V požehnaném věku 102 let zemřel v Praze legendární cestovatel, filmař a spisovatel Miroslav Zikmund. Se svým souputníkem Jiřím Hanzelkou navštívil v polovině minulého století na vozech Tatra osmdesát tři zemí. Jejich další působení zastavila nelibost normalizačního režimu. Poslední rozloučení se slavným cestovatelem bude ve Zlíně, kde prožil většinu svého života.

Tohoto výjimečného člověka si připomeneme textem našeho zlínského spolupracovníka, který jsme publikovali u příležitosti Zikmundových 94 narozenin.  (red.)

 Ve Zlíně, kde rodilý Plzeňák Miroslav Zikmund (nar.14.2.1919) přebývá od nepaměti, potkáte jej zřídka. Když však spatříte rychle se pohybující stříbrný oblak bohaté hřívy, lehce ironický úsměv vysokého hubeného chlapiska s jiskrou v oku, bez náznaku módních výstřelků v oblékání, je to zajisté Miroslav Zikmund.

Cestovatel světového jména i významu, spisovatel, publicista, fotograf a kameraman, zajisté mistrovsky zručný řidič i automechanik a zároveň osvědčený mezinárodní diplomat polylingvista, skromný avšak sebevědomý až ke skřípění, pozitivní a přátelský člověk. Dnes již bez souputníka Jiřího Hanzelky. Cestovatele  Miroslava Zikmunda, který autem objel Svět jistě několikráte, potkáte výhradně pěšmo, neboť výhradně pěšmo obíhá své dnešní povinnosti. Miroslav Zikmund autem nejezdí.

Mé první setkání s Miroslavem Zikmundem se událo před  šedesáti roky... Číslovku musím vypsat slovy, neboť je až neuvěřitelná. Jako desetiletý kluk, bez měřítka a úcty k čemukoliv, obdivoval jsem na tehdejším Otrokovickém letišti malé otevřené osobní autíčko, téměř hračku:

Autíčko bylo zaparkováno ve stínu hangáru, vonělo novotou a čímsi zvláštním, a mně bylo "cizími strýci" dovoleno hračku obdivovat, hladit, usednout za volant. Byli to tehdy mladí komerční inženýři Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, kteří způsobili malému klukovi hluboký zážitek, zapsaný do jeho srdéčka dodnes. Díky za laskavost a důvěru, Jirko a Miroslave! Zamiloval jsem se do tohoto mini autíčka. Žádné jiné auto jsem si již nepřál a taky nekoupil. Jen hýčkané  "angličáky"...

Byl to tehdy jeden z vývojových modelů, snad tatrovky, a měli jej k užívání pánové Hanzelka a Zikmund.  Ano, již tehdy  známí  cestovatelé H+Z. Absolvovali, (Jiří Hanzelka), na  Otrokovickém letišti svůj základní pilotní výcvik motorového létání, a jedním z jejich instruktorů byl i můj táta. "Instruovalo" se i u nás doma, při kávě a koláčích. Odtud mé první setkání, odtud mé první uvědomování.

Mé druhé setkání s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem bylo mnohem pozdější a událo se nenápadně, pozvolna, bez osobní účasti jmenovaných. Setkal jsem se s jejich knihami. Byl jsem vždy urputný čtenář. Naše rodinná knihovna a městská knihovna ve Zlíně brzy přestaly skrývat své poklady. Včetně nejcennějších: Afrika snů a skutečností, Tam za řekou je Argentina, Přes Kordillery. Později i jiné tituly H+Z. Tyto však byly pro mne přelomové. Do setkání s cestopisy H+Z jsem hltal cokoliv, především "aby to bylo napínavé". Od jednoho dobrodružství ke druhému, od jedné vítězné přestřelky s domorodci k jiným vítězstvím nad kýmkoliv. Plahočení od tajemných vodopádů k nejvyššímu horstvu atd. Nic takového jsem však v knihách H+Z nenalezl. Bylo zde sice popsáno hodně dřiny, nebezpečenství a problémů. Nikoliv však jako dominantní téma.

Dominantní téma v knihách H+Z jsou osobní setkání s jinými lidmi. Nahodilá setkání i setkání vědomá. Setkání s jinou kulturou, jinými zvyky. Podáním si ruky, posezení u společného jídla, (ta prapodivnost jídla a pití. Co třeba u Šuárů - lovců lebek...?), přijetí do komunity. Nová přátelství a vědomí si své vzájemné podobnosti přes vzájemnou rozdílnost. Hluboký pocit osobní svobody a rovnosti s kýmkoliv. Bez civilizačních, ekonomických, náboženských či jiných zábran. To mně sdělili pánové Hanzelka a Zikmund ve svých knihách. Byl jsem všude s nimi, uvěřil jsem jim, a oni mne, mládenečka, obdarovali novým úhlem pohledu. Získal jsem ke knize zcela jiný přístup. Méně adrenalinový, méně krasoumně estetický, více komunikativní. Držím se tohoto dodnes.

Chci rovněž vyjádřit obdiv ke spisovatelskému řemeslu H+Z. Obrovská množství rukopisných poznámek, přepisovaných ve vzácných chvílích volného času na běžném mechanickém psacím stroji, jistě nedovoluje časté úpravy a slovíčkaření. Řekl bych, že je psáno z první vody načisto. Věcně, čitelně a střízlivě, přesto s barevností osobního rukopisu. Kdopak z nich dvou psal a kdo korigoval? Prý se střídali, tak jako v řízení Tatry osmičky. Smekám klobouk!

Třetí setkání s Miroslavem Zikmundem bylo osobní, domluvené ale necelistvé. Jiří Hanzelka již delší dobu není mezi námi. Zmeškal jsem.

Publikoval jsem tehdy s velkou autorskou pýchou knížečku básní a pojal pošetilý nápad: věnovat tento útlý svazeček o padesáti listech osobně Miroslavu Zikmundovi. Jsem mu zavázán jeho poselstvím. Čerpám z něj.

Setkali jsme se s panem Miroslavem co domorodec s domorodcem, vždyť mluvíme stejnou řečí, jako naše lásky. Schůzka byla obtížně sjednána - Miroslav Zikmund je žádaná osobnost, literárně a společensky stále činný. Byl jsem pro Miroslava Zikmunda zcela jistě jen jeden z dalších neznámých vetřelců.

Dostavil jsem se na schůzku v soukromí tiché vilky, vybaven knížečkou básní, diktafonem pro případ co kdyby, a sedmičkou červeného francouzského vína Bordeaux. Neměl jsem žádnou představu, co může být předmětem našeho rozhovoru, co mohu nabídnout, co mohu požadovat. Chtěl jsem značkou luxusního vína překlenout případné zámlky v hovoru. Opak byl pravdou - již od vrzavé branky chodníčku přes zahradu k domu, a potom i nadále, mluvili jsme způsobem kdysi dávno přerušeného rozhovoru...

Předmět našeho oboustranného tázání a odpovídání nehodlám zveřejňovat. Soukromí zůstává soukromím. Jen podotýkám: pan Miroslav Zikmund Ing. je ve svém domácím prostředí totožný se svým obrazem, coby dělníka na cestách poselství lidského společenství. Věcný, čitelný a střízlivý v uvažování i vyjadřování. Přesto s jemnou barevností rukopisu osobního projevu. Autor a dílo jednostejní jsou.

Dlaň ruky ke stisku podána s pozdravem přijata. Společné jídlo pojedeno, víno k radostí vypito. Nesetká se hora s horou, ale člověk s člověkem.

Tož, zdravím a přeji, pane Miroslave Zikmunde.

S úctou

Břetislav Kotyza

Douška: sedmička červeného s honosným názvem Bordeaux zvolna vyprázdněna a nahrazena pistolkou červeného bez etikety. Ne však beze jména. Bylo to "Dobré z vinohradu a sklépka Josefa H ". Bylo dobré, suché, kulaté a mluvivé.