Reportáž z patnáctého Potlachu u Stráníků

Pozemek před kozí farmou a restaurací Terezky a Vaška Drexlerových v krušnohorském Kalku, na konci pohraniční obce kousek od Hory sv. Šebestiána, kde potok vytyčuje hranici mezi českým a německým státem, se stal v sobotu 20. června už popatnácté dějištěm náramné hudební akce se skromným názvem Potlach u Stráníků.

Od roku 2001, kdy se tu hrálo poprvé, se mnohé změnilo. Místo plátěného přístřešku, který chránil mikrofony a muzikanty před případným nevlídným počasím vyrostla na poli před Drexlerovými dřevěná bouda, sloužící v přední části jako jeviště, v zadní pak jako šatna, přípravna nástrojů, shromaždiště muzikantů před vystoupením. Plátěná stříška zůstala nad pracovištěm zvukařů, které už osm posledních ročníků ovládli Karel a Helenka Toupalovi a vystupující muzikanti si jejich práci nemohou vynachválit. Co se nezměnilo, je dřevěné sezení pro publikum, úhledná pagoda vedle jeviště, jejíž zapálení, stejně jako zelený věnec a vzpomínka na kamarády, kteří tu již býti nemohou, patří neodmyslitelně nejen k Potlachu na Kalku, ale ke všem festiválkům, které má Luboš Stráník na svědomí. Ohniště na okraji areálu, stejně jako stany nabízející občerstvení nebo ochranu před deštěm, doplňují rok od roku ve větším množství stany diváků, nocujících na Kalku zpravidla už od pátku do neděle.

Letos by se trampský bard Wabi Ryvola dožil osmdesáti let, a tak každý vystupující zařadil do svého programu nejméně jednu písničku legendární skupiny Hoboes. To slovo legendární není jen stylistickým obratem, ale prostou skutečností, potvrzenou tím, že hobousácké písničky ať Wabiho nebo jeho žijícího mladšího bratra Mikiho, zpívali s chutí nejen muzikanti na podiu, ale celé hlediště.

Hory – nejen Krušné -  jsou pověstné svou meteorologickou nevyzpytatelností, ale publikum, které jezdí ke Stráníkům nebo i jinam na potlach, je ohromné, vděčné, dobře oblečené a impregnované. Takže ani střídavý déšť a hřející sluníčko nebo zmrzlé ruce kytaristů a pára od úst nemohly narušit skvělou atmosféru hraní, poslouchání a prožívání. Ostatně ti, kterým přece jen začala být zima, a ještě nepostávali u večer proteplující hořící pagody, zjistili brzy, že ostrůvkem tepla, kde se lze nabít proti horskému chladu, jsou panenkou a panáčkem označené prostory Drexlerova stavení…

Program začala odpoledne jediná bluegrassová kapela potlachu, ústečtí Blue Eyes, kteří oči čtyř svých muzikantů schovali za brýle, a jediná kytaristka Muška to neudělala a měla tak k Modrým očím v přeloženém názvu kapely nejblíže. Mandolinista Tom byl ještě v únoru pracovně ve Švédsku, ale „zapracoval se“ do kapely obdivuhodně rychle a byl to slibný začátek Potlachu.

Středočeští Choroši jsou tři kluci (i když bych asi měl napsat „pánové“), kteří ovládají nejen své nástroje, ale i textařský vtip a baví své posluchače čím dál víc. Manželé Petra a Martin Zajíčkovi jsou z Dobříše, třetí člen jejich tria Naopak Martin Podešva z České Lípy, oba Martinové se vyučili v hradecké firmě Petrof mechaniky klávesových nástrojů, ale basovou resp. šestistrunnou kytaru ovládají neméně dobře, ostatně Petře by při hraní na kytaru mohli klidně chodit pro pivo. Týden po Potlachu u Stráníků je čekal boj o výsostnou keramickou trofej v národním finále Porty v Řevnicích.

Podobně daleko jako je Dobříš od České Lípy, ale tentokrát ne od jihu k severu republiky, ale od západu na východ, mají k sobě další dvě vystupující kapely- plzeňská Alternativa a olomoucká Alibaba. Plzeňáci dodrželi dobré jméno plzeňských kapel, olomoucký Jirka Krbeček připomněl Wabiho Ryvolu i nádherným světlým gibsonem, Jarka Vepřeková (vedle svého muže Míry, který hrál na gibsona černého) potvrdila, že v tomhle žánru jsou zpěvačky na výši.

Lážo plážo z Nymburka umístilo další červený puntík na pomyslnou mapu republiky a bylo zcela zřejmé, proč začíná patřit mezi nejznámější kapely tohoto žánru.

Následující Duo Tornádo nastoupilo ve třech, protože kytaristky a zpěvačky Marcelu Plškovou a Ivetu Eliáškovou doplnil Milan s kontrabasem. Hned začali ryvolovkou „To bude asi tím“ a tak se ukázalo, že předstartovní tréma byla zbytečná, protože tahle trampírna padla do dramaturgie Potlachu jako poklička na hrnec. Obě zpěvačky ještě umocnily slova o Jarce Vepřekové, a to se diváci ani nedozvěděli, že Iveta je i zpěvačkou příbramského big bandu. Ostatně tahle kvalifikace byla k mání i pod střechou drexlerovic stavení, kde Terezka – bývalá zpěvačka big bandu v Chomutově – u kytary Oty Maňáka, zakladatele bohumínského souboru Sluníčko, rozehřívala svým zpěvem prostornou jídelnu, budoucí dějiště popotlachového jam-sessionu. Iveta s Marcelou zazpívaly i „ Čajovou růži“, a daly tak vzpomenout na Jitku Vrbovou, které bohužel k cestě na Kalek  zabránila jen nemocná záda jejího kytaristy Standy Chmelíka.

Plzeňský Lignit, vedený Bohoušem Maršálkem, dokázal rozparádit i chladný vítr, který se hnal od německých větrníků a připravil nádherně půdu kvartetu

Falešná karta z Víru u Nového Města na Moravě. Jeho tři kytaristé měli maskáče, kontrabasista smyčec na provázku, aby mu neupadl a hráli s takovou vervou, že Jíťa s Gabčou z děčínského Vomiště v publiku se staly taneční skupinou   Falešňáků… Ti se pak po vystoupení i s nástroji přestěhovali k pagodě a při tradičním rituálu, řízeném Lubošem Stráníkem, hráli ke zpěvu trampské hymny „Vlajka vzhůru letí“.

Finále Potlachu začalo vystoupením Luboše Stráníka, jeho ženy Verunky a Míry Ošance, zaslouženě aplaudované publikem, nejvíc, ještě víc, než patřilo do té doby „ vedoucímu“ Duu Tornádo. Mezitím se k dřevěné boudě potichu doplížila modrá škodovka, v níž seděli předposlední vystupující – Pepa Štross a jeho syn Matěj. Proč to tak bylo, vyšlo najevo hned, když se Pepa s pomocí dvou berlí doplahočil k židli na podiu, vzal do rukou španělku a počkal, až si vedle něho sedne jeho rockerský syn s elektrickou kytarou. A začalo úžasné vystoupení trampského písničkáře, jehož nádherné texty a folkovou kytaru podmalovávala Matějova elektrika, Pepa písničky proložil tu vtipem, tu poezií a nikoho ani ve snu nenapadlo, že tenhle šoumen má zoperované koleno a za dva dny ho čeká kontrola v mělnické nemocnici.

Patnáctý Potlach u Stráníků zakončil největší rachot celého programu, o nějž se postarala děčínská skupina Vomiště. Jíťa Mirovská předvedla, jaké zlato má v hrdle, Gabča Štěpánková si vzala do rukou housle, ale hlavní slovo v tom melodickém rámusu měla bicí souprava. Už běžela poslední hodina sobotní noci, ale závěrečný přídavek, vytvořený dvěma tichými ženskými hlasy a cvrlikáním banja Míši Štěpánka, byl citlivým a určitě nejlepším možným zakončením potlachu. Muzikanti i diváci se z promrzlého a rozmáčeného pole přestěhovali do teplé a útulné drexlerovic jídelny, kde už se nástroje nerozlaďovaly, a potlach mohl pokračovat - ostatně jako normálně.

Závěrem je nutné poděkovat obci Kalek za podporu, rodině Drexlerů v čp. 13 za přípravu prostor a především Nadaci Život Umělce, která takovéto projekty, jako je Potlach u Stráníků, finančně podporuje, děkujeme.