Kdy v tobě uzrálo rozhodnutí, že bys chtěla dělat muziku?

Ve mně vůbec žádné rozhodnutí nepropuklo, nikdy jsem si nemyslela, že budu dělat muziku. Já jsem jenom ráda zpívala, když jsem byla malá holka, ale jak jsem měla zdravotní problémy, tak mě v životě nenapadlo, že bych někdy měla být zpěvačkou. Pajdavá zpěvačka – to mi nešlo dohromady.

Já jsem nebyla přehnaně ambiciozní, spíš mě to  pořád bavilo, zpívala jsem si, bylo to takové strašně plné lásky a nadšení, pořád jsem něco  poslouchala, nějakou Ellu, a fakt jsem si nikdy nemyslela, že bych mohla veřejně zpívat.Ne že bych nechtěla, ale nedělala jsem si iluze, že bych si někdy mohla stoupnout před lidi a něco jim na podiu zpívat.

S čím jsi začala?

Na filozofické fakultě UK jsme měli takové studentské divadlo s muzikou – Zdeněk Bouček a Petr Koudelka pro ně napsali kus zvaný Explosivní putna a já tam hrála a zpívala zhrzenou sekretářku. Navíc s tou minikapelkou jsme občas hrávali v kavárně SIA. To vše jsem ovšem dělala supertajně, ježto mi doma silně bránili – a to moje matka byla skvělá muzikantka a zpěvačka. Po ukončení studií jsem okamžitě šla složit tzv. kvalifikační zkoušky, což se tehdy muselo, chtěl-li člověk veřejně vystupovat. Dostala jsem tam první angažmá a začala jsem zpívat po kavárnách taneční muziku. Zároveň jsem však začala na plný úvazek učit. To bylo v roce 1964.

Všichni co tě poslouchají a znají vědí, že máš asi nejblíž k džezu a trampské písni. Jak ses k tomu dostala?

Swingem jsem začala, jsem už hodně stará, a tak v době mého mládí populární hudba stála na Rudolfu Cortézovi, Karlu Vlachovi atd., což byl právě swing.  Až potom přišly rokenroly, Elvis, Beatles atd. To mě však tak nebralo - já  měla swing v srdci a mám jej tam dosud. 

Jitko, co nejdůležitějšího ti zbylo z tvé pedagogické kariéry?

Spousta výborných přátel a nejen z toho ranku kolegů učitelů, ale hlavně z ranku mých dětí, mých žáků, protože my jsme se hrozně milovali a mám opravdu z toho dobrý pocit. To neříkám proto, že bych se ti pořád nějak chválila, to ne. Říkám to proto, že jsem si jistá, že jsme se měli rádi. Že jsem v nich něco zanechala, s čím se setkávám i teď, když se sejdeme. Bývalí moji žáčkové -  dnes už hotové osobnosti – třeba vzpomínají na hodiny hudební výchovy, jak jsme radostně zpívali, včetně pubertálních kluků. Tohle je tedy zkušenost k nezaplacení, nikdy na to nezapomenu. A potom mi zůstalo to šílenství, že mě pořád těší někoho něco učit, ať už  češtinu, ruštinu, francouzštinu či zpěv. Ta touha někomu něco mně blízkého a milovaného dát a vidět, že to přijímá.  

Tohle všechno jsi učila?

Ano. 

Zpíváš písničku Čekej tiše. Znala ses s Evou Olmerovou?

Znala. Pro mě to byla celou tu dobu paní zpěvačka, mohla bych ji pořád poslouchat. Chtěla jsem se s ní seznámit, ale všichni kamarádi mě od toho zrazovali. A já pořád nevěděla proč. Až jednou byl v Lucerně nějaký festival, tam zpívala Eva a i já jsem tam vystupovala. Říkala jsem Slávovi Kunstovi, že bych se s ní ráda seznámila a on že to tedy není problém a zavedl mě do její šatny. Už jsem měla odzpíváno, takže jsem se děsila, co mi řekne. Stojím tam na prahu a tu Eva zaburácela „Teda ty k…, ty zpíváš jako kráva!“ Krásně se na mne  usmála a já už nikdy na ten moment nezapomenu. Tehdy jsem pochopila, proč mě od našeho seznámení odrazovali -  Eva byl velice náročný a obtížný partner, hlavně v komunikaci. Člověk musel pořád dávat pozor, co říká a jak to říká. Já jsem věru moc chtěla být empatická, jelikož měla chvíle, kdy byla opravdu nešťastná. Taky tam bohužel hrál svou roli alkohol, on ji dost měnil. S Evou jsme v pohodě natočily dvě LP desky.  

 Máš k někomu dalšímu z interpretů podobný vztah?

Vždycky jsem měla takový vztah ke Karlu Hálovi. Toho jsem obdivovala neskutečně a byla jsem šťastná, když jsem se s ním mohla seznámit, zazpívat nebo něco natočit, protože to byl podle mne swingař jako noha, král - jiný takový tady není. A ze zpěvaček jsem vždycky měla velice ráda soulové dámy Marii Rottrovou a Věru Špinarovou, když ještě v Ostravě ten krásný soul zpívaly. Tehdy jsem se z nich úplně zbláznila. 

Patříš ke zpěvačkám, které si velmi rychle dovedou vytvořit vztah k publiku v sále – třeba jako Jarmila Šuláková, Naďa Urbánková a jistě jsem další nejmenoval. To bylo vždycky nebo jsi na něco přišla časem?

Ze začátku jsem byla plná trémy a mindráků, tehdy to ještě tak moc nefungovalo. Stála jsem na jevišti jako na popravišti a odzpívala to. Doma nebo ve studiu vlastně o nic nešlo, ale když jsem např. začala zpívat v Hot tetách s Janou Koubkovou, dlouho jsem si připadala jako jakýsi oušlapek. Nebyla jsem sebevědomá – to moc nejsem ani teď, to rozhodně ne. Trochu jsem se však vzpamatovala, když jsem začala s country a trampírnou. Když jsem viděla ty oči a lidi, kteří na mne házeli takové ty úsměvy – to mně vzalo dech. Když jsem to absolvovala poprvé, tak jsem byla absolutně vedle, protože džezové publikum je úplně jiné. A pak je pořád ve mně ta moje kantořina. Navazuji asi v podvědomí vztah podobně, jako jsem jej navazovala se svými studenty. Když jsem ještě byla na fakultě a měli jsme pedagogickou praxi, tak jsem byla na praxi tady na Smíchově na průmyslovce a měla jsem vykládat a učit básníka Vítězslava Hálka. Byla jsem zděšená, protože celá třída byli kluci. Moji kolegové seděli vzadu a měli se pak vyjádřit k mé práci, aby to zhodnotili. A jeden řekl: “Hodina Jitky Kočaříkové o Vítězslavu Hálkovi byl podána jako krvák a humor“. Od té doby – asi – jsem si řekla, takhle bych to asi měla dělat, že bych s nimi měla mluvit normálně. První dojem vždycky musí být, že přichází metr. Pak může člověk ubírat, ale nikoliv naopak. To je jinak jen v amerických filmech. Tam kantor či kantorka přijde do třídy, otočí se zády a začne psát na tabuli své jméno. V tu chvíli to začne – házejí se věci, vykřikují se pikantní komentáře a glosy… To ne, to není dobré. 

Ty hraješ se Standou Chmelíkem, který tě doprovází na kytaru, občas něco zazpívá, občas něco bezvadného složí a jmenuje se „Skupina Akáty“. Koho, kdy a proč to napadlo ?

Původně skupina Akáty dělala ad hoc, to znamená Standa angažoval muzikanty a s těmi se natáčely moje první písničky. Pojmenoval ji Akáty, protože on je akátofil, má akáty i na zahradě. Já jsem vystupovala původně sama, Standa se  ke mně přidal až později.ale mě napadlo, že když jsme zbyli se Standou sami, že už nebudeme nikoho dalšího přibírat, že je to vlastně fór, a tak jsme skupinu Akáty nechali… 

Jak dlouho spolu hrajete?

Přes dvacet let. To už je hodně dlouho. 

 Teď jste vydali desku, zpíváš krásný duet s Helenou Maršálkovou a podobně jako si Helena dobírá v Pacifiku Tonyho Linharta, komunikuješ ty se Standou. Ve stejně milém, příjemném duchu.

To vyšlo ode mne. Já jsem taková držka, s odpuštěním, ale přece nebudu uvádět „A nyní uslyšíte“ nebo „A teď jsme si pro vás připravili“ jako takové to  uvádění - neuvádění. Řekla jsem si, že uvádět budu taky normálně. Standa je na první pohled bručoun, velký bručoun, introvert. Ale má strašně dobře vyvinutý smysl pro humor. Takový ten suchý, takže já se nemusím bát, že se urazí, vím, kam až mohu zajít. A on zase ví, co může říci mně. Když jsme zjistili, že to jde, tak nám to hrozně pomáhá. Mně teda rozhodně a myslím, že jemu taky. Já si se Standou ohromně rozumím a je to právě v té normálnosti. Připadá mi totiž noblesní. 

Už vám někdo řekl, jak je to vlastně záviděníhodné, protože to vytváří bezvadnou atmosféru?

Neřekl – zatím. Oni moji milovaní posluchači víc mluví o tom, jak zpíváme, ale taky se občas někdo zeptá na tu naši komunikaci. Já jsem se ze začátku Standy několikrát ptala, jestli to nebylo nějak přes čáru a on mi s úsměvem na to řekl “Kdepak! Jen si posluž!“ Ale taky je pravda, že tohle můžeš dělat jen s někým, koho máš rád a kdo má rád tebe. Ti lidi si musí být blízcí, jinak je to trapné.

Na jaké zpívání se asi letos nejvíc těšíš?

Já se vždycky těším na léto, protože to jsou festivaly. Pikovice, Slapce, Fontána atd., prostě léto má pro mne obrovské kouzlo. Je to pro mne sice někdy trochu obtížné, protože není komfort. A já trpím, když musím někdy jít kilometry, ale zase lidi mi to vynahradí. Hlavně když nejsou daleko toalety – to je první, co mě zajímá. Nejdřív třeba skučím, ale pak na to zapomenu. Nejlepší důkaz toho všeho bylo, když před nějakými léty jsme byli v Pikovicích a tam šíleně lilo. Ale tak, že bylo snad po kolena bláto. Říkala jsem si, proč to nezruší, ale oni nezrušili. A lidi tam byli, krčili se  pod celtami, my zpívali, oni se s námi radovali…Já jsem si zprvu říkala „Už nikdy  do Pikovic!“ Když jsem však potom  odjížděla bylo mi jasné, že do Pikovic – vždycky !

Děkuji Bohu, že mi dal  možnost učit i zpívat. Mám bezvadnou dceru, vnučku a „zeťáka“ – co víc bych si mohla přát?

 Foto: achiv Jitky Vrbové