Vzkazy

  • Cédéčko s vůní kouře

    Ačkoliv ve chvíli, kdy tento článeček píši (polovina prosince), je CD s dlouhým, ale vše říkajícím názvem „Šedifky a Přeletky: Ze starých zpěvníků“, na světě teprve pár týdnů, ohlasy z různých míst jsou nejen četné, ale i velice příznivé, některé přímo nadšené.

    Celý článek...
Dnes má svátek Roman Zítra má svátek Vavřinec

Čtvrtého března se po pětaosmdesáti letech uzavřel život Mirka Kováříka. Skvostného a noblesního člověka, rovněž divadelníka, básníka, recitátora, oduševnělého moderátora. Objevitele jakoby dnes už znovu zapomenutého Václava Hraběte. O Mirkově smrti jsme se dozvěděli na druhém konci světa - se štábem České televize jsme v Austrálii natáčeli dokument o českých a slovenských trampech. Jako vzpomínku na tuto mimořádnou osobnost české kultury reprízujeme Kováříkův text, který v Music Open vyšel v roce 2015. Je to i naše malá vzpomínka na vzácného přítele, souputníka, kamaráda. Znali jsme se od šedesátých let minulého století. Obdivoval jsem ho.          Fedor Skotal

Pár ohlédnutí za tím, co mne s poezií spojilo nějak výjimečně – místa, města, společnosti, kde jsem zažil něco na způsob satori, jak tomu říká východní filosofie – chvíle, které do člověka vstoupí a nemizí --- a nese si je potom jako šperky ducha, jimiž může ve vzpomínkách prokrášlit dlouhé míle pochodu samotami, bez blízké duše…

Kupodivu jako první se ke mně dere jedna mrazivá prosincová sobota v Moskvě roku 1980 - Novoděviččí hřbitov, kam se pouštělo na nějaké průkazky, my v doprovodu lehce tajemné paní Niny v norkovém kožichu, průvodkyně „nestandardních“ cizinců, jimiž jsme asi v té době opravdu byli - pražští divadelníci na obhlídce moskevského kulturního života v čele s vdovou po E.F. Burianovi, Zuzanou Kočovou…, Cikánské divadlo - těatr Romén, jak zní jeho oficiální název- už máme za sebou, stejně i balet Don Kichot v kremelském velesále s příklusem živého koně mezi tanečníky, věru překvapení hodné kremelského střihu, o přestávkách v malých bufetech podáván kaviár, stěrleďe, čerstvě krájené plástve jiker…Kde jinde, nežli tady, tohle lze okusit, napadá mně… Čeká nás Taganka s tenkrát s ještě žijícím Vladimírem Vysockým, zvládnout podivně nevkusnou hru se zpěvy v divadle Mossovětu bylo nad naše síly. Po přestávce odcházíme a prožíváme tentokrát Moskvu chuťově daleko bizarněji než v Kremlu: noční socialistický fast-food s polévkami podávanými v plechových miskách. Jejich konzumenti mají na vybranou – buďto vlastní příbor nebo lžíce přitlučená železným řetízkem ke stolu, vidím, že si je někteří jedlíci před použitím otírají kapesníky. A i kdyby se někomu podařilo tuto příborovou kuriozitu odervat, ostrouhá: do dna lžíce je vyražena malá odtékací dírka, další pojistka proti nočním nenechavcům…

Ale už k zážitku, který všechno toto přebíjí – je dopoledne, mrzne jako když praští, nikdy jsem netušil, až tady, že i při chůzi může mrazem ztuhnout vazivo v kolenou Přesto stojíme se Zuzanou Kočovou a kolegy z Divadla na okraji z malostranského  Rubínu Zdenkem a Mikym a několika dalšími, jak by se dnes řeklo „účastníky zájezdu“, proti tmavohnědému kvádru se jménem Vladimíra Majakovského. Pamatuji ještě, že vedle vyryto jméno jeho milenky Lily Brikové. Nedaleko hrob Vasilije Šukšina, ještě čerstvý a zatím bez pomníku, ale s bizarní výzdobou: do hlíny rovu zaražený mladý kmen s holými omrzlými větvemi  a na nich všude kam možno přivázány pionýrské šátky . Na ztvrdlém podloží uschlých věnců a kytic vyjímá se obří krabice z plexiskla , do které se vkládají dopisy a vzkazy mrtvému, praslovanský zvyk kontaktu s odešlými … Tváří v tvář mrazem ojíněné stěně náhrobku začínám přednášet Blues pro Vladimíra Majakovského od Václava Hraběte - - - vzpomínám, že jsem začal s obnaženou hlavou, klobouk však po pár minutách putoval na své místo, zima byla příšerná.. … Jen málokrát v životě jsem cítil tak silně, až mocně, že jsem tu pouze v zastoupení toho, kdo Majakovského považoval za svého básnického bratra a jistě by sem někdy neopomněl přijít; bohužel už léta nemůže…Za posledními verši , „…ten den šel po bulváru v dešti Vladimír Majakovský…“ přidávám „Láska je jako večernice“, tenkrát píseň u nás lehce nepovolenou… Jako tečku za tímhle rituálem pokusili jsme se každý zapálit svíčku promrzlými prsty, trvalo to každému dlouho, i v tom byl symbol … už nevím, komu se to podařilo, komu nikoli, ale na tohle moskevské dopoledne u Majakovského nikdy nezapomenu..

Na druhý pocitový ostrov mířím o jedenáct let dříve – je jím Londýn: přilétám v podvečer, mým cílem je místo doporučené „dobře informovanými kruhy“ nedaleko našeho velvyslanectví na Nothig Hill Gate oáza pro české poutníky, křesťanský útulek, vila Velehrad. Je pečlivě spravována Otcem Langem, jezuitou, a bydlí zde nastálo i ti, jejichž jména znám z vysílání BBC a čtu si je na zvonkovém panelu, když se tam ucházím o nocleh… Je mi povoleno, i když prý je už přímo rekordně plno. Je léto roku 1969, polovina srpna, ale z rok už okupované  ČSSR se stále může vyjíždět s vízem „ do všech států světa“. Přespávám ve vyfasovaném spacáku v jedné z garáži, je nás tu několik, ve vile už není místo, ale chodíme tam na snídaně a do koupelen… Jsem v Anglii na pozvání ekologického spolku, jehož člen na mne bude čekat v Liverpoolu, kde si jako externista ústeckého rádia chci nasbírat materiál pro reportáž „Po stopách Beatles“. Stane se. Pár dní tam uteklo jako voda, pochopitelně hltám město plnými doušky, vím kde je Penny Lane a Strawberry Fields, na dveře slavného lokálu na Mathew Street, kde to všechno začalo, vepisuju i svoje jméno a za ně přidám „RADIO ÚSTÍ“ . Za měsíc poté přijede do Čech můj anglický hostitel a my se s kolegyní Aninou z Docela malého divadla v Litvínově zase budeme starat o něho …

Ale zpátky k Velehradu: byl po příletu mojí první noční štací a po návratu z Liverpoolu se tady zastavuju po druhé. S Otcem Langem, když mu vyjevím, co zažívám už více než rok na jednotlivých štacích včetně bohosloveckého semináře v Litoměřicích se Znamením moci, slavným textem básníka Jana Zahradníčka, dokončeném těsně před jeho zatčením a devítiletém věznění poté, chystáme na nedělní odpoledne poetický piknik: na zahradě Velehradu mohu přednést Zahradníčkovu báseň… Nezůstane jen u ní, vzpomenu si, že v nedalekém Ipswichi po léta žije v House of Hope nemocný básník Ivan Blatný – a tak po Zahradníčkovi přidávám Blatného slavnou báseň Terrestris… Piknik se povedl – asi dvacítka převážně studentských posluchačů a stejný počet věkově odlehlejších diváků sedí kolem malého altánu na zahradě,po skončení přichází jakási dáma a z tašky vyndá bábovku, je už nakrájená, rozdává nám po kouscích, když podá poslední, vytáhne další… Otec Lang ji představuje : dnes už si nepamatuju, zda to byla hraběnka Kinská nebo Kolowratová, zahlédl jsem ji už dopoledne v kapli v londýnském centru, kde se každou neděli slouží česká mše… I já ještě něco přidám ze své zásobárny: Ortena, Hraběte, troufám si i na beatniky, což je v těchto místech poezie poněkud rouhavá, snažím se výběrem básní texty přizpůsobit , aby nezaznělo nějaké peprnější slovo… Takové bylo moje první sváteční odpoledne ve městě, které znám z filmů a románů, a teď je mohu i já „okrášlit poezií“..! Pak je večer, s jedním studentem se dohadujeme, že bychom mohli Blatného navštívit – otec Lang kamsi volá a přijíždí auto, jedeme směr Ipschwich na sjednanou adresu, ale ve vrátnici jsme odmítnuti – jednak je pozdě a Mr. Blatny má právě údobí, kdy se jeho maniodepresivní stav zhoršil… Rozhodujeme se, že se někde za něj pomodlíme a necháme se odvézt k nejbližšímu kostelu, odtud pak už do stanice metra Nothing Hill Gate a k Velehradu míříme po svých … Za pár dní se předčasně vracím do Prahy, při výročí okupace vypuknou protesty, po prvé od Srpna 68 je potlačuje i česká policie a komunistické milice… V podchodu metra uprostřed Václaváku páchne řadu dní slzný plyn a londýnský nedělní poetický piknik je vzpomínkou jakoby už z jiného světa….

A do třetice vyjímám z trezoru pocitových pokladů jedno představení v Praze ve Viole, pro mne svrchovaně památečné – v březnu L.P. 1966 přesně rok po smrti Václava Hraběte, básníka, který vstoupil plně do mého života až po svém odchodu z tohoto světa.

Ale nežli se k onomu večeru dostanu, jeden citát z diplomní magisterské práce o Václavu Hraběti, jedné z mnohých za těch brzy už pět desetiletí, co uběhne od konečného data jeho života. Řada vysokoškoláků mne při psaní oněch elaborátů kontaktuje, mám pro takové příležitosti připravenu po léta budovanou databázi pramenných textů, díky elektronické komunikaci mne to vůbec neobtěžuje, ba naopak, docela těší. Ona studentka-diplomantka z MU v Brně uvedla svoji práci „Mytizovaný a autentický Václav Hrabě“ citátem z interview se mnou v Mf Dnes. Redaktor mne oslovil konstatováním:„Každopádně teprve po Hrabětově smrti si všichni uvědomili rozsah jeho básnického talentu…“ Pamatuju, jak mne to tenkrát dost nazvedlo. A právě moji výbušnou reakci vložila studentka jako motto: „Jakpak všichni? Kdo ho kromě pár přátel z Violy tenkrát znal? Dneska se k němu hlásí kdekdo. V 60.  letech se Hrabě programově přednášel jenom v mém litvínovském divadle. My jsme z něj udělali generační ikonu a první neoficiální sbírku jsme mu vydali jako program našeho představení. Tři měsíce po něm zemřel v Praze mladý básník Ladislav Landa, ten ale neměl svého oddaného interpreta, toho psa, co se pustí po stopě. …. Tvrdošíjně jsem Hraběte prosazoval a mám radost, že se mi podařilo strhnout lavinu dalších nadšených šiřitelů…“ Co k  tomu dnes dodat? Stihli jsme za neuvěřitelně krátký, ale pro nás plodný a nezapomenutelný čas několika týdnů inscenovat všechny dostupné texty a sestavit z nich montáž nazvanou Stop-time s podtitulem „Rekviem za Václava Hraběte“. Jak vypadalo? Do publika usedávajícího v sále dlouho před začátkem představení byl vreprodukován jako nekonečná smyčka z magnetofonového záznamu šum pražské ulice, zprvu neznatelně, později s větší intenzitou, která vyvrcholila zvukovým symbolem – sílícím houkáním sanitky až k fortissimu . Pak ticho --- a začátek představení: tma a v tichých jako by z dálky přicházejících tónech znějí takty Lacrimosy z Mozartova Rekviem. Jak mne dojalo, když jsem při Formanově Amadeovi zjistil stejný úvodní postup s  totožnou sekvencí Lacrimosy!!! Postupně, jak vyjížděla světla, na horizontu jeviště objevila se zavěšená obří ojetá pneumatika z traktoru a v jejím středu zavěšený barokní relikviář s fluoreskujícími okraji. U vztyčeného neohoblovaného břevna na kraji jeviště odehrával se jakýsi protiděj k Hrabětově poezii - po částech přednášený text Vladimíra Holana,“ Sbohem“ z jeho Příběhů jako alegorie k osudu V. H. - podobenství o člověku, který se pomine hořem nad ztrátou smyslu života, když mu vítr poničí jím vlastnoručně vyrobená papírová paraplátka pro děti… Bylo to v oné době od nás příliš přímočaré podobenství, Holanova báseň končí dobrovolnou smrtí starce skokem do řeky, nicméně montáž Holan-Hrabě, jak se nám tenkrát zdálo, umocnila atmosféru. Časem se však Holanova poezie z představení vytratila, zůstal jenom Hrabě, jehož texty jsem tématicky seřadil do bloků podle jednotlivých zpěvů Rekviem .

Při oné památečné repríze ve Viole to bylo ještě čerstvé představení, třetí repríza po litvínovské premiéře – a tady teprve teď musím význam onoho pro mne tak památečného večera odhalit. Z Lochovic, básníkova rodiště i místa jeho posledního odpočinku, přijelo tenkrát do Prahy neočekávaně početné publikum zvláštním autobusem. Celá básníkova rodina, pro paní Hrabětovou jsme přivezli květiny – předáním kytice básníkově matce začalo celé představení ,na které přišli i Hrabětovi přátelé, spolužáci z vysoké školy i hořovického  gymnázia, které dnes nese jeho jméno …

Dodnes si vybavuji pocit, kterým jsem vnímal přítomnost básníkova otce: když jsem přednášel verše „…bude ráno, šedé a moudré jako vlasy mého otce“ on seděl těsně pode mnou a já utkvěl na ošedlé hlavě pohledem a mohl se vlasů dechem dotknout…Nemohl jsem tušit, že za rok ho už nebude, že neunese tíhu přežití svého syna a odejde za ním … Tu báseň neříkám často – žije v ní ten drahý člověk a není dobré ho bezdůvodně vyvolávat…

To byla moje poslední vzpomínková relikvie – psal se tenkrát rok 1966. A pak další léta a dlouhá desetiletí s jeho básněmi na školách, v klubech, písničkových festivalech a často jen tak v malém okruhu spřízněných duší… Prokřížil jsem hodně krát všechny kraje této země s poezií mně blízkou, srdeční, jak se teď říká…Byla to a dosud je nekonečná setba slov, veršů a slok básní a věřím, že nepadala na úhor a klíčí… A to je snad i to, co tu po mně zůstane…

V červenci 1965 přinesl obsáhlý text o litvínovském Docela malém divadle a Mirku Kováříkovi The Village Voice. Bylo dva měsíce od vyhoštění Allena Ginsberga z Československa.

 

Foto: Archiv Mirka Kováříka a František Heřman

Foto týdne

„Štěstí je jednoduché.

Dobré zdraví

a špatná pamět."

 

Ernest Hemingway

Jste náš host číslo

6550624

Melanž

  • Jaký je Brňák

    Petr Komárek zvaný Farář z Texasu, USA, má – zdá se – silný vztah k Brnu. Čas od času nám přepošle zasvěcené texty o moravské metropoli. Většinou jsou ty texty vtipné, vyznačují se značným stupněm informovanosti. Dnes poslal následující sdělení:

    Celý článek...  
  • Jak posílat příspěvky na potlach v Texasu

    Ozvalo se nám již několik kamarádů ze zahraničí, kteří chtěli poslat peníze na naše bankovní konto na podporu 10 celosvětovéo potlachu, ae nemohli tak učinit, protože informace uvedené na trampských webových stránkách nebyly úplné.

    Celý článek...  
  • Když je v Texasu vedro, skoro se nedá pracovat

    Další zpráva o přípravách na 10. celosvětový potlach i omylu Country rádia.

    Čas letí jak ten jelen, co je šípem střelen. Sice 10.listopad 2018 se mnohým bude zdát ještě daleko, ale vzhledem k tomu, že klimatické podmínky v Texasu nám dovolují pracovat jen v určitý čas, což jsou dva měsíce na jaře a dva měsíce na podzim, není zase tolik času nazbyt. V létě jsou zde úmorná vedra, ve kterých venku pracují jen ti nejstatečnější (ke kterým my už nepatříme) a i když máme většinou mírné zimy, tak ani v těch se moc pracovat nedá.

    Celý článek...

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Šéfredaktor:
Fedor Skotal
Redakce:
Hanka Hosnedlová,
Lilly Pavlak (Švýcarsko),
Jana Skotalová

Grafika a web: Jana Skotalová

Kontakt:
musicopen@email.cz