářských dělníků a byl neúprosný. Museli je zastihnout než odešli do práce, tedy být ve studiu před 5:00 ráno, pak při přestávce na oběd, tedy ve 12:00 to bylo dalších 15 minut a podvečer vyráželi na návsi a pódia do míst, kde byl jejich rozhlasový pořad nejpopulárnější. Fanoušci těchto skupin pak přenášeli svoji přízeň na sponzory a především na jejich nabídku.

Nejslavnější formací téhle éry byla nejspíš parta texasanů, u jejíhož zrodu stál jako dobrý mecenáš manažer společnosti Burus Mill & Elevator Company, politicky velice aktivní Wilbert Lee "Pappy" O'Daniel (11 března 1890 –12. května 1969). Tenhle pán to v létech 1939-1941 dotáhl na guvernéra Texasu a pak byl další dvě funkční období dokonce senátorem. Ale už koncem dvacátých let psal písničky a později najal partu venkovských muzikantů, kteří jej doprovázeli. Od produktů sponzorujících mlynářů pak odvodili svůj prapůvodní název The Light Crust Doughboys a podle toho jak se za jejich zády střídali sponzoři, si později říkali The Fort Worth Doughboys a pak prostě The Hillbilly Boys. V úvodní éře až do roku 1933 hrál v téhle kapele na housle i „král western swingu“ Bob Wills (1913-1975) a zpíval Milton Brown (1903-1936), pozdější zakladatel úspěšné western swingové kapely The Musical Brownies.

Wilbert Lee "Pappy" O'Daniel (uprostřed) a The Hillbilly Boys 

I když se i ten nejmenší vysílač svou měrou zasloužil o to, že ve 30. létech country muziky prorostla celé území USA, největší kus práce odvedly mimořádně výkonné  rozhlasové stanice, rozložené podél jižních amerických hranic. Ale v Mexiku!!!!