Dallas George Stivens se narodil 31. 12. 1911 v Blaney ve státě Nový Jižní Wales v Austrálii. Studoval na West Wyalong Public School a na Barker College v Hornsby. Radši by studoval práva nebo architeturu na universitě, ale doba hospodářské krize neumožnila jeho rodičům ho na studiích podporovat.

V roce 1945 se oženil s Winifred Wrightovou, se kterou měl dvě děti. Rozvedl se v roce 1977. Zpočátku kráčel Dal Stivens ve stopách svého otce a pracoval jako bankovní úředník. Tuto práci opustil v roce 1936 - poté, co vydal svou první knížku povídek The Tramp and Other Stories, začal pracovat jako nezávislý novinář. V roce 1939 byl na stáži v Daily Telegraph v Sydney.

Ve válečných letech 1943 – 1944 byl zaměstnán v Army Education, koncem roce 1944 přestoupil do Department of Information, kde psal články o sportu a literatuře, zároveň byl tiskovým mluvčím ministra práce Arthura Calwella. Během této doby napsal knihu How many Australians tomorow?

V roce 1949 získal Dal Stivens místo tiskového mluvčího Australského domu v Londýně. Opustil je v roce 1950, kdy se stal nezávislým spisovatelem. Své krátké příběhy pravidelně publikoval v časopisech Lilliput, The Times Literary Supplement, The Observer a John O´London´s Weekly, a zároveň v rádiu BBC. Dala Stivense od dětství zajímala příroda, napsal velké množství různých článků a příběhů z různých míst Austrálie a Nového Zélandu o chování zvířat, hmyzu, podmořském světě a životě ptáků pro americké a evropské časopisy.

Se svou rodinou se v roce 1958 vrátil do rodné Austrálie. Pokračoval v psaní článků a krátkých povídek. V roce 1963 byl iniciátorem založení Australské společnosti autorů - pobočky Britské společnosti, a stal se jejím prvním prezidentem. Kromě povídek a článků v novinách a časopisech publikoval Dal Stivens několik sbírek povídek a čtyři romány. Román A Horse of Air byl oceněn cenou Milese Franklina v roce 1970. Po roce 1971 se začal více zabývat i svou další zálibou – malováním, kterému se pak věnoval až do konce života. Jeho první práce byly velké abstraktní malby, zkoušel však i další výtvarné techniky, včetně sochařství. První samostatnou výstavu měl v roce 1974 v galerii Holdsworth v Sydney.

V roce 1981 získal Dal Stivens cenu Patricka Whitea za zásluhy o australskou literaturu. Stivensův rozsáhlý osobní archiv je uložen v Národní australské knihovně a obsahuje přes 90 krabic.

Dal Stivens zemřel před necelými patnácti lety – 15. června 1997 v australském Sydney.

O díle Dala Stivense

Dal Stivens patří k autorům žánru vtipného lidového vypravěčství sedmilhářů a šibalů, prášilovské povídky a pololidové „zálesácké“ balady, plné humoru, satiry, nadsázky, fikcí a smyšlenek. Jde vesměs o příběhy, ve kterých se žertuje o „vážných“ věcech, Dal Stivens lidovou tradici obohatil svým vypravěčským talentem, smyslem pro zkratku a drsným výstižným výrazivem.

Řadu svých textů publikoval i pod různými pseudonymy: John Sidney, James Crockett, Jeff Peters, Richard Fitter, Jack Tarrant, David / John Chilton, David / John Wilton.

Dílo Dala Stivense v češtině

Josef Škvorecký připomněl v časopise Host č 5/2005 geniálního překladatele Kamenáče Billa: …Stanislav Mareš (1934–2005) patřil k českým spisovatelům, kteří se v padesátých letech z nutnosti stali překladateli. Jejich vlastní díla se nikdo neodvažoval vydat, a pokud si troufnul, se zlou se potázal. /…/ s Janem Zábranou sdíleli společný osud: když byl studentem gymnázia, zavřeli Zábranovi na dlouhá léta oba rodiče a Marešova otce vypudili z rodného a dědičného statku. Oba, Zábrana i Mareš, chtěli studovat na filozofické fakultě, oba nakonec pustili na fakulty, na nichž by je jinak ani nenapadlo studovat. /…/ Mareše na Vysokou školu ekonomickou, z níž byl pak vyloučen, ale nakonec ji s nechutí po večerech dokončil; ironií osudu mu tohle vzdělání v Austrálii poskytlo existenci. Oba začali překládat a psát do šuplíku. Společně sestavili antologii tehdy současné americké poezie, která vyšla pod titulem Obeznámení s nocí (Československý spisovatel 1967), a tu mi věnovali. Stanislav také překládal pro Dorůžkovu antologii Americká lidová poezie (SNKLU 1961) a jeho verze jsou myslím z kategorie podobných přetlumočení V + W nebo Jiřího Suchého. Vyšly potom, i s notovým záznamem, jako Tam, kde teče Mississippi a některé zpívala ve filmu Revue pro banjo Eva Pilarová a Inkognito kvartet. V oblasti folklóru Stanislav pracoval i v próze: podle překladu folklórních povídek australského autora jménem Dal Stivens Kamenáč Bill (SNKLU 1963) vyrobili dokonce /…/ na Barrandově kreslený film. Nejvýznamnější z jeho prozaických překladů jsou ovšem Vědomí skutečnosti Grahama Greena (SNKLU 1965) a Pohyblivý svátek Ernesta Hemingwaye (Odeon 1966). /…/ Pak tedy přijeli sověti, Marešovi se ocitli v Paříži, kde si za nový domov zvolili Austrálii. /…/ Tam Stanislav napsal báseň Báje z Nového světa, své první tištěné (Sixty Eight Publishers, Corp. 1975) a vůbec poslední básnické dílo. Po mnoha letech vyšlo i ve Stanislavově vlasti (Český spisovatel 1996). /…/ Požádal jsem Jiřího Voskovce, pokud se mu Báje z Nového světa budou líbit, aby jeden zpěv namluvil na naši reklamní desku. Voskovec byl básní uchvácen, a tak je nahrávka jednou z posledních Voskovcových interpretací českého textu. /…/

Český spisovatel Stanislav Mareš, překladatel Kamenáče Billa, zemřel tam, kde se narodil Dal Stivens – v australském Novém Jižním Walesu.

Povídky publikované česky:

Kamenáč Bill /překlad Stanislav Mareš/, sbírka povídek 1963 / SNKLU, Jak duch karbanil /překlad Vanda Zámecká/: měsíčník Plamen, cca 1965, Kamenáč Bill pomáhá poděsu duchovi /překlad Vanda Zámecká/ : Černá hodinka 1967 / SNDK, Pepřovník /překlad Ivo Karen/: týdeník Naše rodina č. 30 / 1985.

Krátké filmy: Ke třem kresleným, prášilovským groteskám na námět Dala Stivense, napsal scénář a také je režíroval Václav Bedřich. Výtvarníkem byl Miroslav Štěpánek a hudbu složil „semaforský“ Ferdinand Havlík.

Režisér krátkých filmů s Kamenáčem Billem Václav Bedřich (* 28. srpna 1918 – 7. března 2009) byl také tvůrcem TV seriálů – Maxipes Fík, Bob a Bobek, O zvířátkách pana Krbce, O víle Amálce, O makové panence, Štaflík a Špagetka a Pohádky ovčí babičky a že Miroslav Štěpánek (* 2. 12. 1923 –  28. 11. 2005) byl zároveň výtvarníkem úspěšné animované série krátkých grotesek Pojďte pane budeme si hrát režiséra Břetislava Pojara – o dvou malých medvědech, proměňujících se v zápalu hry ve všechno možné.

Komiks: Druhým autorem kreslené podoby Kamenáče Billa je tramp, hudebník a výtvarník – Honza Vyčítal. Kolik příběhů celkem nakreslil nevím – znám jen ty publikované. Prvních šest stránek komiksu vyšlo v číslech 1 - 3. v III. ročníku brněnského časopisu Zálesák – poté jej komunističtí „normalizátoři“ zlikvidovali. Další (a na dlouhou dobu poslední) dvě stránky komiksu vyšly ve sborníku Dvaatřicet trumfů (portréty 32 folkových písničkářů a skupin) vydaném nakladatelstvím Fortuna v roce 1970. Celkem dvanáct pokračování komiksu vyšlo až po roce 1989 v humoristickém časopise Škrt. Za všemi je jedna osoba - šéfredaktor a editor Josef Kobra Kučera.

Knihu Kamenáč Bill v překladu Stanislava Mareše naleznete buď v antikvariátech nebo na http://www.boko.cz/bill/index.htm. Časopisecky vyšly povídky Pepřovník, Kamenáč Bill pomáhá poděsu duchovi a Jak duch karbanil. Publikace s komiksy o Kamenáči Billovi v podání Honzy Vyčítala lze při troše štěstí sehnat také v antikvariátu, nebo na skautských burzách.

Poznámka: Biografické a bibliografické údaje v češtině jsou nedostupné. Získal jsem je tedy především z internetu (převážně z webu Národní australské knihovny). Za překlad děkuji Jarmile Štogrové – Wickie.