Za černými brýlemi Miki Volek

Model tří rockerů s kytarami se stal i logem Rychmanova a Blažkova filmového muzikálu Starci na chmelu. Na rozdíl od tří ateliérově vážných tvrďasů nastojato se Volek během svých pěti čísel v Ondrášovi – tady ovšem v obleku a s kravatou - vyřádil. Mladí diváci křičeli „Do kolen!“, recenzenti žasli. 

 "... po přestávce mohl snad nadaný, ale velmi neukázněný zpěvák M. Volek celou stavbu 'zvrhnout' svými přídavky." (Jaroslav Přikryl ve Večerní Praze 13.11.1963). "... obvyklý nevkus a 'show' bigbeatové hvězdy (?) M. Volka a zesilovače zapojené na permanentní fff" (Josef Kotek v Hudebních rozhledech 1964, č.1).

Na výzvu redaktora Jiřího Bajera jsem tehdy do progresivních Divadelních novin (1964, č.20) napsal o koncertu v Lucerně: "Po Lauferovi přichází Miki Volek, milovaný davem, odsuzovaný hudební kritikou jako 'showman'. (Ach, ten náš výklad cizích slov!) Nemá křeč v prvním taktu, do varu se dostává zvolna. Nebaletí. Má rytmus v patě, ve špičce, v kolenou, v ramenech a především v hlase. Zpívá silou a elánem, který je zcela imunní proti všem výtkám primitivismu a čehokoli jiného. Kdyby ho bylo slyšet, byl by to skutečný big beat. Nepředstíraná radost z prudkého rytmu, z jadrné melodie, z možnosti 'odvázat' se na chvíli od všeho ostatního.“ 

Kdybych přiznal i Mikiho pády na zem a zpívání vleže, poštval bych na něj kulturní inspektory a možná i policajty. Díky dlouho zakázanému filmovému minidokumentu Ivana Soeldnera Horečka (1964) si dnes můžeme kdykoli ověřit, že Volek předběhl dobu. Definoval novou, rokenrolovou profesionalitu. O čtyři roky později na beatovém festivalu v Lucerně zpíval vleže i Petr Novák. To už ale Miki nebyl v Olympiku. 
Se vpádem Beatles a Rolling Stones zanikla sláva sólových pionýrů rokenrolu. „Nenávidím Beatles, protože mi vzali chleba," opakoval od té doby Miki a pokoušel se o revivaly. Poprvé s Bobkem, Roklem a Růžkem. Říkali si Old Boys. Mikimu bylo třiadvacet. 

Čtenář Stalinovy dcery 

Hostoval pak leckde, u Gotta, Country Beatu a v roce 1967 znova v Semaforu, ve hře Tak co, pane barone. Byl zvyklý pít, a nejen na kuráž. Bratislavský zájezd korunoval prokopnutím výtahu v Carltonu. Díky Šlitrovi ho neposlali domů, musel zaplatit 700 Kčs. Šimek s Grossmannem je vybrali do krabice s nápisem MONARCHA. Ale dál to nešlo. "Ty ses zbláznil! To nemůžeš ve dvě v noci střílet bráchovi v hotelu za dveřmi z poplašňáku!" marně mu domlouval Ondřej Suchý. 
V roce 1969 Mikiho spolu s fotografem Lojzou Valentou zavřeli v NDR na třináct měsíců, i kvůli memoárům Stalinovy dcery. Po návratu to zkoušel i jako dýdžej, někdy se ale těžko trefoval do drážky. Jako zpěvák se zas našel až v roce 1974 se skupinou Tranzit. Je to slyšet i z koncertního alba The Complete Rock And Roll Collection (1998). Pracoval v Národním technickém muzeu na Letné, oženil se a začal studovat na Filozofické fakultě. 
Petr Janda vymyslel celorepublikové koncertní turné Čtvrt století rock´n´rollu i albový záznam Rock And Roll (1981) tak, aby Miki zazářil. 

O to trpčí byl návrat do všedních dnů. Prvně se Miki objevil na psychiatrii u docenta Pavla Pavlovského v roce 1981. „Jeho intelekt byl zjevně nadprůměrný, jeho postřehy okolí byly vtipné, výstižné, hovořit s ním bylo vždycky potěšení.“ Mikiho pobyty na Albertově se prodlužovaly. Ani lékař nevěděl, jestli pacient začal dřív s alkoholem nebo drogami. Poznal ho už s obojím. 

Mezitím se předčasnému invalidnímu důchodci zhatilo studium i manželství. 
Zvláštní případ bylo jeho první a poslední studiové album Miki Volek. Miki Volek? Miki Volek! (1984). Dramaturg Pantonu Michal Bukovič se při natáčení učil poznávat rozdíl jednoho panáka: „Když ho neměl, nemohl, když měl moc, taky nemohl...Poslední dubnové dopoledne byl v takové pohodě, že z šestnácti písniček přezpíval jedenáct.“ 
Bukovič i Eda Krečmar přetextovali klasické rock´n´rolly vtipně a do pusy, Mikimu bylo výtečně rozumět, studiová kapela Pavla Fořta nic nezkazila. Přesto to nebyl „ten“ comeback. Na rozdíl třeba od Bobka nenacházel Miki v češtině osobitost a důraz. Jakoby se na ni tolik netěšil. 
Závěrečné jednání královského dramatu je obsahem druhého dílu Chaunova dokumentu. Vstupuje do něj někdejší dětský herec (Mrkáček Čiko) Filip Menzel a jeho známí coby Mikiho obdivovatelé, mejdanoví parťáci a především nezištní kamarádi: osamělému, od jater až po klouby nemocnému exkráli dávali důvod proč ještě žít. Vodili ho na kratičká vystoupení a před důležitějšími u něj Filip radši spal, aby se Miki neopil. Z toho, co Chaun použil z Menzelova soukromého dokumentu, je nejsilnější scéna, kdy zesláblý Miki na několikrát zháší svíčky narozeninového dortu. 
Na důstojný pohřeb se složili mnozí včetně Gotta a Ládi Štaidla. Petr Novák okamžitě obrátil celou peněženku a ještě se omluvil, že nemá víc než tři tisíce. U katafalku pozdravili Mikiho Volka naposled Yvonne Přenosilová a Pavel Bobek. 
Mikiho hudební duše odlétla neporažena. Ještě pár týdnů před smrtí pěkně s klavírem frázoval a poslední akord nikdy neodbyl. 

Miki Volek (21.5.1943 – 14.8.1996)

www.načerno.cz