Moje další cesta mne následující víkend po Banjo Jamboree zavedla do Luk nad Jihlavou. Konal se tam již podvacáté Bluegrass a Jeep festival White Stork. Pořádají ho Kamarádi Balkánského ranče jako tradiční setkání vojenské techniky, dobré muziky, jídla a pití a hlavně kamarádů. Nebyla jsem tam poprvé a moc jsem se těšila na své oblíbené kapely.

Páteční přehlídku džípů a jiných vojenských vozidel jsem bohužel promeškala, ale na louce jich parkovalo velké množství, takže bylo možné si je později po částech prohlížet. A sobotní program stál za to! Dojela jsem tam vlakem půl hodiny před začátkem, pozdravila se s pořádajícím Standou Řehořem a ostatními kamarády z Pražců a dalších kapel.

Festival úderem druhé zahajovala Nová Sekce a Tomáš Tichý mne velice překvapil humorným povídáním o tom, jak jsem je kdysi přihlásila do soutěže evropských kapel, kterou v roce 1998 pořádala americká SPBGMA v rámci 1. Tradičního festivalu americké muziky a tanců ve Vídni. Jak tam původně vůbec nechtěli jet a nakonec vyhráli druhé místo. Já už jsem na to dávno zapomněla.

Abych si tedy osvěžila paměť, zahrabala jsem v archivech a přečetla si o tom článek v Bluegrass Bühne. Prý jsem to tehdy žertem nazvala První americká mezinárodní soutěž československých bluegrassových kapel v cizině. Zúčastnilo se jí tehdy dvacet evropských kapel. Každopádně to tehdy vyhrál Fragment, druhá byla Nová sekce, na třetím místě se umístil Monogram, čtvrtí byli Petr Brandejs Band, pátý Reliéf, šestý Blackjack, sedmí němečtí Sacred Sound of Grass , osmí rakousko-český New River Train, devátí Country Coctail, desátí Italský Springfield a jedenáctý Blueland. Tehdy se poprvé potvrdilo, že český bluegrass je ten nej. V jednotlivých instrumentech zvítězili na dobro Henrich Novák, kytarista Jakub Racek, na mandolínu Zdeněk Jahoda, a na basu Pavel Peroutka. To byl konec všem těm posměváčkům, co tvrdili, že si vymýšlím, že se u nás hraje ten nejlepší bluegrass.

No, diky Tomovi jsem si zavzpomínala na pravěk. Zahráli tam opět výborně. Dobře že se k nim vrátil od muzikálů i Kamelotů kytarista a zpěvák Špek – Marek Dráb a banjo obsluhuje namísto Lukáše Mayera Pavel Zícha. Basa Ivana Preislera byla jako vždy super. Slyšela jsem od nich mnoho nových krásných písniček. Holt umí!

Jako další nastoupila domácí kapela Pražce. Jejich nestora Vaška Kříže moderátor označil jako našeho nejstaršího aktivního bluegrassového hráče na mandolínu. Kapela má za sebou neuvěřitelných sedmačtyřicet let a hraje jim to pořád výborně. Je to jedna z mála českých kapel, co mají dívčí banjistku. Tou je Mirka Musilová.

Po nich zavládl Ladygrass, děvčata Od plotny skok se spoustou vlastních kompozicí. Líbily se mi ještě víc než minule v Čáslavi. Měly obrovský úspěch.

Byla jsem moc zvědavá na nejnovější sestavu Svaťa Kotas Bandu. Přidala se k nim má dlouholetá holandská kamarádka, zpěvačka a basistka Loes van Schaijk a kapela postoupila ještě o další stupínek nahoru. S Janou Vojtkovou jim to krásně ladí a ani zpěv Tomáše Vojtka a jeho nádherné písničky nemají chybu. Tomu všemu vévodí jedinečné, nenapodobitelné Kotasovo banjo. Svaťovu muziku prožívám již od dob Poutníků a Fragmentu a ještě nikdy mne nezklamal. Zkrátka senzace.

Málokterý festival se může pochlubit tím, že tam po sobě hrají hned dvě banjové legendy za sebou. Jihočeská skupina Sem Tam je od úplných začátků také moje srdeční záležitost. Nádherné, nejenom dívčí zpěvy, výborní instrumentalisté pod taktovkou houslisty Luboše Marka a mezi nimi legendární, stejně jako Svaťa naprosto nenapodobitelný banjista Vojta Zícha. Co by člověk chtěl víc…

Po delší večeřové přestávce nastoupily hvězdy večera Roman Horký a Kamelot. Hlediště se ještě víc naplnilo. I Roman mne překvapil několika novými písněmi, a obecenstvo bylo nadšené.

Bylo tam opravdu nádherně. Díky všem pořádajícím, zvukařům, vystupujícím muzikantům a opravdu výborným kuchařům, kteří se starali o naše žaludky. I to pivo mi chutnalo, hlavně to z pivovaru Lobkowicz s lemonkem. Hahaha! Myslela jsem si, že je bez alkoholu, tak jsem pilně doplňovala pitný režim… Po třetím mi v tom vedru ale trochu ztěžkly nohy, tak jsem se šla zeptat zda v něm fakt není alkohol. Ve stánku se mi moc smáli, že ano, sice asi jenom málo, asi jako osmička kdysi… Ale bylo moc dobré. Zase jsem se poučila a ptám se, proč už nikde nemají desítku na žízeň, jedenáctku holt nemusím…

Noční azyl mi jako vždy poskytla rodina Vaška Kříže. Tímto jim moc děkuju. Ráno jsem šla ještě na procházku kolem Jihlavky cestou na nádraží. Festivalové místo už bylo skoro uklízené, mnoho Jeepů a vojenské techniky se balilo na cestu zpátky. Tak se se všemi rozloučit a sotva jsem vlezla do vlaku začala pořádná bouřka.

Foto: Lilly Pavlak

Fotky si můžete prohlédnout na mém FB profilu