Dnes má svátek Taťána Zítra má svátek Arnošt

Jerry Vecka vyjíždí na sever do Dawson City přemistit Welzlův hrob, položit novou pamětni desku a nechat knězem Anglikánské církve hrob znovu vysvětit.

Zájem o kontroverzní postavu nadšeného obdivovatele drsného severu Jana Welzla, rodáka z Moravy, se vynořuje vždy v určitých časových odstupech. V posledních letech je to zejména díky snahám krajanů žijících ve Spojených státech amerických a Kanadě, kteří nelitovali času, úsilí a v neposlední řadě ani peněz, aby osobu Eskymo Welzla připomněli nejen v jeho původní vlasti, ale i okolnímu světu. A to včetně míst, kde Welzl prožíval poslední roky svého života.

Možná, že tomuto chasníkovi ze Zábřehu na Moravě už v kolébce sudičky předurčily dobrodružný život a zvláštní studenou lásku, jíž byl pro něho mrazivý sever. Podle záznamů v matrice se narodil roku 1868, i když sám později udával jiné datum - pro něho totiž nebylo podstatné, stejně jako desítky jiných údajů z minulosti. Byl posedlý severem, kam se po všech svých životních kotrmelcích vždycky toužil a také usiloval vrátit. Žil totiž vždy především přítomností.

Jako zámečnický tovaryš si vyšlápl do světa na zkušenou a krkolomné cesty, plné nevšedních zážitků, dobrodružství, strádání a objevování, ho zavedly až k Jaderskému moři a na Balkán. Čekala ho ovšem ještě jedna nelehká etapa, kterou posléze hodnotil jako nejtíživější úsek svého života – tři roky náročné vojenské služby. Tehdy se podle vlastních slov cítil nejvíce zotročený a nesvobodný, což celkem v souvislosti s vojenským drilem docela chápu. Ovšem tu pravou, vysněnou svobodu nenacházel ani na lodích, na nichž se plavil jako topič či jiný člen posádky, ani na kontinentech, kam se pak dostal, ať už je řeč o Americe, Africe, evropských zemích či o Asii, kde v přístavu Port Arthur také pracoval. Potřeboval peníze, aby se dostal ještě dál – stále totiž hledal tu svou velkou lidskou svobodu, bez omezování a zotročování. Pracoval na transsibiřské magistrále, také na stavbě mostů, a to jej přivedlo až do Irkutska.. Právě tady pak dostal zajímavý tip, který ovlivnil další jeho životní kroky. Za absolutně svobodné zde byli totiž považováni synové zlatého severu, kteří se plavili na svých škunerech a šalupách pod vlajkou ledního medvěda.

Tak se Jan Welzl vydal za svým snem o velké lidské volnosti a čtyři roky putoval pěšky na sever. Paradoxně pak našel naplnění svých představ teprve tam, kde končilo panství člověka, ale také vlastně veškeré vymoženosti lidské civilizace. Na pustém ostrově Nová Sibiř ve vlastnoručně pořízeném jeskynním doupěti, kde bychom marně hledali pohodlí. Přes Beringovu úžinu pak vedly jeho kroky ještě dál… Jak sám ve svých pamětech vyprávěl, zkusil v těchto končinách kdeco. Uplatnil své řemeslo zámečnické, byl i pošťákem, samorostlým felčarem, zlatokopem a lovcem, velrybářem, lodním kapitánem, dokonce i úspěšným obchodníkem. A protože získal ve svém novém působišti velkou vážnost, stal se rovněž eskymáckým náčelníkem s novým jménem Moojok Ojaak.

Dostal ale i jinou přezdívku inspirovanou civilizovaným světem – Arctic Bismarck. Měl spřežení, která dopravovala poštu a náklady ryb z okolních ostrovů, měl lodi, které odvážely kožešiny směrem na jih a přivážely potraviny a jiné potřebné zboží pro Eskymáky, bílé lovce, zlatokopy a polárníky. A loď se mu stala také osudnou. V první polovině dvacátých let minulého století na palubě šalupy Sedm sester, která vezla náklad kožešin, ztroskotal v Tichém oceánu. Sice se i s posádkou zachránil na jednom z ostrovů, ale úřednická hydra rozžvýkala veškeré jeho snahy vrátit se zpět na jeho vytoužený sever. Tím ztratil i svůj dosavadní životní styl, v němž se cítil jako ryba ve vodě. Byl vyhoštěn a jako československý občan byl poslán postrkem domů, ačkoliv o vzniku nové Československé republiky neměl ani potuchy. Odcházel totiž ještě z Rakouska-Uherska a další vývoj politické situace nesledoval – prostě ho nezajímal.

Bylo mu šestapadesát, byl daleko od svého ledového domova a byl vlastně žebrák. V Hamburku, kde mu měli vystavit příslušný cestovní doklad, zkoušel rozličné způsoby jak se uživit, ale moc úspěchů zrovna neměl. Zjistil však, že štamgasty v hamburských hospodách zajímají jeho exotická vyprávění o severských končinách, tak odlišných od evropských měřítek, a že jsou ochotni sem tam mu za to zaplatit sklenku či jídlo. Pak mu přišly do rukou tehdejší brněnské noviny, a tak ho napadlo, že by možná uplatnil své dosavadní zážitky tam. Kontaktoval redakci a dostal se až k velice vstřícné osobě Rudolfa Těsnohlídka. Z tohoto nezvyklého spojení vznikla řada zajímavých článků v Lidových novinách, které tento redaktor uspořádal z chaotického a nesourodého Welzlova vyprávění a jeho amatérského spisování v těžko reprodukovatelné češtině. Vždyť Welzl téměř čtyři desetiletí svou mateřštinou nemluvil! Později, v roce 1928, pak z těchto novinových materiálů vznikla ucelená knížka Eskymo Welzl.

Velice vzácná fotografie. Úplně vlevo je dawsonská nemocnice, kde Welzl skonal v r. 1948. Dožil se 80 let. Uprostřed je kostel, kde jsem navštěvoval kněze Pierra a poslouchal jeho hosty vyprávět staré yukonské přihody. Vpravo je byvala škola. Kostel, kde byla sloužena mše za Jana Welzla a škola stále stoji, ale nemocnice vyhořela.

Honoráře, sem tam nějaká přednáška, drobnější příspěvky jeho příznivců, také nádeničení, ale především nesmírné škudlení mu vynesly na cestu do Kanady, kam odjel. Tam se mu podařil už lepší tah – stal se na čas lovcem bobrů pro jednu ontarijskou farmu. Vydělal si tak slušnou částku, ale odjet před vypuknutím zimy do Nome, jak původně plánoval, se mu už nepodařilo. Vydal se tudíž zpátky do Evropy, protože tam se dalo s našetřenými penězi přece jen lépe vyjít. Tentokrát se dostal do Prahy a přivydělával si zde psaním knihy pro anglického nakladatele v Londýně. Mělo jím být zřejmě nakladatelství George Allen & Unwin Limited. Připravovanou publikaci však Welzlův partner - doktor Pavel Eisner - nikdy nevydal.

Moravského polárníka přijal tehdy dokonce československý prezident a podle Welzlových slov prý spolu hovořili ve čtyřech světových jazycích, protože cestovatelova čeština byla za roky dlouhé odloučenosti od vlasti přece jen už značně děravá. Welzl se v té době vydal i na Moravu do svého rodiště. Jeho zvláštní a těžko uvěřitelné historky o jeho severských zážitcích, nejednou ještě Welzlovou fantazií přikreslované, ale často i naivní představy a neznalost poměrů ve zmiňovaných severských krajinách vyvolávaly mezi posluchači nejednou smích a bohužel i jistou nedůvěru. Stejně jako styl jeho oblékání a samozřejmost a přímočarost Welzlova jednání, nepočítající se žádnými zdvořilostními „kudrlinkami“. Přesto se ale jednomu učiteli podařilo zajistit pro Welzla šňůru přednášek po školách, po hostincích a dokonce i v rozhlase.

Následovala druhá fáze kontaktů s brněnskou redakcí a z pera trpělivého a empatického redaktora Bedřicha Golombka pak ve spolupráci s Edvardem Valentou vznikla kniha Třicet let na zlatém severu, potom titul Po stopách polárních pokladů a o něco později i Ledové povídky. Také další titul podepsaný těmito dvěma jmény prezentuje jako hlavního protagonistu severského dobrodruha a jmenuje se výstižně Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě. Ta snad nejlépe zachycuje skutečnou tvář Jana Welzla. Golombek však věděl, co Wezlovi nejvíce chybí, a tak mu pomohl zařídit další sérii placených přednášek, aby získal potřebný obnos na zpáteční cestu. Seveřanův bezedný žaludek totiž dokázal zákonitě pohltit i značnou část jeho úspor.

Ovšem ani peníze a zajištěné doklady, ani podpora jeho brněnských přátel mu nezajistily bezproblémový návrat. I když se mu zpočátku podařilo překonat nečekané komplikace během cesty, americká pevnina jej přijmout nechtěla. Ke svému zklamání byl odsud vyhoštěn jako nežádoucí cizinec, dokonce s puncem podezření na bolševickou špionáž, což bylo vzhledem k Welzlově povaze dosti paradoxní. Po řadě štrapácí a rozčarování se tedy usadil v kanadském Dawsonu, až u hranic s Aljaškou, odkud vedla cesta do krajů jeho největších tužeb. Ale civilizace a její systémy nedovolily jeho nepokojnému srdci překročit tyto zbytečné překážky k  vysněnému cíli. Tak se alespoň věnoval tomu svému „spisování“, které si schovával pod polštář, zabýval se sestrojováním vynálezu, který svět zná jako perpetuum mobile, a snil o svém severu.

Existují další důkazy o Welzlově tehdejším pobytu v tomto teritoriu, například ze svědectví dalšího moravského emigranta Josefa Kislinga, který v Cordově na Aljašce provozoval pekařství a u něho i malou jídelnu a kavárnu. Jednoho dne se k němu jako krajan přihlásil Welzl. Pomáhal v jídelně s nádobím, topil v prádelně, ale s jeho pracovní morálkou to prý moc slavné nebylo. V sousedství si najal od jedné Švédky chatrč, kde žil se svými třemi eskymáckými psy a kde pracoval na svém vynálezu. Nikdo ho z minulosti neznal a nikdo mu příliš nerozuměl a většinou ho nebrali ani moc vážně. Když pak jednoho dne zmizel, zanechal po sobě zmatený dopis o svých cestách, adresovaný starostovi, dluh na nájemném a zdevastovanou chajdu, kterou město nechalo strhnout a pak ji majitelce muselo uhradit.

Poslední zprávy pocházející z Welzlovy ruky mají datum z počátku třicátých let minulého století a pak následovala nezmapovaná doba mlčení dlouhá téměř dvě desetiletí. Třebaže se dneska vynořují další drobné dílky do téhle skládačky jeho životních příběhů, seveřanovy další kroky životem lze jen nastínit, nikoliv přesně určit. Pro Welzla nebylo podstatné ani datum vlastního narození, které později udával zcela odlišně od záznamu v matrice v Zábřehu. Ostatně těch nesrovnalostí v jeho životě bylo daleko více – rozcházejí se líčení jeho cest v konfrontaci s mapami, časové údaje o jednotlivých obdobích jeho pobytu v různých severských lokalitách a dokonce příznačně i záležitosti týkající se jeho smrti.

Ale zůstala popsaná část jeho osudů, osudů natolik mimořádných a neuvěřitelných, že i dneska vzbuzují řadu pochybností, navíc umocněných rozpory přímo v samotných vlastních tvrzeních polárníka Welzla. Nesporná ale zůstává jeho láska k chladnému severu, která stačila vyplnit celé jeho široké moravské srdce.

Za tečku za jeho životem naplněným nevšedními a pestrými zážitky byl považován Welzlův hrob na zlatokopeckém hřbitově v Dawsonu, kam byl podle tehdejších pramenů pochován 18.srpna 1951. Roky sem vedly kroky těch, kdož chtěli vzdát hold zapomenutému krajanovi. Čenda Zajíc z Bludova u Šumperka s přáteli zde dokonce začátkem sedmdesátých let umístili desku s nápisem. Pak se ale vynořila domněnka, že tento hrob není Welzlův a dokonce i to, že ani jeho ostatky snad neleží vůbec na tomto hřbitově. Podle výsledků pátrání Rachel K. Taber, která byla studentkou nadšeného „welzlologa“ - profesora Rudolfa Krejčího, nebyl Welzl pohřben katolickou, ale anglikánskou církví, konkrétně na Public Cemetery. Bohužel se rozcházejí i datové údaje Welzlovy smrti, a to téměř o tři roky.

České informace čerpající z podkladů profesora Geista uvádějí rok 1951. Jenomže leccos nasvědčuje tomu, že se jedná o omyl, a to o omyl samotného pana profesora. Ten totiž navštívil Dawson, kde Welzl na sklonku svého života žil, dvakrát. Jednou v roce 1948 a podruhé v roce 1951. A Welzl, nejen podle zjištění Rachel K. Taber, která si osobu tohoto polárníka a dobrodruha zvolila jako téma své diplomové práce, zemřel moravský seveřan právě po první Geistově návštěvě. Později, když se profesor k událostem vyjadřoval, uvedl omylem datum druhé. Možná k jeho chybnému časovému zařazení přispělo i to, že vyžádané Welzlovy spisy z jeho pozůstalosti mu byly vydány až v roce 1951. O přesném datu Welzlovy smrti se zmiňují však i místní noviny, a to právě v souvislosti s rokem 1948, který pak potvrzují i další doklady.

Podle církevních záznamů měly tedy Welzlovy ostatky ležet na Public Cemetery, kde bohužel zase úklid dobrovolníků v sedmdesátých letech minulého století zametl většinu stop. Pečliví brigádníci zde totiž posbírali veškeré padlé kříže a označení a naházeli je na hromadu v rohu hřbitova. Podle rozložení dosud označených hrobů a podle datové posloupnosti se díky vytrvalému úsilí studentky Rachel a později i po dalším prověřování faktů a potvrzení těchto skutečností Alenou Kennedy (Mývalou) z Dawsonu se alespoň přibližně dalo určit místo, kde spí svůj severský sen Moravák Jan Welzl.

Důvodem tohoto takřka detektivního hledání v časovém údobí od roku 1986 až do roku 1994 byla snaha jeho krajanů opatřit skutečný Welzlův hrob trvalejší a důstojnou výzdobou. Trampové sice upravili už předchozí mylný Welzlův hrob, který označili jeho jménem, ale iniciativa českých trampů v  Americe a Kanadě, v jejichž čele stál při této příležitosti Jerry Vecka (Pupál), podpořená dobrovolnou finanční sbírkou, chtěla dát nově určenému hrobu i odpovídající podobu.

Dne 22.července 1994 zde byla osazena decentní mramorová pamětní deska s nápisem, kterou zhotovil zdarma rovněž tramp George Procházka (Pekáč), a to včetně poměrně drahého materiálu. Slova nápisu sdělují návštěvníkům hrobu kromě toho, že se jedná o poslední místo odpočinku Čecha Jana Welzla, že se o tuto připomínku zasloužili právě trampové. Nechyběla pak ani hrstka rodné hroudy, kterou ze staré Welzlovy vlasti opatřil Milan Oravec a na místo ji pak dovezl Alois Melichar (Melón). Česká hlína se smísila s yukonskou zemí a hrob byl v neděli 24.července 1994 i náležitě vysvěcen. Hladký kámen pomníku připomíná svým chladem drsný sever, který jako bílá droga přešel Janu Welzlovi do krve, ostatní slova pak jeho osobnost i zemi původu.

Den předtím byla sloužena mše za duši moravského tuláka severu a zvláštní symboliku dokumentoval i fakt, že kostel, v němž otec Plaine obřad celebroval, stojí úhlopříčně přes ulici od místa, kde kdysi Welzl žil. Součástí tehdejší slavnostní chvíle bylo rovněž otevření výstavy o Eskymo Welzlovi s připomínkou jeho spletitých osudů a s prezentací literatury věnované jeho osobě. Knížku Třicet let na zlatém severu psanou v češtině nabídl tehdy zájemcům o Welzlovy osudy Jan Šrámek (Dan) z Detroitu, majitel firmy Bohemia Books Michigan. Stejný titul v anglické verzi poskytl Arnošt Fila (King), tehdy ještě žijící v coloradském Denveru. Knihy byly Jerrym Veckou oficiálně předány muzeu. Hrob je snadno k nalezení – leží vedle hřbitova Královské kanadské jízdní policie, idylicky uložený ve stínu dvou vzrostlých stromů.

Dřevěná deska a kříž s nápisem z předchozího hrobu na katolickém hřbitově byly provizorně uloženy ve srubu Kennedyových v Dawsonu, později pak byly Kennedym a Mývalou dopraveny do Welzlovy vlasti a předány Ctiboru Lolkovi, který pro propagaci svého mimořádného rodáka rovněž udělal mnohé. Ctibor Lolek dokonce polárníka viděl při Welzlově návštěvě jeho maminky. Až do své smrti také pečlivě opatroval rozličné relikvie, mapky, dopisy a pohlednice, připomínající tohoto zábřežského rodáka. Včetně vyprávění svého příbuzného Josefa Kislinga o setkání s Welzlem na Aljašce. Inicioval také uspořádání dvou výstav s námětem Welzlových putování. Mimo jiné byl pan Lolek rovněž prostředníkem pro předání peněz ze sbírky, které mohly být díky úsporám při zajištění náhrobku v Dawsonu věnovány na zhotovení pamětní desky na Welzlův rodný dům v Zábřehu, kde bylo rozhodnuto také zřídit muzeum věnované právě osobě tohoto moravského polárníka.

Měla jsem možnost doprovázet Jerryho Vecku (Pupála) s jeho manželkou Danou, Madlou Khandl z Calgary a obětavým řidičem Bohumilem Loukotou (Špekem) při jeho návštěvě u pana Lolka, uznávaného „welzlologa“. Byla jsem osobně svědkem toho, s jakým dojetím nám pan Lolek ukazoval Welzlovy pozůstalosti a slyšela jsem jeho několikrát opakovaná slova díků za finanční příspěvek na pamětní desku, ale zejména za to, jak nezištně se trampská světová komunita snaží připomenout a popularizovat sice rozporuplnou, nicméně výjimečnou osobnost Jana Welzla. Četla jsem i děkovný dopis tehdejšího starosty Milana Šebesty, který ubezpečoval dárce o správném využití finančního daru Welzlově památce.

Jan Welzl v Dawson City. Přibližně v roce 1932. Jedna z posledních fotografií, kde stojí před pronajmutou chatou, kde bydlel a tvořil svuj samohyb-Perpetum Mobile.

Jerry Vecka (Pupál) rovněž shromáždil spoustu podkladových a historických materiálů týkající se tohoto moravského cestovatele, k jehož osobě se vyslovovala i řada dalších – ať už odborníků či laiků se zájmem o životní osudy obdivovaného i odsuzovaného krajana. Nesporně sem patří i zmínka o doktoru Vodovi ze Švýcarska, o profesoru dr. Rudolfu Krejčím z Aljašské univerzity ve Fairbanksu, o diplomové práci jeho studentky a dnes reverendky Rachel K.Taber, provdané Hamilton, o Japoncích, kteří sestavovali počítačový program právě o Janu Welzlovi. Dávno předtím byl bodrý Moravák už inspirací pro Karla Čapka, který podle něho vytvořil svou postavu kapitána Vantocha v románu Válka s mloky. Welzlovo jméno a fotografie před srubem na King Street z doby, kdy mu bylo šedesát pět roků, se v devadesátých letech objevila spolu s textací také v časopise vydávaném americkou ambasádou. V této časové etapě, která zaznamenala několik časopiseckých reminiscencí Welzlových životních příběhů, vznikl v brněnském studiu také televizní film s expresivním názvem Požírač medvědů. Hlavní roli cestovatele, polárního listonoše, lovce, zlatokopa, indiánského doktora, velrybáře, náčelníka Eskymáků, nejvyššího soudce na Novosibiřských ostrovech, vynálezce perpetuum mobile a hlavně zapřísáhlého seveřana ztvárnil Július Satinský, který prý v tomto snímku nemluví ani slovensky, ani česky, ale welzlovsky – a to byla podle pamětníků opravdová specifika.

Tak se nám cestovatel, polárník a dobrodruh Jan Welzl s neuvěřitelnými životními osudy a s naivní čistou duší vrací zpátky na scénu v mnoha podobách. Vědecké pochybnosti a výhrady nesnižují jeho životní prožitky, ani význam jeho podniknutých cest. Dál zůstává trvalým symbolem touhy po poznání a prožívání skutečné lidské svobody. Welzlovi ji dokázal ve své době naplnit vzdálený chladný sever – a nám?

Toto je velmi zachovalá fotka starého Welzlova hrobu. Poslal mi ji Mike Wagner - bývalý člen Canadian Mounted Police z Whitehorse.

Hrob Jana Welzla na Veřejném hřbitově.

Muzeum v Dawsonu odkud vyrazila skupina kluků a holek nahoru ke hřbitovům a k hrobu Jana Welzla.

Starý kříž, který předal P. Lolkovi Kennedy a Mývala pro muzeum v Zábřehu. Je tam dodnes.

Toto je mosazná deska, kterou na starý hrob zasadili kluci z Tatry, když dělali Tatře reklamu. Všimni si špatného označení úmrtí 1951. Namísto 1948. Ten mylný rok úmrtí prý zavinil sám Steffanson-severský cestovatel a vědec.

Po přechodu Chilkootského průsmyku jsme šli vzdát poctu JEW na katolický hrob, který tenkrát označili kluci, kteří přinesli Welzlovi dřevěnou desku, (taky po prechodu Chilkootského prusmyku) kterou zasadili na nepravé místo hrobu. V tom hrobě ležel ital Fagetti. Špatné místo hrobu klukum ukázal asi dawsoňák Mike, nebo chorvát Vinic.Tech kluku bylo pet a mezi nimi Čenda ze Zábřehu.

Foto: Jerry Pupál Vecka

 

Předmluva ke knize Eskymo Welzl z pohledu trampa, kterou napsal Jerry Pupál Vecka. V češtině je k dostání u nakladatele na intertentu, nebo na objednávku v knihkupectvích.

 

 

 

Foto týdne

Jste náš host číslo

9520619

Tiráž

Music Open
hudební časopis nejen o muzice


Editor:
  Fedor Skotal

Redakce: Marty Newton

Grafika: Jana Skotalová

 

Autoři:  Jiří Černý, Mirek Černý, Jaroslav Čvančara, Ivan Doležal, Svatoslav Fiala (foto), Jiří Hampl (foto), František Heřman (foto), Hanka Hosnedlová, Vít Hrabánek, Jan Krůta, Miloslav Jakub Langer, Jaroslav Samson Lenk, Jindřich Marek, Stanislav Motl, Petr Vokoun Náhlík, Míra Navara, Zdeněk Nossberger, Sandy Nosek,Lucia Nováková (foto), Lilly Pavlak, Jan Plachetka, Milan B. Plch, Radovan Rakus, Jan J. Vaněk, Jerry Pupál Vecka, Ladislav Vencálek, Karel Cimbura Vidímský

 

Kontakt: musicopen@email.cz